Následující příspěvek vymezuje situace, kdy je anebo není student považován za nezaopatřeného, a tedy kdy je plátcem pojistného na zdravotní pojištění stát. Další výklad je pak zaměřen na výkon práce studenta v zahraničí a na jeho povinnosti v oblasti sociálního zabezpečení – jak k danému státu, ve kterém student pracuje, tak povinnostem vyplývajícím po návratu studenta do České republiky. Závěr příspěvku je věnován naopak analogii u českého zaměstnavatele, který se rozhodne zaměstnat studenta z Evropské unie.
Posuzování nezaopatřenosti a výdělečná činnost v zahraničí
Ing.
Antonín
Daněk
Stát je plátcem pojistného na zdravotní pojištění mj. za studenta střední nebo vysoké školy, kdy výjimku představují například tyto dvě situace:
-
Student není nezaopatřeným dítětem v případě dálkového, distančního, večerního nebo kombinovaného studia na středních školách, je-li po dobu takového studia výdělečně činný podle § 10 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 117/1995 Sb.“), nebo má-li v době takového studia nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci.
-
Takzvané poslední prázdniny (měsíce červenec a srpen) po ukončení studia na střední škole. V období těchto „posledních prázdnin“ nelze dítě považovat za nezaopatřené, jestliže:
-
vykonávalo po celý kalendářní měsíc výdělečnou činnost podle § 10 zákona č. 117/1995 Sb., včetně činnosti vykonávané v zahraničí za účelem dosažení příjmu,
-
mělo po celý kalendářní měsíc nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci,
kdy obě výše uvedené skutečnosti případně na sebe v průběhu kalendářního měsíce navazují tak, že trvají po celý kalendářní měsíc.
Dítě soustavně se připravující na budoucí povolání se považuje za nezaopatřené nejdéle do 26. roku věku. V tomto směru je výjimkou nová kategorie osob, za které platí pojistné stát, kdy je od 1. 1. 2018 „státním pojištěncem“ student starší 26 let studující prvně v doktorském studijním programu uskutečňovaném vysokou školou v České republice ve standardní době v prezenční formě studia, pokud není zaměstnancem nebo OSVČ podle § 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Za dobu uvedeného studia se pro tyto účely považuje také kalendářní měsíc, v němž osoba ukončila uvedené studium. Aby tedy mohl být tento student zařazen u zdravotní pojišťovny do kategorie osob, za které platí pojistné stát, nesmí být ve zdravotním pojištění zaměstnancem nebo osobou samostatně výdělečně činnou.
Práce v zahraničí
Podívejme se nyní blíže na situaci, kdy si student domluví v období školních prázdnin práci (brigádu) v zahraničí. Například po skončení studia na střední škole před nástupem na vysokou školu anebo během studia na střední nebo vysoké škole. V následujícím textu se primárně zaměříme na výkon práce v rámci států Evropské unie (EU), případně v Norsku, na Islandu, v Lichtenštejnsku nebo ve Švýcarsku (dále jen „státy EU“).
Při zaměstnání v některé z těchto zemí bude rozhodující charakter této činnosti. Pokud se bude jednat o práci, která je podle tamních předpisů o sociálním zabezpečení považována za zaměstnání, pak student podléhá právním předpisům daného státu v celé oblasti sociálního zabezpečení, tedy včetně zdravotního pojištění. Stává se účastníkem systému zdravotního pojištění v dané zemi. Musí se odhlásit z českého systému veřejného zdravotního pojištění a vrací průkaz české zdravotní pojišťovny. Stát v České republice (ČR) za tohoto studenta pojistné neplatí a začne ho platit až po návratu za podmínky, že student bude v důsledku studia opět nezaopatřeným dítětem.
Z obecného pohledu platí, že pokud se občan České republiky rozhodne vycestovat do některého z výše uvedených států za účelem výkonu výdělečné činnosti, jsou průvodním jevem tohoto pohybu i určité povinnosti v oblasti sociálního zabezpečení. Obdobně při návratu do České republiky je rovněž nutno splnit určité povinnosti ve vztahu k českým institucím sociálního zabezpečení.
Sociální zabezpečení takto migrujících osob upravují na evropské úrovni dva základní právní předpisy:
1.
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, a
2.
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení.
S účinností od 1. 4. 2012 se tato nařízení vztahují na občany a instituce ze Švýcarska a od 1. 6. 2012 jsou aplikována i vůči Norsku, Islandu a Lichtenštejnsku.
Osoba zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná v duchu těchto nařízení podléhá právním předpisům toho státu, na jehož území vykonává výdělečnou činnost, bez ohledu na místo jejího bydliště (tzv. pravidlo
lex loci laboris
). Při praktické aplikaci příslušných ustanovení nařízení nemůže dojít k situaci, že by byla osoba pojištěna ve více zemích nebo naopak v žádné z nich. Tyto osoby podléhají všem systémům sociálního zabezpečení daného státu a nemohou si vybrat, že například zdravotně a nemocensky chtějí být pojištěny v jedné zemi a důchodově v jiné zemi. Účelem a smyslem principu aplikace právních předpisů jednoho státu je tedy zamezit konfliktu právních řádů, k němuž by u migrujících osob mohlo v praxi dojít.
I když se jedná o krátkodobou výdělečnou činnost v zahraničí, musí se uplatnit tento postup, neboť evropské právo je nadřazeno právu českému.
Také platí, že po návratu musí pojištěnec průkazně dokladovat zdravotní pojišťovně dobu výkonu výdělečné činnosti, pojištění nebo bydlení v cizině tak, aby po něm nemohlo být jeho českou zdravotní pojišťovnou požadováno doplacení pojistného za období pojištěním řádně nepokryté.
Jiný postup
Může se však stát, že práce v některé z těchto zemí nebude za „zaměstnání“ považována. V takovém případě zůstává student nadále českým pojištěncem s platbou pojistného státem. V případě potřeby čerpání zdravotní péče se v dané zemi prokazuje modrým průkazem pojištěnce české zdravotní pojišťovny, který je zároveň Evropským průkazem zdravotního pojištění, s nárokem na veškerou nezbytnou zdravotní péči. V tomto případě však každopádně autor doporučuje sjednání komerčního cestovního pojištění.
Analogie u českého zaměstnavatele
Pokud se zaměstnavatel se sídlem nebo trvalým pobytem na území České republiky rozhodne zaměstnávat zaměstnance (třeba studenta) z některého ze států uvedených v předcházejícím odstavci, postupuje se obdobným způsobem. To znamená, že:
1.
Přihlásí studenta jako zaměstnance u jím zvolené zdravotní pojišťovny. Kód „E“ použije zaměstnavatel namísto kódu „P“ pro první přihlášení zaměstnance bez trvalého pobytu, občana státu EU. Do místa vyčleněného pro číslo pojištěnce se uvede pohlaví (M, Z) a datum narození. Funkce kódu „A“ spočívá v jeho použití v případech, kdy se tímto kódem zaměstnavatel přihlašuje u zdravotní pojišťovny k platbě pojistného za své zaměstnance – občany státu EU u těch osob, které již mají předělené číslo pojištěnce z dřívějška.
2.
Odvádí pojistné podle zákona. To znamená, že za tohoto studenta bude platit pojistné stát a rovněž nebude zaměstnavatel nucen dodržet při odvodu pojistného minimální vyměřovací základ – obojí za podmínky, že bude studentem doloženo rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o postavení studia v EU na roveň studia v ČR.
Podmínky započitatelnosti jednotlivých příjmů do vyměřovacího základu se posuzují zejména ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Jsou-li zúčtovány příjmy v cizí měně, přepočítává se vyměřovací základ pro odvod pojistného z cizí měny na českou měnu podle podmínek stanovených zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.