Posečkání a splátkování daně

V praxi mohou nastat případy, kdy poplatník v době splatnosti určité daně – kam pojmově spadají také zálohy na daň a příslušenství daně sankce – nemá dostatek peněžních prostředků na její uhrazení. Zejména tehdy je vhodné využít možnosti . Pro obě tyto možnosti zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), zavádí společnou legislativní zkratku „“. Hned úvodem je vhodné uvést, že posečkání úhrady daně se týká jen daní placených přímo poplatníky a plátci, nikoli daňových povinností plněných nepřímo plátci zdaňovaného příjmu. Proto , kterou sráží a odvádí zaměstnavatel ze mzdy (příjmu) zaměstnance, podléhajících zvláštní sazbě daně vybírané srážkou plátcem příjmů, využívané třeba u úroků z bankovních vkladů.

Princip obou možností posečkání daně je více méně jasný, odsunutí termínu úhrady daně, a to v prvém případě celé daně na jedno pozdější datum, a ve druhém případě do několika postupných termínů úhrad dílčích částí daně. Hlavním důvodem využití tohoto daňového institutu je , za dobu posečkání totiž daňový dlužník zaplatí výrazně nižší „cenu“ formou úroku z odložené (posečkané) částky coby vcelku oprávněnou časovou náhradu za pozdější platbu daně. Je třeba si uvědomit, že jde pouze o posečkání s úhradou daně, jejíž splatnost marně uplynula, a nikoli o odložení splatnosti předmětné daně. Povolením posečkání se tedy nic nemění na tom, že daň měla naplnit veřejné rozpočty již k datu splatnosti, s těmito penězi tedy v principu stát počítal a jejich dočasný výpadek (pozdější příjem) musel vyřešit jinak. Z tohoto hlediska je proto určitá v podobě úroku z posečkané částky daně ekonomicky oprávněným požadavkem státu. Nedostatek peněz na úhradu daně totiž mohl daňový subjekt řešit alternativně také tak, že by si na včasnou úhradu daně vypůjčil peníze třeba od banky formou úvěru, za který by rovněž musel úvěrujícímu věřiteli zaplatit časově podmíněný úrok. Pokud daňový subjekt (poplatník či plátce) uhradí daň po splatnosti bez povoleného posečkání daně, čeká jej sankce v podobě zmíněného poměrně vysokého úroku z prodlení.

Jestliže ale bude daňovému subjektu (a termín úhrady splní), nebude trestán úrokem z prodlení, ale bude mu vyměřen jen významně nižší (cca poloviční) úrok z posečkané částky.

Obdobně je tomu při splátkování daně, kdy bude poněkud složitější výpočet úroku z posečkání z postupně se skokově snižujícího daňového nedoplatku.

není omezeno pouze na „daně“ v užším slova smyslu – jako je například daň z příjmů nebo DPH – ale vyjeveném v § 2 DŘ, , kam spadá zejména sankční úrok z prodlení, penále a nejrůznější pokuty. A jelikož při opožděné úhradě – tj. po splatnosti – tohoto příslušenství daně nevzniká, a tedy se neuplatňuje sankční úrok z prodlení (§ 253 odst. 3 DŘ), tak v souladu s § 157 odst. 6 DŘ . Obdobně je tomu také v případě úmrtí daňového subjektu, od kdy až do skončení řízení o pozůstalosti nevzniká ani jeden z těchto úroků ohledně nedoplatku vzniklého v důsledku porušení daňové povinnosti zůstavitele.

Málo se ví o tom, že za daň. Přičemž do této nezáviděníhodné role se dneska může lehce dostat každý podnikatel zejména ohledně DPH neodvedené jeho dodavatelem (viz § 109 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).

Za určitých podmínek navíc (což jistě žádná úvěrující banka ohledně úroku z úvěru na úhradu daně neudělá). A to hlavně když k prodlení s úhradou daně došlo z tzv. ospravedlnitelných důvodů, například kvůli dlouhé a nenadálé hospitalizaci v nemocnici. , jelikož na její existenci se povolením posečkání ani případným návazným prominutím úroků z posečkání rozhodně nic nezměnilo. Naproti tomu prominout samotnou daň je možné jen ve zcela výjimečných případech. Podrobněji se na pravidla a podmínky prominutí úroku z posečkání podíváme na konci tohoto příspěvku.

Neprávem opomíjenou výhodou posečkání daně je, že byť je po její splatnosti, tak se daňový subjekt nemusí obávat vymáhání formou daňové . Povolení posečkání daně dokonce , a to již ve fázi šetření podmínek pro posečkání úhrady nedoplatku, jak plyne z § 181 DŘ.

Je ale dobré vědět také o odvrácené straně zdánlivě pouze výhodného daňového nástroje. Především . Naštěstí ale díky soudním rozhodnutím Nejvyššího správního soudu mají finanční úředníci poněkud svázané ruce v tom, jestli žadateli vyhoví nebo ne; což by svádělo k „motivování“ konkrétních úředních osob úplatky. Jak si upřesníme, tak pokud totiž daňový subjekt splní zákonem stanovené podmínky, pak se z „možnosti“ správce daně stává de jure „povinnost“ povolit posečkání. Nicméně přesto je rozhodovací proces do značné míry v kompetenci úřadu, kterému je ale ke cti, že odkryl karty a v oficiálním Metodickém pokynu k posečkání – čj.: 11 213/15/7100-40126-011550, viz www.FinancniSprava.cz – Generálního finančního ředitelství vyjevil jednotná pravidla přístupu k žádostem, která jsou pro podřízené finanční úřady závazné (ani úplatky by na tom neměly nic změnit).

Málokdo půjde do předem prohrané bitvy, takže reálně samozřejmě žádají o posečkání daně v drtivé většině pouze daňové subjekty splňující základní podmínky zákona a zmíněného metodického pokynu. Proto je v praxi vážnější nepříjemností, že . Pod tímto strohým konstatováním je nutno konkrétně vidět například častou podmínku, že dotyčný daňový subjekt bude řádně a včas nyní již plnit své daňové povinnosti a/nebo všechny případně vzniklé přeplatky na dani budou započteny přednostně na úhradu posečkané částky daně. Například akciové společnosti vyšla za rok 2017 velmi vysoká daň z příjmů převážně „díky“ nepeněžitým účetním případům, jako je zrušení nevyčerpané zákonné rezervy, kursové zisky z cizoměnových pohledávek a závazků, zvýšení reálné hodnoty akcií, odpis starých dluhů. Proto firma úspěšně požádala o úhradu splatné daně z příjmů za rok 2017 ve splátkách během dvou let. Jenže si správce daně vymínil, že nadměrné odpočty DPH budou nyní přednostně započítávány na dílčí úhradu dlužné daně z příjmů. Platební úleva na jedné dani tak na firmu dolehne neméně tíživě na dani druhé.

Nenápadným procesním problémem se může lehce stát nedostatečně zpracovaná žádost o posečkání, když . Nejčastěji kvůli podcenění důkazních podkladů, jelikož i zde – jako téměř všude v daních – , nestačí samotné tvrzení. Bohužel procesní daňové právo podpořené soudní judikaturou neumožňuje v tomto případě, aby správce daně návodně vyzval k doplnění žádosti. Tento daňový instrument, resp. dokazování se totiž podle § 92 odst. 3 DŘ vztahuje pouze na údaje, které je daňový subjekt povinen uvádět v daňovém tvrzení nebo v dalších daňových podáních. Leč žádost o posečkání pochopitelně povinná není, tudíž nelze daňový subjekt ani návazně vyzvat k odstranění pochybností ohledně neúplné nebo nedostatečně podložené žádosti. Správce daně tak musí o žádosti o posečkání rozhodnout bez patřičného upřesnění, pročež mu často nezbude než ji zamítnout, a to třeba i jen z formálních a lehce překonatelných příčin nekvalitní žádosti.

Permanentní je , a to hlavně u delších odkladů úhrady větších částek daně, kdy se v mezidobí může finanční situace daňového subjektu ještě výrazněji zhoršit. Za porušení podmínek se považuje třeba i jednodenní zpoždění se stanoveným termínem úhrady nebo o relativně málo nižší hrazená částka. A stejné účinky má automaticky také vstup do likvidace nebo rozhodnutí o úpadku, a to i kdyby bylo hned záhy insolvenční řízení zrušeno jako neoprávněné. V těchto případech totiž padá ochrana posečkání a správce daně může ihned přistoupit k daňové exekuci, rovněž se . Na rozdíl od dřívější právní úpravy posečkání daně naštěstí nedochází k přepočítání nízkého úroku z posečkané částky na vyšší úrok z prodlení od samého počátku, resp. od pátého dne po splatnosti (právnicky šlo o účinek tzv. ), ale až od porušení stanovených podmínek (právnicky účinek tzv. ).

Méně nápadnou nevýhodou posečkání je automatické , ve které lze nedoplatek vybrat a vymáhat. Přesněji, doručením oznámení rozhodnutí správce daně o posečkání – nebo změny stanovené doby posečkání – se přerušuje běh šestileté lhůty pro placení daně. Zde se občas matou podobné pojmy: „lhůta pro stanovení daně“ a „lhůta pro placení daně“. První lhůta je známější a významnější, neboť omezuje dobu (obvykle tříletou), kdy lze daň vyměřit nebo doměřit, tedy kdy hrozí její dodatečné zvýšení. Zatímco druhá lhůta (obvykle šestiletá) omezuje možnost vybrání stanovené daně správcem daně, a to i nedobrovolně (exekucí).

Přerušení lhůty přitom oproti běžnému vnímání tohoto pojmu znamená, že úplně znova. S výjimkou zajištění nedoplatků zástavním právem končí lhůta pro placení daně uplynutím 20 let ode dne splatnosti daně. Na dobu delší, než je lhůta pro placení daně, přitom není možno povolit posečkání daně, což je vcelku logické. Podle § 153 odst. 4 DŘ totiž marným uplynutím lhůty pro placení daně nedoplatek zaniká, takže případné posečkání úhrady až za tuto mez by bylo zcela bez významu. Protože když něco platit nemusím, nemusím to samozřejmě platit ani jakkoli později.

Pro úplnost dodejme ještě asi nejméně významnou nepříjemnost stíhající posečkání daně, a to nutnost uhradit , bez ohledu na výši částky daně. Jde o položku 1 písm. d) Sazebníku zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Přitom nezaplacení správního poplatku ani dodatečně na výzvu úřadu má za následek zastavení zahájeného řízení. Zmíněný zákon sice umožňuje osvobození od poplatku, ovšem jen při splnění stanovených podmínek, z nichž se daného případu nejspíše mohou týkat žádosti o posečkání daně z důvodu živelní pohromy, která postihla dotyčného žadatele.

Poté, co již známe výhody a nevýhody posečkání daně, je čas podívat se na podmínky, za nichž správce daně může – podle názoru soudů uvedených níže „musí“ – povolit žádané posečkání daně (§ 156 odst. 1 DŘ):

Posečkání daně nemusí nastat jenom na žádost daňového subjektu, ale také – spíše však jen teoreticky – z moci úřední samotného správce daně. Přeci jen reálnější je již zmíněná možnost požádání o posečkání ručitele za daň, v tomto případě lze po dobu tohoto posečkání daňový nedoplatek vymáhat pouze na daňovém subjektu.

Tento daňový nástroj je z podstaty určen k ulehčení břemene platební povinnosti. Proto , byť to bylo nedobrovolně daňovou exekucí, nebo méně drasticky, ale také nečekaně, z přeplatku na jiné dani. Správce daně přitom vychází ze stavu osobního daňového účtu poplatníka nebo plátce v okamžiku vydání rozhodnutí o posečkání. Pokud osobní daňový účet nevykazuje nedoplatek, neboť byl zcela uhrazen, pozbývá významu vést řízení o posečkání daně a správce daně jej zastaví.

Bylo by chybou zaměňovat zde probíraný daňový nástroj za cestu k vyhnutí se placení daně například tzv. bílým koněm, který je v rámci uměle a pokoutně dohodnutého řetězce firem „obětován“ v zájmu daňového podvodu na DPH. Zjednodušeně, ale názorně vyjádřeno, je tomu jako s žádostí o úvěr, ten také nejsnáze dostane žadatel, který ho až tak nutně nepotřebuje. Podobně s žádostí o posečkání daně spíše uspěje žadatel, který by sice předmětnou daň zřejmě zvládnul nyní uhradit, ale bylo by to z výše uvedených důvodů nepříjemné, například na úkor mezd zaměstnanců, nebo by to ohrozilo dokončení velké investice. Jde totiž o to, že . To zde konkrétně znamená, že . Proto dlouhodobě nemajetná a předlužená firma, která má jednorázově a za podezřelých okolností vysoký nedoplatek na DPH, zajisté neuspěje s žádostí o její posečkání.

Pro zabezpečení reálné úhrady posečkané daně je proto správce daně povinen podle okolností případu zvážit také vhodné a . A to samozřejmě nejen co do kvality (proto například nabídnuté ručení „bílým koněm“ asi stačit nebude), ale i kvantity. Aby předpokládaná budoucí hodnota zajištěné věci (zástavy) nejméně odpovídala částce posečkávané daně s přihlédnutím k možnostem realizace zástavního práva a případně dalších forem zajištění daňové pohledávky. Je nasnadě, že tento postup se v praxi až tak nebude důrazně uplatňovat, když je důvodem požádání o posečkání možné ohrožení výživy rodinných příslušníků.

Ačkoli v České republice nemáme uzákoněno precedenční právo, tak soudní instance mnohdy správcům daně zkříží plány a posílí výklad práva ku prospěchu daňových subjektů. Aktuálně můžeme zmínit mediálně žhavé téma nadužívání zajišťovacích příkazů nebo neúměrně dlouhé protahování posuzování nároků na vracení nadměrných odpočtů DPH. Z hlediska našeho tématu Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) opakovaně správce daně „umravnil“ výkladem, že . Čímž došlo k zásadnímu omezení správního uvážení správce daně, které jej určitě nijak netěší – čím, co je pro firmy „zisk“, tím je pro úřad „vliv“.

Na žádost o povolení posečkání daně – samozřejmě včetně varianty zaplacení daně ve splátkách – . Nejedná se o tzv. formulářové podání, u kterého daňový řád pro určité typy daňových subjektů předepisuje konkrétní formu (elektronickou), proto v souladu s § 71 odst. 1 DŘ:

Jako každé jiné podání vůči správci daně musí však i toto podání splňovat obecné požadavky uvedené v § 70 DŘ, především z podání musí být zřejmé: kdo je činí, vůči komu směřuje, čeho se týká a co se navrhuje.

Při rozhodování o žádosti vychází správce daně převážně z tvrzení a důvodů uváděných daňovým subjektem, proto je do žádosti nutné uvést všechny skutečnosti mající vliv na neschopnost uhradit daň v dané výši najednou (v případě sociálních důvodů u fyzických osob to může být uvedení příjmu, povinných pravidelných nákladů včetně povinnosti vyživovat další osoby). Jak bylo řečeno, .

Správce v rámci rozhodování o žádosti o posečkání posuzuje kromě jiného, i zda není ohroženo budoucí vybrání posečkané daně, proto je nutné k žádosti . Není radno uvádět v žádosti, že vyhlídky na zlepšení finanční situace nejsou nijak valné, stejně tak není zrovna prozíravé uvádět, že žadatel zvažuje vystěhování do zahraničí… Naproti tomu podstatně , tedy uvedení výše jednotlivých splátek včetně jejich časového rozložení (nemusí být rovnoměrné, například ve vazbě na zdroj příjmu).

Jak bylo výše uvedeno, projednání úřadem je podmíněno úhradou správního poplatku ve výši 400 Kč, což lze realizovat například vylepením kolkové známky na žádost nebo v hotovosti na pokladně finančního úřadu.

Správce daně by měl o žádosti rozhodnout do 30 dnů, přičemž v souladu s obecným pravidlem § 102 odst. 2 DŘ jej musí odůvodnit a je proti němu , což by se měl daňový subjekt z jeho obsahu i dočíst. Odvolání lze podat , přičemž důvodem jeho podání nesmí být jen odůvodnění rozhodnutí, nemá odkladný účinek a podává se u stejného správce daně, který rozhodnutí vydal.

Pro zajímavost dodejme, že v souladu s Interním protikorupčním programem správců daně (čj. 19086/14/7000-01200 ze dne 29. 4. 2014) bude rozhodnutí vydáno na základě záznamu z jednání k tomu pověřené komise.

Jak jsme výše uvedli, povolení posečkání daně nebo jejího zaplacení ve splátkách , čehož správce daně obvykle rád využívá, a například žadateli stanoví podmínku na úhradu posečkané daně. Je totiž třeba vzít v potaz situaci „nebohého“ správce daně. Eviduje dlužnou daň (například z příjmů), která ovšem po celou dobu jejího povoleného posečkání prakticky nemá po splatnosti. Proto na ni nemůže převádět případné přeplatky z jiných daňových povinností dotyčného daňového subjektu, přirozeně zejména se zde hraje o „silnou kartu“ v podobě nadměrných odpočtů DPH, které tak za běžných podmínek zůstávají „vratitelným“ přeplatkem. Proto při povolení posečkání zmíněné daně z příjmů dotyčného daňového subjektu – bez stanovení omezujících podmínek – mu bude muset správce daně v plné výši vyplatit nadměrné odpočty DPH, třebaže samozřejmě stále „dluží“ na dani z příjmů. Zatímco kdyby mu nebylo povoleno posečkání daně, tak by si správce daně jednoduše nadměrné odpočty DPH přímo započítával na úhradu nedoplatku daně z příjmů. Proto byla a zřejmě i nadále zůstane častá praxe, že správce daně povolí posečkání daně s podmínkou, že jakékoli tzv. vratitelné přeplatky – hlavně z DPH – budou započteny na úhradu posečkané daně. U větších nedoplatků pak obvykle bývá podmínkou povolení jejich posečkání určitá forma jejich zajištění například zřízením zástavního práva nebo ručitelem.

nejdříve ode dne splatnosti příslušné daně, a to jak dopředu – při podání žádosti ještě před splatností – tak , bude-li žádáno až po termínu splatnosti. Tím se lze efektivně vyhnout úrokům z prodlení v době, kdy už je nějaký čas po splatnosti „zapomenuté“ daně. Teprve od poloviny roku 2017 , na které je posečkání vázáno. To ovšem podléhá dalšímu správnímu poplatku.

Povolení posečkání daně (včetně povolení úhrady na splátky) je na straně daňového subjektu (dlužníka) vykoupeno povinností platit za tuto dobu . Po věcné stránce nejde o daňovou sankci, ale o vyjádření časové hodnoty peněz. Ostatně kdyby podnikatel místo této žádosti správci daně čerpal provozní bankovní úvěr na úhradu dlužné daně – pokud by mu byl vůbec nějakou bankou poskytnut – také by musel platit úrok za dočasně využité „cizí“ peníze. Za dobu posečkání daně nebo splátkování daně zaplatí daňový subjekt tzv. úrok z odložené částky ve výši . Aktuální i historické údaje o výši repo sazby lze najít na webu www.cnb.cz. K 1. 1. 2018 činila tato sazba 0,50 % , proto platí , od 2. 2. 2018 stoupla repo sazba ČNB na 0,75 % , takže pokud do konce června nedojde ke změně, bude úrok z posečkané částky pro druhé pololetí 2018 ve výši 7,75 %

Úročení posečkané částky je stanoveno jako (z latinského „per annum“ znamenající „roční, za rok, ročně“). Je totiž samozřejmě rozdíl, jestli z nedoplatku například 10 000 Kč máme platit úrok 10 % ročně (tj. 1 000 Kč za celý rok), měsíčně (tj. 1 000 Kč za každý měsíc), týdně (tj. 1 000 Kč za každý týden) nebo denně (tj. 1 000 Kč za každý den). Roční úročení je v praxi nejčastější, s denním úročením se setkáme zejména u smluvních sankcí. Pokud se při ročním úročení () počítá úrok za dobu kratší než jeden rok, je nutno provést poměrné krácení, resp. přepočíst na odpovídající počet dnů. V souladu s § 146 odst. 4 DŘ se pro výpočet úroku náležejícího za jeden den se při použití repo sazby ČNB za rok považuje 365 dnů. Přičemž dle § 146 odst. 1 DŘ se daň – kam coby příslušenství patří úroky z posečkané částky i z prodlení – zaokrouhluje na celé koruny nahoru.

Úrok z odložené částky daně coby „cena peněz“ je snesitelná ve srovnání s jinak hrozícím sankčním úrokem z prodlení , platné pro první den pololetí. Oproti úroku z posečkané částky daně by tedy byl sankční úrok z prodlení vyšší o sedm procentních bodů.

stanovené v rozhodnutí o posečkání daně – nebo povolení splátek – . Až od tohoto dne se tak obnoví povinnost uhradit úrok z prodlení, kterému se chtěl tímto vyhnout. Porušení podmínek povolení posečkání daně tudíž nemá nepříjemné zpětné účinky – úrok z prodlení se totiž nedoměří od původního dne splatnosti daně – ale působí až od porušení stanovené podmínky. Rozhodnutí o posečkání daně pozbývá účinnosti rovněž zahájením likvidace nebo dnem účinnosti rozhodnutí o úpadku dotyčného daňového subjektu.

Podnikatele samozřejmě zajímá, jestli úrok z posečkané částky bude daňově uznatelný, čemuž nahrává skutečnost, že ekonomicky nejde o sankci, ale spíše o cenu peněz obdobnou úrokům z bankovních úvěrů. Ovšem bohužel podle § 25 odst. 1 písm. f) ZDP . Na konkrétním druhu dlužné daně přitom vůbec nezáleží. Připomeňme, že označení „posečkání“ je legislativní zkratkou zahrnující jak posečkání úhrady daně, tak i rozložení její úhrady na splátky.

bezodkladně formou platebního výměru po skončení posečkání, z důvodu efektivity

Přitom pozor na to, že stávající systém doručování je nastaven již velmi přísně. Preferován je elektronický způsob doručení do datové schránky, pokud ji má daňový subjekt tzv. zpřístupněnu. Podle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, je datová schránka automaticky zřízena zejména každé právnické osobě zapsané v obchodním rejstříku (obchodní ), u fyzických osob až na jejich žádost (kromě advokátů, statutárních auditorů, daňových poradců a insolvenčních správců). Teprve až poté přichází na řadu listovní zásilka, příp. doručení vlastními pracovníky správce daně. Dokument dodaný do datové schránky je doručen okamžikem, kdy se do ní přihlásí oprávněná osoba, ovšem nejpozději 10. dnem ode dne dodání! Listovní zásilka se považuje za doručenou převzetím nebo odepřením přijetí, resp. nevyzvednutá zásilka 10. dnem od jejího uložení, a to i když se adresát o uložení nedozvěděl!

Od roku z prodlení i úroku z posečkání daně, , v důsledku jejíhož neuhrazení úrok vznikl. Žádost o prominutí úroků je třeba náležitě odůvodnit – a tvrzené důvody rovněž hodnověrně prokázat! – obdobně jako u žádosti o posečkání daně. Přijetí žádosti je podmíněno , ledaže promíjená částka nepřesáhne 3 000 Kč (pak se poplatek neplatí). Pravidla a podmínky promíjení těchto úroků stanoví § 259 až 259c DŘ, přičemž v zájmu jednotné a objektivní rozhodovací praxe finančních úřadů vydalo Generální finanční ředitelství obsáhlou metodickou pomůcku: „Pokyn GFŘ-D-21 k promíjení příslušenství daně“ (dále jen „pokyn GFŘ-D-21“), má 21 stran.

Vedle toho umožňuje – včetně zmíněných úroků – ministrem financí z důvodu nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, nebo při mimořádných, hlavně živelných událostech. Příslušným rozhodnutím (je nutno zveřejnit ve Finančním zpravodaji) se promíjí příslušenství daně všem daňovým subjektům, jichž se důvod prominutí týká. Tímto se dále zabývat nebudeme.

K prominutí příslušenství daně může dojít kdykoli od vzniku daňové povinnosti až do uplynutí lhůty pro placení daně, a to . Při zamítnutí žádosti o prominutí úroku, lze novou žádost podat až po 60 dnech a je nutno uvést jiné důvody než v první žádosti. Proti rozhodnutí o prominutí příslušenství daně (odvolání), soudní přezkum možný je v rámci správního soudnictví.

Úrok lze prominout do výše 100 %, přičemž pro posouzení rozsahu prominutí úroku existují tři kritéria:

Zmíněný metodický pokyn GFŘ-D-21 formou tabulek a komentáře uvádí konkrétní ospravedlnitelné důvody a z nich vyplývající procento promíjeného roku. Například maximálních 100 % se podle očekávání váže k nepříznivému zdravotnímu stavu daňového dlužníka, který mu zabránil plnit daňovou povinnost, z hlediska šance na prominutí úroků je na tom obdobně nejlépe (100 %) důvod spočívající v postižení živelní pohromou.

Obdobně jednotící procentuální tabulky a příslušné komentáře se týkají i dalších dvou výše uvedených kritérií.

Nejvíce diskutabilní je ale zřejmě výluka absolutně bránící jakémukoli prominutí příslušenství daně:

Přitom pokud se takto provinila právnická osoba, hledí se na její tehdejší , jako by tyto předpisy také porušili!

Co se pro tyto účely považuje konkrétně za závažné porušení, najdeme rovněž v obsáhlé pasáži pokynu GFŘ-D-21. V souladu s očekáváním a vcelku spravedlivě jde například o nebo o , dotační podvod a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Rozpaky a nejistotu ovšem vyvolávají některé další dosti obecně pojaté důvody, jako je například zapojení do obchodů, u kterých existuje důvodná obava, že z nich nebude uhrazena daň, a správce daně proto u tohoto subjektu vydal zajišťovací příkaz, který nebyl ve lhůtě uhrazen, nebo že daňový subjekt jinak závažně ohrožuje nebo ohrožovala, porušuje nebo porušovala řádný výkon správy daní.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.