Naprostá většina lidí bydlí v rodinném domě nebo bytu, které zcela přirozeně označuje za své bydliště. Přičemž mnozí mají více takových míst, kde mohou kdykoli volně pobývat kratší či delší čas. Může jít o chatu v horách, byt ve městě držený pro dorůstající dítko, podkroví v domku rodičů nebo naopak výměnek u odrostlých potomků apod. A dneska není ani žádnou výjimkou, že takováto místa, kde lze hlavu složit, lidé mají třeba hned v několika státech. Bydliště je proto vedle jména druhým základním identifikačním znakem každého člověka, kterým se objektivně individualizuje od všech ostatních. Není tak divu, že tento pojem využívá pro své účely daň z příjmů fyzických osob. V tomto příspěvku si jeho daňový význam ukážeme na třech konkrétních případech.
Význam „bydliště“ pro účely daně z příjmů fyzických osob
Ing.
Martin
Děrgel
Hledání toho pravého „bydliště“
Daně z příjmů fyzických osob jsou prozatím v kompetenci jednotlivých členských států a nejsou (téměř) regulovány centrálně unijními právními předpisy, na rozdíl od harmonizované DPH nebo koordinovaného veřejnoprávního pojištění. Ovšem tato volnost končí na státní hranici, kde se přetahují dva národní daňové systémy o příjmy přecházející z jedné strany na druhou. V zájmu smírčího řešení jsou uzavírány daňové smlouvy mezi státy mající přednost před jejich daňovými zákony.
Hlavně u mezinárodního zdanění příjmů hraje významnou roli „bydliště“ – kde je tzv. člověk doma.
Jde o první a zásadní indicii při hledání jeho nejtěsnější vazby k tomu či onomu státu, který pak přirozeně získává nárok na větší rozsah jeho daně z příjmů. Nicméně rozlišovací kritérium – bydliště – je významné i u některých ryze tuzemských daňových záležitostí
. Třeba v případě jeho změny, kdy se člověk stěhuje za prací nebo kam jej srdce táhne a prodává objekt svého starého bydliště. V těchto případech obvykle nejde o spekulace na růst cen nemovitých věcí, který by bylo „spravedlivé“ zdanit, jelikož peníze utržené za prodej dosavadní střechy nad hlavou bude zpravidla obratem nutno vynaložit na pořízení nového objektu bydliště. A proto je v těchto případech daleko širší možnost osvobození příjmů od daně.V obecné mluvě zacházíme s pojmy ledabyle, takže bez protestů za „bydliště“ uznáme trempovi jeho tajné místečko v mechu a kapradí, zamilovanému párečku romantickou pláž u moře, squatterovi zpustlou tovární budovu, multikulturnímu intelektuálovi „celý svět“, pijanovi jeho židli v rohu místní nálevny a podobně. Naproti tomu úřední mluva veřejného práva – natožpak daňového zákona – musí být jednoznačnější, protože jinak se s posvěcením řady nálezů Ústavního soudu ČR uplatní zásada „v pochybnostech ve prospěch poplatníka“ a každý by si pak mohl optimalizovat vymezení bydliště po svém. Daňovou definici legislativní zkratky „bydliště“ najdeme v § 2 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“):
–
„
Bydlištěm na území České republiky se pro účely tohoto zákona rozumí místo, kde má poplatník stálý byt za okolností, z nichž lze usuzovat na jeho úmysl trvale se v tomto bytě zdržovat.
“Věcně téměř totožné vymezení uvádí § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („“), takže by mohla daňovému právu být nápomocna i
judikatura
k tomuto ustanovení:1.
Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale
; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě.2.
Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije.
Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li jej zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.Naproti tomu pro účely daně z příjmů již
hodně vzdálenými pojmy jsou „sídlo podnikatele“
podle § 429 OZ (adresa zapsaná v obchodním rejstříku, místo hlavního závodu nebo bydliště), „místo trvalého pobytu
“ ve smyslu § 10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, ve znění p. p. [adresa pobytu občana v ČR, která je vedena v základním registru obyvatel (…), kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu
, a to v objektu, který je (…) označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci (…)], i „místo pobytu
“ pr