Nečinnost v judikatuře správních soudů

Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále také jako „NSS“) 8 Ans 1/2006 ze dne 15. 8. 2006, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí NSS 1/2007 pod č. 1012/2007 jsme se dozvěděli, že: Jiná situace nastane v případě, kdy přestane být finanční orgán nečinný ještě předtím, než o žalobě rozhodne krajský soud. V rozsudku NSS čj. 8 Ans 1/2009-72 ze dne 15. 3. 2010, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS 5/2011 pod č. 2258/2011 se dočteme: Soud v žalobách na odstranění nečinnosti totiž rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, nikoli na základě stavu k datu podání žaloby.

S daným rozsudkem však musíme zacházet opatrně. Týká se přímo žalob na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „SŘS“), které se podávají v případě, že má finanční orgán vydat na konci své činnosti nějaké rozhodnutí. V řadě sporů tomu však tak není – činnost finančního úřadu nemusí automaticky končit vždy rozhodnutím (například postupy k odstranění pochybností, daňové kontroly). Řada námitek ohledně nečinnosti finančních orgánů se soudí v režimu žalob o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu dle § 82 a násl. SŘS, kde je nezákonný zásah (nečinnost) možno konstatovat i poté, co napadaná nečinnost nebo jiný nezákonný zásah již skončily.

Z rozsudku 1 Ans 10/2012 ze dne 10. 10. 2012 totiž vyplývá, že v případě nečinnosti finančního orgánu při postupu k odstranění pochybností žaloby na odstranění nečinnosti nelze využít. Namísto toho je nutné postupovat dle § 82 až 87 SŘS, tedy podat žalobu proti nezákonnému zásahu, pokynu či donucení správního orgánu. Přestože postup k odstranění pochybností podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „DŘ“), je téměř totožný s dřívějším vytýkacím řízením dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a z větší části je použitelná i dosavadní , oblast nečinnosti je výjimkou a dřívější soudní rozhodnutí k nečinnosti v této sféře použít nelze. Vytýkací řízení totiž muselo vždy končit vyměřením daně, a proto přicházely v úvahu i žaloby na nečinnost, protože soud mohl nařídit „urychlení“ celé věci, tedy vyměření daně. Postup k odstranění pochybností však nemusí končit jen vyměřením daně, může se „překlopit“ i v daňovou kontrolu. Z tohoto důvodu žaloba na nečinnost možná není, její podstatou je totiž „urychlení“ věci. Nemůže však být rozhodováno „jak konkrétně urychlit“ dané rozhodnutí. Soud v rámci rozhodování o „nečinnostní“ žalobě nemůže nařídit finančnímu orgánu, zda „urychlení“ má spočívat ve vyměření daně či v „překlopení“ v daňovou kontrolu, a proto soud došel k názoru, že je nutné v případě postupu k odstranění pochybností zvolit „zásahovou“ žalobu namísto „nečinnostní“.

Neméně zajímavou otázkou je náhrada nákladů řízení v případě, že po podání žaloby začal finanční orgán konat, a žaloba se tak stala bezpředmětnou. Zmíněnou problematikou se zabýval Nejvyšší správní soud například v rozsudku čj. 1 Ans 4/2008-62 ze dne 25. 6. 2008. V daném případě došel Nejvyšší správní soud k názoru, že došlo ke zpětvzetí žaloby pro pozdější chování žalovaného, z procesního hlediska tak byl požadavek na úhradu nákladů řízení oprávněný. Z hmotněprávního hlediska tomu tak ale nebylo, protože soud došel k názoru, že reálná činnost finančních orgánů nebyla tak pomalá, aby vykazovala znaky nečinnosti. V obdobných případech mohou v zásadě nastat dvě varianty:

Připomeňme, že výše uvedené varianty se týkají „nečinnostních“ žalob a nikoli „zásahových“ žalob na nečinnost.

Svůj názor přidal i Ústavní soud (dále také jako „ÚS“), který v nálezu III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007, zveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS 47/2007 pod č. 179/2007 konstatoval:

Pokud bychom nebyli spokojeni s rozsudkem krajského soudu o nákladech řízení v těchto případech, ale nic jiného bychom nenamítali, byla by kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu nepřípustná (usnesení NSS čj. 1 Ans 18/2012-20 ze dne 23. 1. 2013).

V některých případech dojde ke zpětvzetí žaloby nikoli před krajským soudem, ale až kasační stížnosti před NSS. Tak tomu bylo i v kauze řešení usnesením NSS čj. 6 Ans 6/2012-54 ze dne 26. 9. 2012, kde na základě zpětvzetí žaloby – kasační stížnosti tak Nejvyšší správní soud nemohl rozhodnout o případném přiznání náhrady nákladů řízení před krajským soudem, ale pouze o těchto nákladech před Nejvyšším správním soudem. Ty pak stěžovateli přiznal.

V rozhodnutí NSS čj. 7 Afs 33/2003-80 ze dne 30. 9. 2004, zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí NSS 2/2005 pod č. 456/2005, bylo řešeno, čeho se můžeme nečinnostní žalobou domáhat. Může jít o její odstranění, nikoli předjímání, jak má konkrétní situace dopadnout. Jinými slovy, můžeme žádat soud, aby finančním orgánům například nařídil vydat platební výměr, nemůžeme však v rámci této žaloby požadovat, aby soud určil, na jakou částku má tento výměr znít, jak vysoká má být daň ad. To „nečinnostním“ žalobám nepřísluší. Svůj názor soud zformuloval v právní větě:

Finanční orgány dříve občas tvrdily, že jsou pro ně závazné jen lhůty dané zákonem, a pokud jsou nějaké stanoveny „pouze“ interním pokynem finanční správy, není na jejich dodržování nárok. Z nálezu Ústavního soudu ČR IV. ÚS 146/01 ze dne 28. 8. 2001 je zřejmé, že i takovéto lhůty závazné jsou. K tomu rozsudek NSS čj. 2 Ans 1/2005-57 ze dne 28. 4. 2005 deklaruje, že „pokynové“ lhůty tvoří „zavedenou správní praxi“ a musí se dodržovat. Můžeme jen spekulovat, zda je náhoda, že finanční správa nemá vydán pokyn k délce postupů k odstranění pochybností či daňové kontroly, což jsou právě nejčastější oblasti střetu. (V předcházejícím zákoně o správě daní a poplatků existoval alespoň pokyn D-144 k délce vytýkacího řízení, předchůdce dnešního postupu k odstranění pochybností.) Zároveň tento rozsudek konstruuje další důležitý závěr – i situace, kdy správce daně koná, může být kvalifikována jako nečinnost. V daném případě totiž bylo správcem daně provedeno dožádání u jiného finančního úřadu, které však neřešilo věci podstatné pro danou situaci. I když pokyn obecně kvalifikuje dožádání jako důvod pro stavění lhůty pro ukončení vytýkacího řízení, v daném případě šlo o „nesmyslné“ dožádání, které nebylo způsobilé zastavit lhůtu, a proto se jednalo o nečinnost finančního úřadu. Nestačí tedy „formální“ činnost, taková činnost musí mít nějaký smysl.

Z názoru vyjádřeného Nejvyšším správním soudem v rozsudku čj. 1 Ans 1/2012-69 ze dne 13. 3. 2012 je zřejmé, že žalobu na nečinnost není možno podat bez předchozího využití možností obrany přímo v linii finančních orgánů. Je proto nutné využít nejprve podnětu na ochranu před nečinností obsaženou v § 38 DŘ. Obdobný názor ve vztahu k „zásahovým žalobám na nečinnost“ najdeme i v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2015, čj. 22 A 77/2014-45který byl zveřejněn ve Sbírce rozhodnutí NSS 10/2015 pod č. 3269/2015. Není však zcela jednoznačné, zda je výše popsaný postup ještě aktuální. V prvé řadě platí pravidlo, že pokud je žaloba na nezákonný zásah podávána až po jeho ukončení, není před podáním žaloby nutné vyčerpat obranné prostředky před finančními orgány. Naopak, u žalob v průběhu trvajícího nezákonného zásahu byla v minulých letech skutečně jednoznačně zavedena nutnost vyžadovat před jejich podáním využití obranných prostředků před finančními orgány (typicky stížnosti a žádosti o přešetření způsobu vyřízení stížnosti dle § 261 DŘ). Tato povinnost však byla usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 1 Afs 58/2017 na konci roku 2017 zrušena. Dále rozšířený senát NSS ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 7 As 155/2015 konstatoval: Jako další komplikující faktor je třeba zmínit, že právě posledně citovaný rozsudek rozšířeného senátu byl nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18 označen jako neústavní (spor se týkal počátku běhu lhůty pro podání zásahové žaloby).

Protože se ve výše zmíněné novější judikatuře senáty zabývaly konkrétně nutností „předžalobního“ využití stížnosti dle § 261 DŘ, a nikoli výslovně podnětem na odstranění nečinnosti dle § 38 DŘ, není aktuální stav zcela vyjasněn. V případě i nadále trvajícího požadavku na využití podnětu na odstranění nečinnosti dle DŘ před podáním žaloby by se v případě jeho nevyužití mohlo stát, že žaloba bude odmítnuta pro předčasnost. V opačném případě, tedy při přednostním vyčkávání na výsledek podnětu u Odvolacího finančního ředitelství, by naopak mohly nastat diskuse o opožděnosti žaloby.

Další kauza řešená u Nejvyššího správního soudu pod čj. 5 Ans 9/2011-94 ze dne 17. 2. 2012 se věnovala nejistotě, zda se nečinnostní žalobou můžeme domáhat zahájení daňové kontroly. Stěžovatel se domáhal, aby u společnosti v konkurzu byla provedena daňová kontrola. Protože finanční orgány nevyhověly, domáhal se provedení kontroly žalobou na odstranění nečinnosti. Soudy však došly k závěru, že není možno vyhovět, nárok na provedení kontroly v platné právní úpravě obsažen není.

Rozsudek NSS čj. 7 Ans 4/2011-67 ze dne 23. 12. 2011 řešil situaci, kdy daňový subjekt požadoval po svém místně příslušném finančním úřadu vydání rozhodnutí. Protože však mezitím změnil svou místní příslušnost na jiný finanční úřad, v konečném důsledku podal dvě žaloby na ochranu před nečinností (proti původnímu i novému finančnímu úřadu). Krajský soud žalobu proti „původnímu“ finančnímu úřadu odmítnul, protože „nový“ považoval za právního nástupce původního. Stejného názoru však nebyl Nejvyšší správní soud, proto odmítnutí žaloby proti „původnímu“ finančnímu úřadu neuznal za správné.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, čj. 3 Afs 5/2017-56)

V praxi je často řešena otázka, zda finanční úřad limituje nějaká lhůta pro délku kontroly. Daňové subjekty totiž mají často pocit, „že se nic neděje“, a to i po dlouhou řadu měsíců. Z následujícího rozsudku je zajímavá především ta část, kde Nejvyšší správní soud konstatuje, že v rámci kontroly se nevyužije § 38 odst. 2 DŘ, tedy zjednodušeně řečeno ustanovení hovořící o tom, že „pokud se tři měsíce nic neděje“, jde o nečinnost. Tato lhůta je v DŘ vázána pouze na vydání rozhodnutí a soud došel k závěru, že kontrola končí projednáním zprávy o kontrole, což není rozhodnutí, tříměsíční „nečinnostní“ lhůta se tedy neuplatní. Jde o velice diskutabilní rozhodnutí, protože zpráva o kontrole je dle DŘ odůvodněním platebního výměru (tedy v podstatě určitou součástí rozhodnutí).

Všeobecně lze konstatovat, že soudní orgány často „slyší“ na slova „řetězový či karuselový podvod“ a finanční orgány je o to raději používají. Skutečností je, že téměř každý výrobek či služba se skládá z více dodavatelsko-odběratelských stupňů. Situace, kdy například zemědělec rovnou prodá své výpěstky na trhu konečnému spotřebiteli, není v hospodářství převažující. A jakmile se vyskytne více subjektů, což je prakticky pravidlo, jde o řetězec. I v tomto případě cítil soud potřebu poskytnout široký prostor pro kontrolní činnost finančního úřadu, a to právě s odkazem na karuselové podvody. Zůstává však otázkou, do jaké míry jsou někdy velmi dlouho trvající kontroly opravdu prováděny efektivně a po nezbytnou dobu bez nadbytečných protahujících úkonů.

Nelze také přehlédnout, že přestože soud konstatoval, že nehodlá akceptovat pro danou situaci využití zmíněného „tříměsíčního pravidla“, nehovoří nikde o tom, že by kontrola mohla trvat neomezeně dlouhou dobu bez nutnosti efektivních a rychlých kroků. Naopak, soud hovoří o nutnosti posuzovat každý případ individuálně. Žalobce své námitky též formuloval pouze obecně, což mu také soud vytknul.

Společným jmenovatelem kasačních námitek mířících proti postupu žalovaného v daňové kontrole je tvrzené nerespektování principů rychlosti a hospodárnosti: stěžovatel je přesvědčen, že žalovaný nepostupuje dostatečně rychle a efektivně, což se ve sféře stěžovatele negativně projevuje zejména tím, že je mu zadržován nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty (DPH) ve výši cca 52 mil. Kč.

Pokud jde o konkrétní kroky žalovaného v rámci daňové kontroly, na základě předloženého spisového materiálu nedospěl ani Nejvyšší správní soud k závěru, že by žalovaný nepostupoval plynule a bez nepřiměřených prodlev nebo že by vykonával evidentně nadbytečné a ryze formální úkony, čili že by jím vedená daňová kontrola nekorespondovala požadavkům rychlosti, hospodárnosti a efektivity. Rovněž nic nenasvědčuje tomu, že si dožádání kladlo za cíl uměle prodloužit daňovou kontrolu nebo dokonce řešit administrativní potíže daňových orgánů, jak v kasační stížnosti naznačuje stěžovatel.

Z textu citovaného ustanovení () i z jeho subsidiární povahy ve vztahu k § 38 odst. 1 DŘ Tohoto faktu si je evidentně vědom i stěžovatel, neboť svou argumentaci opírá o premisu, že po ukončení každé daňové kontroly musí dojít k vydání platebního výměru. S tímto názorem nepolemizujeme, je nicméně třeba stěžovatele upozornit, bez vydání zprávy o daňové kontrole, jejího projednání a podpisu není možné platební výměr vydat (viz rozsudek NSS ze dne 5. 2. 2015, čj. 9 Afs 279/2014-29). se zohledněním konkrétních aspektů posuzovaného případu. Z tohoto pohledu Nejvyššímu správnímu soudu z obsahu předloženého spisu nevyplynulo, že by mezi úkony žalovaného existovaly nepřiměřené prodlevy. Nadto nemohl přehlédnout, že ani sám stěžovatel uvedená kasační tvrzení neupíná k žádným konkrétním úkonům správce daně.

Zdejší soud se zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že v situaci, kdy vyšly najevo o možném zapojení stěžovatele do tzv. „karuselových podvodů“, byla stupňující se intenzita a nutně také narůstající délka kontrolních postupů použitých žalovaným přiměřená.

Nedůvodnost kontrolních postupů nelze založit pouze na tom, že dochází k zadržování nadměrného odpočtu nebo že k určitým krokům žalovaný nepřistoupil tak rychle, jak by si stěžovatel představoval. Nebezpečnost a obtížná možnost odhalení karuselových obchodů je dána právě tím, že je do nich zapojena mnohdy dlouhá řada článků, z nichž pouze některé se skutečně dopouštějí podvodu neodvedením daně, jiné na tomto podvodu pouze vědomě profitují, další pak skutečně vůbec nemusejí vědět o tom, že jsou součástí takového řetězce. Právě prošetření, do které z těchto skupin spadá konkrétní domácí daňový subjekt, je z povahy věci v praxi náročné. Lze jistě přitakat stěžovateli, že V souzené věci však stěžovatel žádné takové účinky nejenže přesvědčivě neprokázal, ale ani v konkrétní rovině netvrdil.

Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem nedospěl k závěru, že by nadstandardní délka daňové kontroly byla zapříčiněna průtahy na straně žalovaného, ale že jde naopak o důsledek rozsáhlého a komplikovaného dokazování.

(podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, čj. 10 A 189/2015-44)

Některé finanční úřady by mohly mít z předcházejícího judikátu mylný pocit, že při kontrole jsou vázány pouze tříletou prekluzivní lhůtou (která se dá ještě prodloužit) a nemusí jednotlivé kroky činit rychle a efektivně. V následujícím případě byl finanční úřad při kontrole cca pět měsíců nečinný a poté, co byl podán podnět na nečinnost nadřízenému Odvolacímu finančnímu ředitelství, dožádal pražský finanční úřad Specializovaný finanční úřad, který sídlí též v Praze, aby šel prověřit obchodního partnera daňového subjektu. V návaznosti na to konstatovalo Odvolací finanční ředitelství, že je vlastně vše v pořádku a podnět odložilo jako nedůvodný. Hned poté Specializovaný finanční úřad odmítl dožádání provést, neboť měl za to, že když oba úřady sídlí v Praze, může si obchodního partnera prověřit místně příslušný finanční úřad sám. Tím se prověřování protáhlo o dalších několik měsíců. Městský soud však konstatoval, že postup finančního úřadu byl nezákonným zásahem. Kasační stížnost finanční úřad nepodal.

Žalobce ve své žalobě namítá nezákonný zásah spočívající v nečinnosti žalovaného. Provádění takových úkonů, které nesměřují k naplnění účelu daňové kontroly, nicméně ve svém důsledku nejen prodlužuje dobu faktické nečinnosti správce daně z hlediska zbytečných průtahů v daňové kontrole, nýbrž už samo o sobě představuje nezákonný zásah spočívající v nepřiměřeném zatížení daňového subjektu, jak ostatně dovodil v minulosti též Nejvyšší správní soud (srov. rozsudek NSS čj. 6 Afs 46/2014-39 ze dne 30. 4. 2014, rozsudek NSS čj. 1 Aps 18/2013-52 ze dne 23. 4. 2014).

Soud se nejprve zabýval účelností dožádání na Specializovaný finanční úřad ze strany žalovaného. V této souvislosti je vhodné nejprve poznamenat, že dožádání není dle názoru soudu úkonem, který by přerušoval tříměsíční lhůtu pro vydání rozhodnutí od posledního úkonu v řízení dle § 38 odst. 2 DŘ. Dožádání na Specializovaný finanční úřad bylo nicméně skutečně v souladu s tvrzením žalobce úkonem pokračování neúčelným, a to z důvodů, které ostatně vyložil dožádaný orgán ve svém sdělení ze dne 22. 10. 2015, jímž žalovaného informoval o svém rozhodnutí nevyhovět jeho požadavku na provedení úkonu. Územní pracoviště žalovaného se, stejně jako Specializovaný finanční úřad, nachází v Praze, a nelze tak dovodit, že by požadovaný úkon ve vztahu k obchodnímu partnerovi žalobce mohl provést jen s obtížemi nebo s vynaložením neúčelných nákladů ve smyslu § 17 odst. 1 DŘ. Žalovaný nakonec skutečně sám zaslal daňovému subjektu, o jehož prověření Specializovaný finanční úřad žádal, výzvu dle § 93 odst. 4 DŘ, kterou jej požádal o předložení veškerých podkladů vztahujících se ke spolupráci se žalobcem za předmětné zdaňovací období. Ani tato výzva nicméně nebyla úkonem, který by přerušoval tříměsíční lhůtu pro vydání rozhodnutí od posledního úkonu v řízení dle § 38 odst. 2 DŘ.

Mezi stranami není sporu o tom, že žalovaný byl v době od 30. 4. 2015 do 23. 9. 2015 nečinný, čímž nepostupoval v souladu se zásadou rychlosti a zatížil daňovou kontrolu zbytečnými průtahy. Žalovaný však ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že byla uvedená nečinnost odstraněna jeho dožádáním na Specializovaný finanční úřad. Tento argument byl však pouze v rámci řízení o podnětu žalobce na nečinnost, kde odstranění nečinnosti žalovaným zároveň vyloučilo možnost uplatnění ochrany proti této nečinnosti, tedy přikázání zjednání její nápravy nadřízeným správcem daně (viz výklad níže). Naopak skutečnost, že se žalovaný po pěti měsících odhodlal k činnosti, má zcela nulovou relevanci při posuzování, zda při daňové kontrole došlo v rozporu se zásadou rychlosti ke zbytečným průtahům – to žalovaný ve shodě se žalobcem explicitně připouští. Faktická nečinnost žalovaného však trvala ještě déle než po dobu od 30. 4. 2015 do 23. 9. 2015, neboť jak soud vyložil výše, dožádání na Specializovaný finanční úřad bylo úkonem neúčelným, tedy úkonem, který k průtahům v řízení dále přispěl. Žalovaný byl tedy nečinným po dobu sedmi měsíců, a to od 30. 4. 2015 až do zaslání výzvy obchodnímu partnerovi žalobce dne 30. 11. 2015.

Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku čj. 2 Afs 144/2004-110 ze dne 31. 8. 2005, Daňovou kontrolu zatíženou zbytečnými průtahy (které pro období od 30. 4. 2015 do 23. 9. 2015 žalovaný dokonce explicitně připouští) je třeba bezpochyby považovat za daňovou kontrolu vybočující ze zákonných mezí, a tedy i za nezákonný zásah do veřejných subjektivních práv žalobce, a to tím spíše, že v daném případě byla daňová kontrola spojena se zadržováním nadměrného odpočtu DPH uplatněného žalobcem. Poněkud bezpředmětná je tak argumentace týkající se ustanovení § 38 DŘ, které je věnována značná část žaloby i vyjádření žalovaného. Uvedené ustanovení totiž upravuje situace, za kterých se lze u nadřízeného správce dovolávat nápravy porušení zásady postupovat v řízení bez zbytečných průtahů.

Z hlediska posuzování, zda došlo ze strany správce daně k nezákonnému zásahu do práv žalobce v důsledku zbytečných průtahů, může ovšem uvedené ustanovení představovat jistou indicii, za jakých okolností lze existenci nezákonného zásahu presumovat.

V posuzovaném případě tedy například žalovaný tvrdí, že pokud po pěti měsících nečinnosti zaslal dožádání na Specializovaný finanční úřad, není možné hovořit o důvodu nečinnosti ve smyslu § 38 odst. 2 DŘ, neboť jeho nečinnost byla tímto dožádáním zhojena. Takovou argumentaci by obecně bylo možné uplatnit pouze v řízení o uplatnění ochrany proti nečinnosti ze strany nadřízeného správce daně. V této souvislosti však soud na okraj poznamenává, že v posuzovaném případě uvedená argumentace neměla uspět ani v řízení o uplatnění ochrany proti nečinnosti ze strany nadřízeného správce daně, neboť, jak je vyloženo výše, dožádání není úkonem, který by tříměsíční lhůtu pro vydání rozhodnutí dle § 38 odst. 2 DŘ přerušoval.

Jinými slovy, existoval-li v průběhu řízení okamžik, kdy by uplatnění ochrany proti nečinnosti ze strany nadřízeného správce daně bývalo na místě, lze presumovat, že k nezákonnému zásahu do veřejných subjektivních práv daňového subjektu došlo, a to bez ohledu na to, zda k odstranění této nečinnosti ze strany správce daně následně došlo (ať už samovolně, anebo v důsledku zásahu nadřízeného správce daně).

Zdejšímu soudu není zřejmé, a ani žalovaný nijak přesvědčivě nevysvětlil, z jakého důvodu otálel s prověřováním obchodního partnera žalobce poté, co od žalobce nejpozději k 30. 4. 2015 shromáždil všechny podklady. Ačkoli tedy soud v rozporu s názorem žalobce nepovažuje prověřování obchodního partnera žalobce za nesmyslné, resp. neúčelné, je naopak shodně se žalobcem přesvědčen, že potřeba tohoto prověřování musela být žalovanému zřejmá dříve než 23. 9. 2015, kdy z jeho strany došlo k zaslání dožádání na Specializovaný finanční úřad. Vzhledem k neúčelnosti tohoto dožádání však nečinnost žalovaného trvala až do 30. 11. 2015, kdy obchodnímu partnerovi žalobce zaslal výzvu dle § 93 odst. 4 DŘ (k tomu viz výklad výše).

Ze správního spisu dále vyplynulo, že nejpozději doručením odpovědi obchodního partnera na výzvu žalovaného dle § 93 odst. 4 DŘ, tedy 9. 12. 2015, shromáždil žalovaný všechny podklady potřebné pro ukončení daňové kontroly, neboť od tohoto data až do vypracování zprávy o daňové kontrole již žádné další podklady neshromažďoval. Ačkoli měl tedy následně v souladu se zásadou rychlosti a s přihlédnutím k § 38 odst. 1 písm. c) DŘ žalovaný daňovou kontrolu ukončit bezodkladně po 9. 12. 2015, učinil tak teprve 25. 1. 2015. I při zohlednění potřeby poskytnuté podklady řádné přezkoumat (nutno ovšem poznamenat, že podklady poskytnuté obchodním partnerem žalobce se do určité míry překrývaly s podklady, které již měl žalovaný k dispozici) je zřejmé, že uvedená podmínka bezodkladnosti nebyla naplněna. Daňová kontrola tak byla i v době po 9. 12. 2015 stižena neodůvodněnými průtahy ze strany žalovaného.

Vzhledem k výše uvedenému soud tímto v souladu s § 87 odst. 2 SŘS určuje, že zásah žalovaného spočívající v neodůvodněných průtazích v daňové kontrole v rozporu se zásadou rychlosti dle § 7 odst. 1 DŘ byl nezákonný.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, čj. 6 Afs 46/2014-39)

Délka kontroly a účelnost a nutnost jednotlivých kroků správce daně bývá oblastí častého střetu daňových poplatníků se správci daně. V následujícím případě napadal žalobce neúčelnost řady kroků finančního úřadu. Před soudem však nebyl úspěšný, protože případ byl natolik komplikovaný, že si vyžádal odpovídající péči. Obecně je však nutno konstatovat, že je potřeba odlišovat od sebe složité kauzy, kde je nutno odpovídajícím způsobem zmapovat průběh prověřovaných případů, od kauz, kdy jsou některé finanční úřady vedeny snahou „doměřit za každou cenu“ nebo odkládat rozhodnutí v nevyjasněných případech či pro administrativní přetížení úřadu tím, že „jednou za čas“ provedou nějaký úkon, přičemž rozhodně není viditelná snaha o pružné, rychlé a efektivní dokončení případu.

Stěžovatel v žalobě označil za nepochybně excesivní úkony žalovaného čtyři dožádání na Finanční úřad v Českých Budějovicích, tři dožádání na Finanční úřad v Rokycanech, dva výslechy svědka P. U., dva výslechy svědka M. V., dva výslechy svědka M. D., výslech svědkyně Ing. A. B., místní šetření v sídle žalobce, místní šetření u M. D. a sedm ústních jednání se stěžovatelem.

Excesivní povaha uvedených úkonů žalovaného v rámci daňové kontroly podle stěžovatele spočívala především ve zdlouhavém a nadbytečném dokazování spočívajícím zejména v opakovaných výsleších svědků, kterým byly kladeny nepodstatné otázky, jakož i v opakovaných ústních jednáních se stěžovatelem a v opakovaných výzvách žalovaného k doplnění důkazů. Takový postup nenaplňuje účel správy daní a daňové kontroly, zatěžuje stěžovatele i třetí osoby a překračuje pravomoci žalovaného. Dokazování bylo podle stěžovatele nadbytečné zejména proto, že skutkový stav plně prokazovaly již listiny doložené stěžovatelem.

V odůvodnění napadeného rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že napadené úkony nebyly nezákonnými zásahy a že žalovaný postupoval v průběhu celé daňové kontroly v souladu se zákonem. Vzhledem k náročnosti a rozsahu kontroly bylo zcela případné pečlivě zkoumat všechny skutkové okolnosti, na jejichž základě mohl správce daně řádně zjistit a stanovit daňovou povinnost stěžovatele.

Dožádání žalovaného na Finanční úřad v Českých Budějovicích a na Finanční úřad v Rokycanech byla podle krajského soudu provedena v souladu s § 17 DŘ, a to za situace, kdy jimi žalovaný zjevně usiloval o hospodárnost a rychlost daňového řízení, když tato dožádání byla prováděna u místně příslušných správců daně. Stěžovatel navíc podle krajského soudu neprokázal, že by jednotlivá dožádání jakýmkoliv způsobem zasahovala do jeho subjektivních práv. Z obsahu správního spisu je navíc patrné, že všechna dožádaná místní šetření či výslechy svědků probíhala po předběžné domluvě s daňovými subjekty nebo samotnými svědky při předvolání na pracoviště správců daně, a to pokud možno v místě jejich bydliště.

Žalovaný prováděl místní šetření i jednotlivé výslechy podle krajského soudu za účelem objasnění skutkových okolností významných pro daňovou kontrolu stěžovatele a uvedené výslechy byly provedeny zcela v souladu s § 93 a 96 DŘ a stěžovatel byl vždy předem vyrozuměn o konání toho kterého výslechu, přičemž bylo pouze věcí stěžovatele, že se k některým výslechům, přestože byl o jejich konání řádně vyrozuměn, nedostavil.

Délka předmětné daňové kontroly se podle krajského soudu odvíjela především od počtu svědků, kteří byli vyslechnuti, a dále od faktu, že některé svědecké výpovědi bylo kvůli novým skutečnostem, jež vyplynuly v průběhu řízení, nutno zopakovat. Stejně tak nelze přičítat k tíži správce daně, že se někteří svědci z plánovaných výslechů omluvili, v důsledku čehož musely být výslechy přeloženy na jiný termín. Z obsahu spisu je navíc zřejmé, že správce daně v případě těchto výslechů volil vždy jen takový postup, při kterém dbal, aby nikomu nevznikly zbytečné náklady.

Všech sedm ústních jednání stěžovatel schválil a podepsal protokoly z nich. Před každým jednáním byl vyrozuměn o jejich konání, případně s ním bylo dohodnuto konkrétní datum. Všechna ústní jednání se stěžovatelem byla podle krajského soudu konána za účelem objasnění okolností potřebných k řádnému zjištění a stanovení daně.

Podle § 85 DŘ platí, že předmětem daňové kontroly jsou daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně vztahující se k daňovému řízení. Přitom je vázán základními zásadami daňového řízení, takže mimo jiné musí postupovat bez zbytečných průtahů, uplatňovat svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena; musí rovněž šetřit práva a chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob a používat při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní.

které mohou představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 SŘS.

Pouze takové úkony daňové kontroly, které zjevně nesměřují k prokázání či vyvrácení důvodných pochybností, úkony zjevně nepřiměřené nebo úkony prováděné za situace, kdy žádné pochybnosti o skutkovém stavu nepanují, lze proto považovat za nezákonný zásah. Tento zásah spočívá v nezákonné administrativní zátěži, jíž je vystaven daňový subjekt v případě, že jsou prováděny úkony mimo výše popsaný zákonný rámec. Daňový subjekt má jistě zásadně toliko právo, nikoli povinnost, účastnit se provádění důkazů správcem daně a procesně na ně reagovat. Jistě tohoto svého práva ani nemusí využít. Pokud však chce mít přehled o tom, k jakým zjištěním správce daně dospívá, a tedy na základě toho k jakému výsledku ve smyslu případného zásahu do jeho majetkové sféry v podobě vyměření či doměření daně daňové řízení směřuje, nezbývá mu, než aby byl procesně aktivní či přinejmenším bdělý ve vztahu ke všem úkonům správce daně, které mohou výsledek řízení ovlivnit. Nezbývá mu tedy, než aby řízení před správcem daně věnoval patřičnou pozornost a obětoval mu patřičný čas a úsilí své či svých zaměstnanců. Tento čas a toto úsilí nejsou zadarmo, a pokud by nemusely být věnovány řízení před správcem daně, mohly by být vynaloženy na jiné účely.

Oproti tomu může být zdánlivá nepřiměřenost úkonů daňové kontroly zapříčiněna nově zjištěnými skutečnostmi, které je třeba ověřit či doplnit, procesními komplikacemi danými náročností posuzovaného případu a zjišťovaných skutečností, nedisciplinovaností daňového subjektu, svědků apod. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud neshledaly pochybení v postupu žalovaného při provádění jednotlivých úkonů. A protože kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji zamítl.

(podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2015, čj. 22 A 77/2014-45, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 10/2015 pod č. 3269/2015)

Následující rozsudek měl ve Sbírce rozhodnutí NSS zveřejněny dvě právní věty. K aktuálnosti první, věnující se nutnosti před podáním zásahové žaloby vyčerpat podnět na odstranění nečinnosti podle DŘ, jsme se vyjadřovali v první části tohoto textu při rozboru rozsudku aktuálnosti čj. 1 Ans 1/2012-69. Na tomto místě tedy upozorňujeme na druhou právní větu, ze které vyplývá nutnost precizní formulace žalobního petitu při nespokojenosti s délkou trvání kontroly. Neměli bychom po soudu žádat, aby finančnímu úřadu zakázal pokračovat v kontrole, ale v rámci snahy o ukončení kontroly požadovat nařízení (například zpracování a projednání zprávy o kontrole).

Zveřejněné právní věty:

Žalobkyně v průběhu daňové kontroly podávala podněty na nečinnost žalovaného, a to takové, které však byly vesměs Odvolacím finančním ředitelstvím odloženy. Žalobkyně soudu navrhuje, aby žalovanému zakázal pokračovat v daňové kontrole DPH za duben 2012, červenec 2012, srpen 2012 a září 2012.

Názor soudu:

Soud zvažoval, jaké by byly následky vydání výroku, že se žalovanému zakazuje v daňové kontrole pokračovat (jak žalobkyně petitem žaloby požaduje). Zákaz pokračovat v daňové kontrole představuje zákaz činit jakýkoli (byť jednotlivý) úkon, který je součástí daňové kontroly. Nejedná se jen o zákaz činit další předvolání, dožádání, výzvy a provádět důkazy, ale i zákaz provedené důkazy jakkoli hodnotit a o zákaz ukončit kontrolu zpracováním, projednáním a podepsáním zprávy o daňové kontrole.

Takový zákaz má podle názoru soudu místo jen tam, kde vytýkaná pochybení správce daně vedou k závěru, že ke dni rozhodování soudu tu již vůbec žádná daňová kontrola nemá být vedena, žádné úkony v ní již nemají být činěny. tj. daňovou kontrolu jako celek by bylo možno vyhodnotit jako jeden nezákonný zásah.

Dále je třeba zdůraznit, že žalobkyně fakticky namítá nečinnost žalovaného. Namítá totiž naprostou účelovost prováděných úkonů žalovaného; takové úkony by pak nemohly být považovány za úkony směřující ke skončení věci, resp. úkony odůvodňující skutečnost, že daňová kontrola nebyla dosud skončena.

Je pak proti logice věci, aby nečinnost žalovaného namítaná žalobou byla nahrazována opět nečinností žalovaného (nyní přikázanou soudním rozhodnutím). Nečinnost může být z povahy věci nahrazena toliko činností, pravidelně provedením nějakého žalobou požadovaného úkonu.

Opačný přístup, tedy zákaz v daňové kontrole pokračovat nařízený pro dílčí průtahy, by totiž vedl k další absurditě, tj. k nemožnosti užít jako výsledek daňové kontroly ty důkazy, které byly provedeny vskutku řádně a zákonně za účelem ověření daňové povinnosti daňového subjektu a řádnému stanovení daně, při respektování všech příslušných zákonných ustanovení. V extrémní situaci by tak mohla být zmařena například dva roky řádně a intenzivně prováděná kontrola pro následný tříměsíční průtah.

Krajský soud shrnuje, že žalobkyně v nyní posuzované žalobě neuplatňuje žádné argumenty, které by soud vedly k závěru o nezákonnosti daňové kontroly jako celku. Naopak, žalobou žalobkyně napadá toliko dílčí úkony správce daně v rámci daňové kontroly, a proto nemůže být úspěšná s žalobním požadavkem, aby bylo žalovanému zcela zakázáno činit v zahájené daňové kontrole jakékoli úkony včetně úkonů daňovou kontrolu ukončujících (aby bylo žalovanému zakázáno pokračovat v daňové kontrole vůbec).

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2018, čj. 4 Afs 147/2017-36)

Daňový subjekt včas zaplatil DPH, bohužel však opomněl odeslat daňové přiznání. Finanční úřad ho na tuto skutečnost upozornil až se značným časovým odstupem. Daňové přiznání pak bylo neprodleně podáno. Za jeho pozdní podání však byla vyměřena pokuta za opožděné tvrzení daně. Předmětem sporu bylo, zda déletrvající nečinnost finančního úřadu před vydáním jeho upozornění, že přiznání nebylo podáno, má mít nějaký vliv na výši pokuty za opožděné tvrzení daně. Nejvyšší správní soud sice vyslovil politování nad situací dotčeného subjektu, konstatoval však, že v rámci daných legislativních pravidel se nedá nic dělat a výši pokuty nelze v návaznosti na výše uvedené okolnosti nijak modifikovat. (Pro úplnost uvádíme, že bohužel u této sankce nepřichází v úvahu ani její prominutí na žádost.)

Finanční úřad vydal platební výměr na pokutu ve výši 108 385 Kč, kterou žalobkyni vyměřil za opožděné podání daňového přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce srpna 2014. Správce daně vyšel z toho, že žalobkyně daňové přiznání podala až 146 dnů po stanovené lhůtě.

Žalobkyně namítala, že po celou dobu své existence řádně a včas plní daňové i ostatní závazky vůči České republice. Tvrdila, že při stanovení výše pokuty jí neměl správce daně přičítat k tíži dobu, která uplynula od termínu pro podání daňového tvrzení do upozornění, že povinnost podat daňové přiznání k DPH za období měsíce srpna roku 2014 dosud nesplnila. Přestože § 145 odst. 1 DŘ nestanoví lhůtu, ve které je povinností správce daně vyzvat daňový subjekt k podání daňového tvrzení, jeho nečinnost nemůže jít k újmě žalobkyně. Výše uložené pokuty dle jejího názoru odporuje zásadě proporcionality a zásadě součinnosti v daňovém řízení, navíc je nezákonná. Přestože žalobkyně připouští, že obecně může být výše sankce stanovena procentem z částky představující tvrzenou daň (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 24/14), vždy je třeba přihlédnout i k tomu, zda nebylo v technických možnostech správce daně upozornit daňový subjekt na prodlení s podáním daňového přiznání již dříve.

Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka byla v měsíci srpnu 2014 plátcem DPH s měsíčním zdaňovacím obdobím, a proto byla povinna podat daňové přiznání k DPH za příslušné zdaňovací období nejpozději dne 25. 9. 2014. Jelikož daňové tvrzení v řádném termínu neučinila, správce daně ji ke splnění povinnosti dne 16. 2. 2015 vyzval. Stěžovatelka sice výzvě správce daně vyhověla dva dny poté, to ale nic nemění na faktu, že daňové přiznání učinila teprve 146 dnů po zákonné lhůtě. Správce daně proto postupoval správně, pokud jí za opožděné daňové přiznání uložil pokutu ve výši 108 385 Kč [viz § 250 odst. 1 písm. a) DŘ], přičemž tato částka nedosahuje ani polovinu zákonem stanovené maximální výše pokuty (viz § 250 odst. 5 DŘ).

Jak správně připomíná žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti, odpovědnost za tvrzení daně nese v České republice daňový subjekt, a to nejen co do tvrzené výše, ale také co do včasného podání.

Jedním z nástrojů, pomocí něhož se zákonodárce snažil zajistit, aby daňové subjekty plnily povinnost k tvrzení daně včas, je právě pokuta za opožděné tvrzení daně daňovým subjektem (§ 250 DŘ), která představuje sankci za porušení této povinnosti. Z důvodové zprávy k daňovému řádu vyplývá, že nastanou-li předpokládané skutečnosti (opožděné tvrzení daně daňovým subjektem), tato pokuta vzniká ve stanovené výši přímo ze zákona.

Současně platí, že tuto pokutu nelze prominout ani ji moderovat.

V obecnosti lze přisvědčit stěžovatelce, že DPH nemusí vždy nutně korespondovat s majetkovými poměry daňového subjektu (resp. finančním zdravím společnosti), avšak určitý vztah mezi stanovenou daní a těmito poměry daňového subjektu v zásadě existovat bude.

Ustanovení § 250 DŘ již bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem, a ten jej shledal jako ústavně konformní (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 24/14). Námitka stěžovatelky ohledně rozporu předmětného ustanovení daňového řádu s ústavním pořádkem proto pouze opakuje již jednou řečené a posouzené.

Ve výše uvedeném rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že otázku, Pokud v posuzovaném případě sankce vznikají v předem dané výši odvozené z určitého základu, děje se tak s cílem zajistit vyšší předvídatelnost a s tím související právní jistotu, zamezit libovůli ze strany orgánu veřejné moci, snížení rizika korupce, administrativní zvladatelnosti (automatizace jejich ukládání u správce daně) a rychlosti řízení.

Nejvyšší správní soud se právním hodnocením městského soudu, včetně přiléhavého odkazu na judikaturu Ústavního soudu, ztotožňuje a považuje ho za dostačující.

Nad rámec uvedeného odůvodnění Nejvyšší správní soud vyslovuje pochopení pro stěžovatelku, která vnímá uloženou pokutu jako tvrdost zákona za situace, kdy daň řádně a včas zaplatila, poté „pouze“ opomněla podat daňové přiznání a správce daně vydal výzvu k podání daňového přiznání až po 139 dnech. Pokud by platila jiná právní úprava, která by správci daně umožnila správní uvážení o výši uložené pokuty, tyto skutečnosti by představovaly polehčující okolnosti pro stěžovatelku. Zákonná úprava však neponechává žádný prostor pro uvážení správce daně a její ústavnost již byla posouzena Ústavní soudem. Za této situace ani orgány daňové správy, ani soudy nemohou stěžovatelce přisvědčit.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2018, čj. 9 Afs 294/2017-42)

Žalobkyni se nezdál správný pomalý postup finančních orgánů při soupisu zboží exekuovaného na základě zajišťovacího příkazu, jehož provedení bylo důležité. (Ve skladu se nacházelo zboží patřící jiným osobám a nemohlo tak jim být vydáno.) Stejně tak se dle názoru žalobkyně správce daně nestaral o údržbu zabavených vozidel a ani je neprodal. Nejvyšší správní soud neshledal v postupu správce daně pochybení.

Stěžovatelka v žalobě uvedla, že žalovaný ode dne zahájení až do zrušení předběžného opatření (od 22. 6. 2016 do 2. 12. 2016) neprovedl soupis zboží nacházejícího se v centrálním skladu v ulici Rudolfovská třída, které bylo zásadní pro umoření daňového nedoplatku, vydání věcí třetím osobám a další postup v rámci insolvenčního řízení. Sepsal pouze manipulační techniku, kancelářský nábytek a malou část „bazarového“, méně hodnotného zboží, o jehož vlastnictví nevznikly žádné pochybnosti.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, že byl žalovaný povinen sepsat veškeré její skladové zásoby. Stěžovatelka v průběhu daňového řízení prohlásila, že nespecifikovaná část zboží není jejím vlastnictvím. S dodavateli totiž sjednávala výhradu vlastnického práva; podle § 2132 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se tedy stala vlastníkem až úplným zaplacením kupní ceny.

Podle Nejvyššího správního soudu tato skutečnost nebrání zahájení soupisu zboží v centrálním skladu, jak mylně dovozuje krajský soud. Nejvyšší správní soud však shodně s krajským soudem nepovažuje za nezákonné, že žalovaný nejprve začal sepisovat jiné zboží, které je nepochybně ve vlastnictví stěžovatelky.

Tento postup je v souladu s § 206 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.

Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu a protokolů o soupisu věcí zjistil následující skutečnosti. V den zahájení daňové dne 22. 6. 2016 se žalovaný dozvěděl, že z důvodu čerpání kontokorentu je na skladové zásoby (věc hromadná) zřízené zástavní právo ve prospěch UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. Žalovaný proto přistoupil přednostně k soupisu automobilů, které jsou prokazatelně v majetku společnosti. Následovalo několik ústních jednání, která se týkala postupu při prodeji skladových zásob. Stěžovatelka informovala žalovaného, že na skladě je přibližně 61 000 kusů zboží v hodnotě cca 150 milionů Kč a že nespecifikovaná část není v jejím vlastnictví. Předmětem jednání bylo mj. také odlišení zboží, které stěžovatelka zaplatila a je v jejím vlastnictví, od nezaplaceného zboží, které se má vrátit zpět dodavatelům. Na základě podkladů získaných od stěžovatelky žalovaný vytvořil finální datový soubor – „zboží ve všech skladech – NEZAPLACENÉ“, a seznámil s ním stěžovatelku na ústním jednání. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný ve stěžovatelkou vymezeném období zahájil soupis movitých věcí a v pravidelných intervalech se sepisování věcí věnoval. Podle Nejvyššího správního soudu skutkový stav nesvědčí o nepřipravenosti žalovaného, jak uvádí stěžovatelka v kasační stížnosti. Sepsání movitého majetku stěžovatelky vyžadovalo s ohledem na rozsah skladových zásob (dle tvrzení stěžovatelky v daňovém řízení 61 000 kusů zboží v hodnotě cca 150 milionů Kč) určitý časový prostor. Období v délce necelých pěti měsíců (po odečtení období od 3. 8. do 18. 8. 2016, ve kterém žalovaný nemohl exekuci vykonávat kvůli zahájení insolvenčního řízení) nepovažuje Nejvyšší správní soud v nynější kauze za excesivní, a proto s ohledem na skutkové okolnosti nynější kauzy nepovažuje za nezákonné, že žalovaný v období od 23. 6. 2016 do 2. 12. 2016 nesepsal veškerý movitý majetek stěžovatelky.

Stěžovatelka v žalobě považovala dále za nezákonný zásah, že v období od 23. 6. 2016 do 2. 12. 2016 žalovaný nebyl schopen realizovat prodej vozidel a zanedbával jejich povinnou údržbu. Dále namítla, že se žalovaný řádně nestaral o zachování hodnoty vozidel, a ani po dobu pěti měsíců neprovedl žádný úkon vedoucí ke zpeněžení těchto vozidel. Dodává, že snižování hodnoty vozidel v důsledku plynutí času je ekonomickou notorietou.

Žalovaný sepsal dne 22. 6. 2016 celkem 12 vozidel ve vlastnictví stěžovatelky. Až do 21. 7. 2016, resp. 25. 7. 2016, žalovaný ponechal tato vozidla stěžovatelce k užívání. Přibližně týden poté, dne 3. 8. 2016, bylo zahájeno insolvenční řízení. Od té chvíle až do nařízení předběžného opatření 18. 8. 2016 tedy žalovaný nemohl podnikat žádné další kroky k realizaci prodeje vozidel. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že tvrzená nečinnost žalovaného v délce přibližně pěti měsíců byla ve skutečnosti kratší o zhruba jeden a půl měsíce. Nečinnost žalovaného v této délce nepovažuje Nejvyšší správní soud za excesivní. Nejedná se tedy o nezákonný zásah.

Související články:

Nad judikaturou z oblasti obrany před nečinností správních orgánů - 1. díl

Nad judikaturou z oblasti obrany před nečinností správních orgánů - 2. díl

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.