Kontroly finančních úřadů jsou v posledních letech stále přísnější. Řada daňových subjektů vychází z předpokladu, že pokud mají účetnictví formálně v pořádku, není důvod se kontroly obávat. Tak tomu však zdaleka není. Stále roste počet případů, kdy se finanční úřad nespokojí s formálně bezchybnou dokumentací a požaduje další důkazy. Mezi ty nejzákladnější je nutno zahrnout výsledky výslechů svědků. V dnešním výběru z judikatury správních soudů se soustředíme na tuto oblast. V našem časopise jsme se touto oblastí již zabývali v čísle č. 7–8/2018.
Svědci v judikatuře správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
I. Shrnutí dřívější judikatury
V úvodu si tedy nejprve shrneme základní myšlenky z rozsudků z uvedeného článku.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 12. května 2004 čj. I. ÚS 425/01, zveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu 33/2004 pod č. 68/2004 jsme se dočetli o šíři práv daňového subjektu být přítomen výslechu svědka. Právní věta zněla:
„
Právo na veřejné projednání věci v přítomnosti daňového subjektu nelze vztahovat pouze k jedné části daňového řízení – daňové kontrole. Toto právo musí být daňovému subjektu přiznáno v celém daňovém řízení, tedy i v řízení odvolacím
podle § 50 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.“ Rozsudek je využitelný i v podmínkách daňového řádu. Právo na přítomnost u výslechu svědka
bylo předmětem jednání i u Krajského soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dne 7. 3. 2017, čj. 59 Af 21/2016 – 31). V právních větách nalezneme: I.
Imanentní
součástí práv daňového subjektu v souvislosti se svědeckou výpovědí v daňovém řízení ve smyslu § 96 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je nejen právo klást svědkovi otázky, ale také právo být přítomen celé svědecké výpovědi. Tomu odpovídá požadavek na nový výslech svědka, nebyl-li daňový subjekt o svědecké výpovědi správcem daně řádně vyrozuměn (§ 39 odst. 1 téhož zákona).II. Postup správce daně, který při novém výslechu svědka ve smyslu § 96 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, přítomné osoby včetně daňového subjektu pouze přečtením seznámil se zněním původních – avšak nezákonných – svědeckých výpovědí, obsah protokolů o nich vtělil do protokolů o opakované svědecké výpovědi, svědkovi nedal žádný prostor k vyjádření, a ani mu nekladl otázky, je nezákonný, přestože daňový subjekt mohl realizovat své právo klást otázky dle § 96 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.
Nejvyšší správní soud řešil dne 23. 10. 2014 pod čj. NSS 7 Afs 79/2014-69 a v návaznosti na to Ústavní soud dne 8. 4. 2015 pod čj. IV. ÚS 161/15
otázku mezinárodních obchodů
a šíři práv tuzemského daňového subjektu při zjišťování informací ze zahraničí. Obvykle tuzemský finanční úřad dožádá úřad v zahraničí, aby požadované informace zjistil a poskytnul. Možnost daňového subjektu být přítomen úkonům v zahraničí je velmi omezená. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že pokud tuzemský finanční úřad po zahraničním požaduje pouze poskytnutí informací a nikoli výslech svědka, nemá tuzemský daňový subjekt právo se takovýchto činností zahraničního správce daně zúčastnit.
Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla Ústavním soudem odmítnuta.Další rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2015 čj. 4 Afs 178/2015-47 navazuje na výše uvedenou „zahraniční“ problematiku. I v případě, že je žádáno přímo o výslech svědka v zahraničí, nemá český daňový subjekt zdaleka vyhráno.
Při výslechu svědka mimo ČR se totiž nepostupuje podle českého daňového řádu, ale podle obdobného předpisu platného v dané konkrétní zemi.
Pokud ten daňovému subjektu právo na účasti při výslechu svědka nezaručuje, není nutné český subjekt k výslechu svědka přizvat. Na druhé straně však takto získané informace mají nižší důkazní hodnotu a je možno je rozporovat. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla Usnesením ÚS IV. ÚS 53/16 ze dne 26. 4. 2016 odmítnuta.Nejvyšší správní soud dále připomněl, že na danou věc dopadá rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 10. 2013 ve věci C-276/12, Sabou, ve kterém dospěl k závěru, že
„unijní právo, tak jak vyplývá zejména ze směrnice Rady 77/799/EHS ze dne 19. 12. 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní a daní z pojistného, ve znění směrnice Rady 2006/98/ES ze dne 20. 11. 2006, a ze základního práva být vyslechnut, musí být vykládáno v tom smyslu, že daňovému subjektu členského státu nepřiznává ani právo být informován o žádosti tohoto státu o pomoc adresované jinému členskému státu mimo jiné k ověření údajů poskytnutých tímto daňovým subjektem v rámci jeho přiznání k dani z příjmů, ani právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému členskému státu, ani právo účastnit se výslechů svědků prováděných posledně uvedeným státem. Směrnice 77/799, ve znění směrnice 2006/98, neupravuje otázku, za jakých podmínek může daňový subjekt napadnout správnost informace poskytnuté dožádaným členským státem, a nestanoví žádné zvláštní požadavky na obsah poskytnuté informace.“
Na toto rozhodnutí navázal ve své judikatuře Nejvyšší správní soud, když k rozsudku ze dne 21. 1. 2014, č. j. 1 Afs 73/2011-167, č. 3016/2014 Sb. NSS, publikoval právní názor shrnutý v následujících právních větách:
„I. O podání žádosti dle směrnice Rady 77/799/EHS o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní není třeba daňový su