Významné odlišnosti zdravotního a sociálního pojištění

Jedinou faktickou (a doposud přetrvávající) návaznost zdravotního pojištění na nemocenské pojištění tak představují pouze rozhodné částky 3 000 Kč resp. 10 000 Kč. Tyto částky, které v právní úpravě zdravotního pojištění nenaleznete, představují jako hranice tzv. započitatelný příjem, uváděný konkrétně u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr v ustanovení § 5 písm. a) v bodech 3 a 5 zákona č. 48/1997 Sb. Je-li tento započitatelný příjem (tedy alespoň 3 000 Kč nebo více než 10 000 Kč – viz dále) dosažen, pak se osoba považuje ve zdravotním pojištění v daném kalendářním měsíci za zaměstnance a současně vzniká zaměstnání s povinnostmi zaměstnavatele přihlásit osobu jako zaměstnance u zdravotní pojišťovny a platit pojistné podle zákona.

Zároveň také platí, že není-li potřebné částky příjmu dosaženo, pak se osoba nepovažuje ve zdravotním pojištění za zaměstnance, zaměstnavatel žádné povinnosti za takto zaměstnanou osobu neplní a pojištěnec si sám musí řešit svoje zdravotní pojištění, aby mu u zdravotní pojišťovny nevznikl problém.

S odkazem na citované ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb. tak osoba není zaměstnancem a zaměstnavatel žádné povinnosti neplní při zaměstnání na dohodu o provedení práce (více dohod o provedení práce u jednoho zaměstnavatele) s příjmem nepřevyšujícím 10 000 Kč.

Nedosahuje-li zúčtovaný hrubý příjem částky 3 000 Kč, neplatí se pojistné na zdravotní pojištění u:

Upozorňuji, že rozhodná částka 3 000 Kč, která platila od 1. 1. 2019, se nadále nemění a platí i v roce 2020.

Dodávám, že ve zdravotním pojištění se neřeší problematika tzv. zaměstnání malého rozsahu.

Aby bylo povinností zaměstnavatele hradit za zaměstnance pojistné z příjmů zakládajících účast na příslušném typu pojištění, musí být tyto osoby považovány za zaměstnance. A již v této oblasti nalezneme důležité rozdíly, neboť:

Placení pojistného za zaměstnance vychází obecně ze zásady, že vyměřovacím základem je úhrn příjmů ze závislé činnosti, které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v České republice, předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o dani z příjmů, případně včetně funkčních požitků, nejsou od této daně osvobozeny a zaměstnavatel je zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním. Zde je zásadní odlišnost, kdy se pro placení pojistného na sociální zabezpečení musí jednat o zaměstnání zakládající účast na nemocenském pojištění – tato podmínka však pro zdravotní pojištění (od 1. 1. 2008) již neplatí.

Za účelem postupného navyšování příjmů systému veřejného zdravotního pojištění byl od roku 2013 zrušen ve zdravotním pojištění maximální vyměřovací základ. To znamená, že zaměstnavatelé odvádějí pojistné na zdravotní pojištění z jakkoli vysokého příjmu zaměstnance a u OSVČ není za rozhodné obdobní kalendářního roku stanovena maximální výše zálohy a ani celková výše pojistného.

Maximální vyměřovací základ je v sociálním pojištění upraven v ustanovení § 15a zákona č. 589/1992 Sb. a pro rok 2019 činí 1 569 552 Kč, v roce 2020 pak 1 672 080 Kč (jako 48násobek průměrné mzdy 34 835 Kč).

V následujících bodech jsou popsána specifika zdravotního pojištění, neboli řešení různých situací, charakteristických pouze pro placení pojistného na zdravotní pojištění, aneb co právní úprava sociálního pojištění neřeší.

Vztahuje-li se na zaměstnance (a tedy i na jeho zaměstnavatele jako plátce pojistného) povinnost placení pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu, musí být v příslušném rozhodném období – kalendářním měsíci – odvedeno za zaměstnance pojistné nejméně z minimálního vyměřovacího základu, kterým je minimální mzda. Výše minimální mzdy činí od 1. 1. 2020 částku 14 600 Kč, takže platba pojistného za zaměstnance představuje v roce 2020 při zaměstnání trvajícím celý kalendářní měsíc nejméně částku 1 971 Kč (13,5 % z částky 14 600 Kč).

Je-li zaměstnanci zúčtován v roce 2020 hrubý příjem nižší než 14 600 Kč (zpravidla při zaměstnání na zkrácený pracovní úvazek nebo u některé z dohod), musí být proveden dopočet a doplatek pojistného do částky minima 14 600 Kč při zaměstnání trvajícím celý kalendářní měsíc.

Podotýkám, že ve zdravotním pojištění nerozhoduje například rozsah pracovního úvazku, ale výhradně výše příjmu, zúčtovaná zaměstnanci za rozhodné období kalendářního měsíce. Stejný postup by se uplatnil i tehdy, kdyby se jednalo o zaměstnání na základě dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce.

Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 9 zákona č. 592/1992 Sb. se minimální vyměřovací základ zaměstnance snižuje na poměrnou část podle počtu kalendářních dnů, pokud:

Nastoupí-li zaměstnanec do zaměstnání například dne 25. 3. 2020, musí být podle počtu kalendářních dnů trvání zaměstnání v měsíci březnu odvedeno za tento měsíc pojistné nejméně z vyměřovacího základu ve výši 3 296,77 Kč [(7 / 31) x 14 600], tedy alespoň v částce 446 Kč. Pokud je hrubý příjem za tento měsíc vyšší než 3 296,77 Kč, odvede se pojistné ze skutečné výše zúčtovaného příjmu bez dopočtu do minimálního vyměřovacího základu 14 600 Kč. Jestliže by byl tento příjem naopak nižší než 3 296,77 Kč, provedl by zaměstnavatel dopočet a doplatek pojistného do této poměrné části minimálního vyměřovacího základu.

Odvod pojistného z minimálního vyměřovacího základu (nebo z jeho poměrné části) nemusí být dodržen u osob uvedených v ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb. za předpokladu, že zařazení v některé z těchto skupin trvá po celý kalendářní měsíc. Vyměřovacím základem je v takovém případě skutečně dosažený příjem zaměstnance.

Od data 1. 1. 2015 nemají tyto nepřítomnosti zaměstnance v zaměstnání přímý vliv na placení pojistného zaměstnavatelem v tom směru, že by se nějakým způsobem dopočítávalo pojistné, jak tomu bylo (mimo výjimek) do konce roku 2014. Aktuálně je v této souvislosti rozhodujícím parametrem minimální vyměřovací základ, případně jeho poměrná část.

Tyto osoby jsou vyjmenovány v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., kdy se jedná o nezaopatřené děti, poživatele důchodů, ženy na mateřské a osoby na rodičovské dovolené, uchazeče o zaměstnání apod.

Pro tyto zaměstnané osoby platí následující podmínky:

Na výši vyměřovacího základu osoby, za kterou platí pojistné stát, nemá vliv třeba doba nemoci, nástup do zaměstnání v průběhu kalendářního měsíce apod. Pokud je pojištěnec evidován u zdravotní pojišťovny například jako osoba, za kterou platí pojistné stát, alespoň po část kalendářního měsíce, nemůže být v tomto měsíci ve zdravotním pojištění osobou bez zdanitelných příjmů (viz dále).

Povinností zaměstnavatele je oznámit zdravotní pojišťovně příslušným kódem vznik (zánik) nároku na zařazení zaměstnance do kategorie osob, za které platí pojistné stát, za podmínky, že zaměstnanec zaměstnavateli tuto skutečnost sdělil a doložil. Zaměstnanec oznamuje tyto skutečnosti tehdy, pokud zjistí, že zaměstnavatel tuto změnu zdravotní pojišťovně neoznámil (i když mu ji zaměstnanec sdělil) nebo za situace, kdy příslušnou změnu svému zaměstnavateli neoznámil.

Z hlediska placení pojistného představují ve zdravotním pojištění zvláštní kategorii zejména osoby celodenně osobně a řádně pečující alespoň o jedno dítě do sedmi let věku nebo nejméně o dvě děti do patnácti let věku. Za tyto osoby platí stát pojistné pouze v případě, že nemají v příslušném kalendářním měsíci žádný příjem ze zaměstnání ani ze samostatné výdělečné činnosti. Pokud příjem vykazují, stát za ně v daném měsíci pojistné neplatí a vyměřovacím základem je dosažený příjem. Splnění podmínek celodenní osobní a řádné péče se řeší formou čestného prohlášení zaměstnance.

Zákonem č. 297/2017 Sb. se od 1. 1. 2020 zvyšuje vyměřovací základ pro platbu pojistného státem a zároveň odpočet od dosaženého příjmu zaměstnance na částku 7 903 Kč. To znamená, že za každého tzv. „státního pojištěnce“ obdrží příslušné zdravotní pojišťovny od 1. 1. 2020 měsíčně 1 067 Kč, což je o 49 Kč více než v roce 2019.

Vyměřovací základ pro platbu pojistného státem za „státní pojištěnce“ představuje současně částku odpočtu od dosaženého příjmu zaměstnance podle ustanovení § 3 odst. 7 zákona č. 592/1992 Sb. Od 1. 1. 2020 tak částka odpočtu činí 7 903 Kč. Tento nárok může použít pouze zaměstnavatel, zaměstnávající více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového průměrného přepočteného počtu svých zaměstnanců, avšak pouze u zaměstnané osoby, které byl přiznán invalidní důchod. Nárok na odpočet nemají žádní jiní „státní pojištěnci“ a ani osoby samostatně výdělečně činné.

Osoby bez zdanitelných příjmů představují ve zdravotním pojištění specifickou skupinu pojištěnců, kdy pro zařazení do této kategorie musí být splněny zákonem stanovené podmínky, konkrétně specifikované v ustanovení § 5 písm. c) zákona č. 48/1997 Sb. Těchto osob se dotýká každé zvýšení minimální mzdy.

Za osobu bez zdanitelných příjmů se považuje osoba s trvalým pobytem na území České republiky, která:

Pokud je pojištěnec v průběhu kalendářního měsíce alespoň jeden den registrován u zdravotní pojišťovny buď jako zaměstnanec nebo jako osoba samostatně výdělečně činná, nebo je zařazen v některé ze skupin osob, za které platí pojistné stát, není (resp. nemůže být) v tomto měsíci osobou bez zdanitelných příjmů.

Osoba bez zdanitelných příjmů platí pojistné ve vazbě na vyměřovací základ, kterým je minimální mzda, výše pojistného činí 13,5 % z aktuální výše minimální mzdy. To znamená, že měsíční platba pojistného osobou bez zdanitelných příjmů představuje v roce 2020 částku 1 971 Kč.

Zdravotní pojišťovně se neoznamuje například nemoc zaměstnance. Každý občan s trvalým pobytem na území České republiky vlastní průkaz pojištěnce neboli Evropský průkaz zdravotního pojištění, na jehož základě čerpá hrazené služby (zdravotní péči) jak v České republice, tak v evropských státech výše uvedených, kde se postupuje podle již zmíněných koordinačních pravidel EU č. 883/2004 a 987/2009. Průkazem české zdravotní pojišťovny se můžete prokazovat při čerpání zdravotní péče ještě v Severní Makedonii a v Srbsku.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 01/2020.