Dnešní soudnička nepotěší žádného plátce DPH, resp. jeho interního či externího daňového poradce. Finanční správě a posléze ani soudům nestačil pro uznání nároku na odpočet z nákupů zboží daňový doklad existujícího plátce, výpověď dodavatele o uskutečněném plnění ani návaznost na zdanitelný prodej zboží. Důvodem byla řada „drobných“ pochybností o nákupech, které – což je nejpodstatnější – plátce neodstranil, byť byl zastoupen dlouholetým daňovým poradcem. Nejčastějším důvodem neuznání odpočtu daně sice v praxi stále zůstává vědomé nebo jen nedbalé zapojení do daňového podvodu, ovšem nepříjemně sílí tzv. důkazní nouze. Hlavní poselství, které by si měl čtenář odnést je, že není radno podcenit kvalitu ani obsah odvolání a soudních podání.
Odpočet DPH je podmíněn prokázáním dodavatele – prověřeno soudem
Ing.
Martin
Děrgel
Význam odpočtu DPH
Plátce daně z přidané hodnoty („
DPH
“) má řadu povinností, z nichž tou hlavní je přiznání DPH z jeho prodejů (až na výjimky) a její odvedení správci daně. Naopak jeho prakticky jedinou, ale významnou výhodou je možnost odpočtu – zjednodušeně řečeno – „vrácení“ DPH z nákupů od jiných plátců. Odpočet daně je přitom zcela zásadní podmínkou neutrality DPH pro plátce, kteří jsou fakticky v nemilé roli výběrčích daní zaplacených zákazníky. Cesta plátce za odpočtem se však podobá legendární plavbě Odyssea mezi Charybdou a Skyllou. A úskalím nejsou jen více méně srozumitelné i spravedlivé podmínky stanovené zákonem č. 235/2009 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), ale také často dosti mlhavé procesní daňové aspekty, hlavně zmíněné unesení důkazního břemene. Přitom předkládané jakkoli pádné a hodnověrné důkazy plátce hodnotí podle své úvahy berní úředník. V řadě reálných případů bývá těžké přesvědčování správce daně a soudů, a navíc s nejistým výsledkem.Aby byla DPH hodna svého jména, měli by její plátci odvádět do státní pokladny daň pouze z vlastní „přidané“ hodnoty a nikoli z celé ceny svých zdanitelných plnění. Například Prodejce od Výrobce – oba plátci DPH – koupí koloběžku za 1 000 Kč a prodá ji s obchodní přirážkou (ziskem) 10 % za 1 100 Kč, obě částky jsou zatím bez DPH v základní sazbě 21 %. Aby Prodejce přiznal a odvedl správci daně DPH pouze ze své „přidané“ hodnoty – tedy z navýšení ceny o 100 Kč – měla by jeho daň být 21 Kč. Problémem ovšem je, že Výrobce musel k prodejní ceně koloběžky 1 000 Kč připočíst svou DPH 210 Kč. Prodejce za ní tudíž zaplatil 1 000 Kč + DPH 210 Kč, proto ji nemůže zákazníkovi prodat za nižší konečnou cenu 1 100 Kč + DPH 21 Kč, to by byl ve ztrátě. Naštěstí na to systém DPH pamatuje tím, že jednou ze základních zásad je nárok plátce na odpočet DPH z jeho nákupu od jiného plátce, tzv. DPH na vstupu („
DPH
“). Prakticky řečeno in
je odpočet daně pohledávkou vůči správci daně
. Pro našeho Prodejce proto DPH uplatněná Výrobcem není nákladovou položku, kterou by měl zahrnout do kalkulace své prodejní ceny koloběžky. Jeho nákladem tak zůstává pouze kupní cena bez DPH Výrobce 1 000 Kč, k níž si připočte požadovaný zisk 10 %. Čímž dojde ke své prodejní ceně bez daně 1 100 Kč, k níž musí coby plátce přidat svou DPH z prodeje, tzv. DPH na výstupu („DPH
“), která out
je dluhem vůči správci daně
. Konečná cena koloběžky od Prodejce proto bude 1 100 Kč + DPH 231 Kč. DPH na výstupu tedy nebyla vypočtena pouze – z přidané hodnoty – 100 Kč, ale z celé prodejní ceny bez daně alias
z úplaty. Ovšem z pohledu Prodejce byla odvedena DPH skutečně jen z této jeho přidané hodnoty = DPHout
– DPHin
= 21 Kč.Níže naleznete názorný obrázek.