Finanční a daňové aspekty investiční činnosti

Peníze můžeme:

Věci, hodnoty i práva, jsou věci pomíjivé, všechno má svůj počátek a konec. A v čase mezidobí jsou tyto formy kapitálu spotřebovávány či opotřebovávány naráz či postupně ztrácejí své užitečné vlastnosti, funkčnost, schopnosti, kapacitu či efektivnost. Stavby, stroje a jiné věci hmotné chátrají. Stejně tak zastarávají nehmotné majetky, hodnoty i právo, které neodpovídají potřebám a požadavkům změněných norem, situací a poměrů. I člověk, nejcennější , po počátečním rozvoji, aktivním výkonu práce, se postupně vyčerpává a ztrácí svůj fyzický a duševní potenciál, své schopnosti, rychlost a někdy i úspěšnost. Mzdy, či obecněji příjmy, jsou tedy spíše refundací za tento úbytek sil. Lidský život je omezen, stejně jako životnost lidských výtvorů, nic netrvá věčně. Změny přicházejí někdy náhle, nečekaně, zlomově, ve skocích, i ve vteřině se lidský život změní nebo skončí, ve vteřině přijde kalamita, katastrofa, konec.

Lidé se odedávna snažili a snaží o prolongaci života a zdraví nejen svého a svých blízkých, neboť k tomu je vede vrozený pud a instinkt, ale snaží se i o uchování svého majetku, jeho ochranu, funkčnost a použitelnost. K tomu je nutná v prvé řadě jeho údržba, opravy, obnova.

Údržba, opravy a obnova, to jsou pojmy, které jsou spjaty s prvním typem investic, s tzv.

Rozvoj kteréhokoliv ekonomického subjektu obsahuje však vždy pro budoucnost, a to zmíněnou obnovu stávajícího majetku, ale navíc i

Majetek má několik forem, v hrubém členění rozlišujeme majetek dlouhodobý (hmotný a nehmotný), majetek oběžný a finanční. Finanční majetek zahrnuje formy majetku odloženého, tedy nepotřebného k bezprostřednímu výkonu podnikání. Jsou to především cenné papíry. Pro podnikání je důležitý věcný majetek dlouhodobý, který se postupně opotřebovává, a majetek oběžný, který se v procesu tvorby nové produkce či realizace služeb spotřebuje. Obě formy majetku musí být nahrazovány, majetek oběžný bezprostředně, průběžně, majetek dlouhodobý za nějakou dobu (v závislosti na druhu majetku), obvykle za několik roků. K obnově oběžného majetku je třeba mít okamžité zdroje (vlastní nebo zapůjčené, vesměs ve formě provozních úvěrů), k obnově i rozšiřování dlouhodobého majetku slouží mj. odpisy. Ty však většinou musí být vlivem inflace a technického pokroku rovněž doplněny investičními úvěry. Odpisy i úvěry mají značný dopad na daňovou povinnost podnikatele.

Používání budov, staveb, strojů a zařízení a dalších forem dlouhodobého majetku způsobuje opotřebení a s tím i související snižování produkčních schopností a růst nákladů na opravu a údržbu těchto zařízení. Ke konci životnosti a při větší a rychlejší intenzitě poruch se spíše vyplatí investovat do nového, modernějšího zařízení, nových budov a hal či přístrojů.

K obnově dlouhodobého majetku ekonomický subjekt přistupuje v případech, kdy chce:

Obnova dlouhodobého majetku se týká nejen pořizování nového hmotného majetku (investiční výstavbou), nehmotného majetku (vesměs prolongací smluv, licencí či nákupem nových počítačových programů), ale i údržby a oprav dosavadního dlouhodobého hmotného či nehmotného majetku. Obnovu tak dělíme na:

Obnova dlouhodobého hmotného či nehmotného majetku by měla vést k udržení hlavní činnosti ekonomického subjektu a ve schopnosti vyrábět či dále poskytovat služby, i ke zvýšení technických možností a kapacity strojů a zařízení. Rozhodování o obnově by mělo předcházet zjištění a posouzení technického stavu a technické kvality strojů, zařízení, technického stavu budov a staveb, použitelnosti softwaru, končícím právům, licencím a dalším formám dlouhodobého majetku. Ve výrobních, zemědělských i obchodních organizacích, i v převážné části institucí služeb a správy spočívá hlavní výše investiční činnosti v pořizování věcných investic. Finanční investice mají obvykle jen doplňující charakter, na rozdíl například od bank či jiných obchodníků s cennými papíry. V praxi si většinou investiční činnost zajišťuje sám podnikatel, majitel, ve větších firmách pak oblast věcných investic zařizuje investiční útvar, finanční investice zajišťuje finanční útvar, prolongaci práva či jeho nákup zajišťuje právní oddělení organizace či smluvní právníci.

Rozhodování o obnově předchází zjištění a posouzení technického stavu a technické kvality věcí nemovitých i movitých, staveb, budov, strojů, přístrojů atd. Z hlediska ekonomického je nutné provést analýzu investičních cyklů dlouhodobého majetku, přičemž vstupními údaji jsou:

Analýza a výpočty slouží zejména k orientačnímu vymezení předpokládaných investic v budoucnosti. Uvedené hodnoty se však mohou lišit od skutečnosti, protože dochází například ke změnám cen, ke změnám míry inflace. Ta představuje pokles kupní síly peněz v důsledku růstu cen, cenových indexů. Pokud tak chceme zahrnout míru inflace do výpočtů, postupuje se v praxi tak, že nejdříve vyčíslíme plán bez vlivu inflace, a poté hodnoty celkových nákladů upravíme.

Jinou možnost při rozhodování o obnově dlouhodobého majetku představuje Její průběh vysvětlíme na následujícím příkladu (ZC – zůstatková cena, PC – pořizovací cena, VC – vstupní cena).

Majitel či manažeři firmy, tedy vrcholové vedení, které má rozhodovat především o strategických záměrech rozvoje firmy, má zodpovědnost nejen o správný chod a každodenní provoz, ale i za budoucí prosperitu. Ta je zajišťována nikoliv pouze pečlivou a správnou obnovou stávajícího majetku, ale hlavně novými investicemi. Možností, do čeho investovat, co pořídit, co zakoupit, kde a od koho, jakým směrem se má firma orientovat ve své investiční činnosti, co má řešit nákupem licencí, či naopak, co má vyvíjet vlastními kapacitami atd., takovýchto možností je spousta, a tato rozhodující oblast budoucího rozvoje firmy je vždy otázkou správného výběru a správného rozhodnutí.

Investiční záměr, příprava projektů a jejich výběr je náplní investiční činnosti podnikatele. Ve velkých firmách se tím zabývají celé štáby lidí. Jsou zpracovávány různé alternativy, které řeší strategické cíle firmy. K rozhodování vrcholovým manažerům je pak předkládáno většinou více projektů, z nichž se pak vybírají takové, které nejlépe odpovídají strategickým cílům přijaté koncepce dalšího rozvoje. Často se nejedná jen o věcné investice, nákupy strojů, přístrojů, staveb, budov či pozemků, ale, a zvláště v poslední době ve vyspělých ekonomikách, se jedná o investice do vzdělávání pracovníků, růst jejich kvalifikace a flexibilnosti. Dnes jsou lidské zdroje všeobecně označovány jako „lidský kapitál“ (viz uvedená definice kapitálu), a tento je vůbec považován za primární pro splnění strategických cílů.

Další, neméně důležitou oblastí investiční činnosti firem jsou investice do oblasti výzkumu a vývoje, komunikací a spojů, zejména však do oblasti finančních investic. Pro celou tuto oblast investiční činnosti je charakteristická dlouhodobost. To znamenápředem zvažovat a redukovat všechna možná rizika plynoucí z investiční činnosti od samého počátku, od doby plánování, přípravy investic i v průběhu realizace. Při úvahách a výpočtech je tedy nutné pracovat s faktorem času. Ale již v etapě plánování investic je důležité zjistit a podrobněji prozkoumat všechny podmínky prostředí (zejména pokud má být realizace v jiném státě), v němž bude pak investice uskutečněna.

Odhadnout budoucí příjmy ale není jednoduché, neboť se vychází z cenové úrovně nových výrobků (vyrobených novou investicí). To může být založeno pouze na úrovni předběžných kalkulací (tedy ne zcela přesných). Dále je nutné počítat s možnými změnami v úrokových mírách, v míře odhadované inflace, popřípadě i v možných změnách daňových sazeb.

Rozlišujeme tři základní skupiny investic:

Kapitálové výdaje na pořízení investice zahrnují nejen samotnou pořizovací cenu, ale i náklady na dopravu, montáž, náklady na zvýšení množství zásob, náklady na dokumentaci, popřípadě i clo atd., tedy vše, co zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, označuje jako vstupní cenu.

Pro dosažení maximálního efektu z pořízených investic musí podnikatelé či manažeři hledat optimální řešení mezi těmito zásadními třemi faktory:

Při investování je dobré respektovat jistá pravidla. Ta tvoří několik poznatků ověřených empiricky. Mezi základní doporučení pak patří zejména tato:

Majitel či manažeři firmy, vrcholový management firmy musí při řízení sledovat více cílů s tím, že na prvém místě stojí cíle finanční, jako jsou:

Prioritu z těchto cílů má bez ní nejsou ostatní cíle obvykle dosažitelné. Ta se obvykle vyjadřovala pomocí míry zisku, jenže tento ukazatel může být zavádějící, s nedostatečnou či dokonce nepřesnou vypovídací schopností.

Velká investice, finančně vysoce náročná, může ovlivnit tvorbu zisku nejen v samotném roce realizace, ale i ještě několik let poté. Přitom se může jednat o velmi pozitivní jev a z dlouhodobého hlediska o žádoucí rozhodnutí vrcholového managementu.

Propad výsledku hospodaření (a to tedy platí i při zvýšení ztráty) nemusí být negativním jevem, pokud je jeho příčinou taková investice, která v budoucnosti přinese prosperitu a stabilní dosahování pozdějšího zisku. Je to stejné jako z makroekonomického hlediska, říká se, že důsledky rozhodování předchozí vlády nese až vláda následná.

Stále více se pro měření finanční stability používá ukazatele tzv. firmy. K jejímu zvýšení přispívá tzv. (čili „net present value“, dále jen „NPV“). V tomto ukazateli je zohledněn nejen budoucí výnos, ale i riziko, že požadovaného výnosu nebude dosaženo. Riziko je tu zohledněno prostřednictvím požadované výnosnosti, kterou jsou při výpočtu NPV diskontovány všechny budoucí finanční toky. Je-li požadovaná výnosnost zvolena příliš optimisticky, může NPV nabývat nízkých, popřípadě i záporných, hodnot. To snižuje tržní hodnotu firmy. Podnikatel či manažeři firmy by se měli soustředit na výběr a volbu těch investic, jejichž NPV budou dostatečně zvyšovat tržní hodnotu firmy.

Investiční strategie znamená postup k dosažení a realizaci stanovených cílů, je nutné ji zvolit, vybrat z několika možných. Je několik možných investičních strategií, vhodných postupů, je třeba vybrat tu nejlepší variantu. Investiční strategie jsou utříděny dle několika hledisek. Mezi nejdůležitější kritéria patří klasifikace:

Podmínky, za kterých jsou investice plánovány anebo již realizovány, se mohou měnit. Proto je dobré mít připraveno více investičních strategií, pomocí nichž pak může firma rychle reagovat na změny a přejít na jinou strategii. To ale vyžaduje pečlivou předinvestiční přípravu, vycházející již z dobrého sběru dat. Předinvestiční příprava pak zahrnuje řadu technických a ekonomických činností a využití nástrojů, kterými disponuje , finanční analýza, analýza rizik, předběžné rozpočty, předběžné kalkulace, propočty hodnot technických veličin a parametrů, ekonomické propočty nákladů atd. Výstupem dobré předinvestiční přípravy je vypracování podrobné technicko-ekonomické studie, která by měla obsahovat všechny významné technické, obchodní i finanční informace potřebné k realizaci vybrané investice.

Investiceje možné dělit dle různých kritérií do několika skupin, jako například:

Investice lze dělit i dle dalších kritérií, než je uvedeno. Důležitým hlediskem je třídění dle rizika, neboť každá investice do dlouhodobého majetku představuje většinou velké finanční částky. Je proto se třeba rozhodovat nejen z hlediska potřeb, efektivnosti, délky návratnosti, ale zejména z hlediska míry rizika. Každá firma by měla mít svoji (včetně managementu řízení rizik – „risk managementu“), která by měla sloužit především k rychlé identifikaci možného nebo vzniklého rizika, jeho příčin i jeho rychlého a účinného odstranění.

tzn. že jsou to spíše drobné, byť četné investice, nejsou to ani investice příliš unikátní, ani nevyplývají z nějakých převratných technologických změn.

Mnohem menší počet je Je to logické, nové vynálezy, objevy nejsou denní událostí, většinou vyžadují delší výzkum a vývoj.

Inovace a inovační procesy jsou nutnou podmínkou k tomu, aby se firma udržela v turbulentním konkurenčním prostředí, obstála v tvrdém konkurenčním boji, aby se uchytila na nových trzích a v cizích zemích. Firma se musí snažit získat výhody, jenom tak si může upevnit své postavení. Základním nástrojem k tomu je důsledná, správná a obratná investiční politika.

Konkurenční výhoda získaná inovací může mít diferentní charakter v podobě nabídky dokonalejších, výkonnějších či rozmanitějších výrobků, které lépe vyhovují potřebám, estetickému cítění, změnám vkusu a přání uživatelů, nebo může být založena na zkvalitňování a zlevňování používaných technologických postupů, či jiných parametrech.

Rozhodování o investicích, tzn. kolik, jaké, do čeho, kdy, kde a jak investovat , patří ke stěžejním rozhodnutím o budoucím vývoji firmy a její efektivnosti v následujících letech. Investice by měly sloužit řadu roků, po řadu roků budou nejen zdrojem přírůstků zisku firmy, ale zpočátku jsou i velkou zátěží, břemenem, které zatíží ekonomiku firmy hlavně počátečními náklady a později převážně fixními náklady. Nízkým využitím výrobní, provozní i lidské kapacity, a s ní spojených fixních nákladů, dochází ke zvyšování průměrných nákladů na jednotlivé výrobky, zboží či služby, a tím k poklesu rentability produkce. Na rozdíl od běžných provozních rozhodnutí, kde omyly a chyby lze obvykle rychle napravit, investiční rozhodnutí má dlouhodobé účinky. Zejména vrcholový management, který rozhoduje o strategických investicích, má obrovskou zodpovědnost. Špatně zaměřená a neefektivní investiční činnost, jejíž kořeny spočívají zejména v nedostatečné přípravě, může přivést firmu do finanční tísně, často i k úpadku a konkursu. Dobré řízení investic, inovací, neustálý rozvoj, to patří k základním strategickým úkolům každého managementu, každého podnikatele bez ohledu na velikost firmy či její produkci.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.