V našem časopise se obvykle věnujeme judikatuře z oblasti daňové problematiky. Spory však často mohou vznikat i v oblasti účetnictví, které nelze od daní oddělit. V dnešním příspěvku se zaměříme na rozhodnutí soudů z této oblasti.
Nad judikaturou z oblasti účetnictví
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
1.
Prekluze
pokuty o účetnictví(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2021 čj. 2 Afs 268/2019-27)
Komentář k judikátu č. 1
V prvním případě dnešního výběru došlo ke kolizi zákona o účetnictví a zákona o přestupcích. Druhý jmenovaný totiž stanovil prekluzivní lhůtu pro možnost stanovení pokuty na jeden rok od spáchání přestupku (a nikoli na jeden rok od okamžiku, kdy se o spáchání přestupku dozvěděl finanční úřad, jak dříve zmiňoval zákon o účetnictví). Přestože ke spáchání přestupku došlo ještě v době, kdy prekluzi určoval zákon o účetnictví, rozhodnutí o pokutě padlo až za účinnosti zákona o přestupcích. Bylo tedy proto nutno použít pro žalobce výhodnější variantu a pokutu nebylo možno udělit. V projednávané věci je sporné, zda v případě žalobkyně zanikla její odpovědnost za správní delikt v důsledku uplynutí prekluzivní doby. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se závěry krajského soudu, že odpovědnost žalobkyně za správní delikt zanikla dne 30. 3. 2017 uplynutím jednoleté prekluzivní doby ve smyslu § 37ab odst. 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném do 31. 12. 2015. K zániku odpovědnosti žalobkyně za porušení povinností podle zákona o účetnictví však došlo z jiných právních důvodů, které Nejvyšší správní soud dále podrobně rozvádí. V prvé řadě je nutno zohlednit, že ústavní zásada retroaktivního působení pro pachatele příznivější právní úpravy (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“) se plně aplikuje i v režimu správního trestání [též § 2 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“)]. Obdobně jako ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2020, čj. 10 Afs 72/2020-76, Nejvyšší správní soud i v této věci předesílá, že zákon o odpovědnosti za přestupky, účinný od 1. 7. 2017, představuje komplexní reformu přestupkového práva. Zákon přinesl i jednotnou úpravu prekluzivních dob, resp. dob promlčecích, jak tentýž institut zákon o odpovědnosti za přestupky výslovně označuje (§ 30 násl. cit. zákona). V § 112 odst. 2, větě první tento zákon stanovil, že ustanovení dosavadních zákonů o prekluzivních dobách se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt ale dle druhé věty § 112 odst. 2 tohoto zákona
nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
. Ústavní soud však dovodil, že § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je v rozporu právě s čl. 40 odst. 6 Listiny, neboť může vést ke zpřísnění podmínek odpovědnosti za spáchání přestupku. Proto postupně nálezy ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19 (ve vztahu k prvé větě § 112 odst. 2), a ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20 (ve vztahu k druhé větě téhož ustanovení), zrušil celý § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (celé toto ustanovení bylo jako protiústavní zrušeno s účinky ke dni 22. 7. 2020). Otázku užití příznivější právní úpravy na přestupky tak řeší § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Tato norma ve shodě se čl. 40 odst. 6 Listiny přikazuje retroaktivní aplikaci zákona o odpovědnosti za přestupky i na přestupky (nebo správní delikty) spáchané před nabytím jeho účinnosti, je-li nová úprava pro pachatele příznivější.
Příznivější je jednoznačně ta úprava, podle které by došlo k zániku odpovědnosti za přestupek ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku (viz shora cit. nález Pl. ÚS 4/20, body 22, 23). Průběh řízení vedeného proti žalobkyni protínají tedy dvě úpravy. Delikt sice spáchala před účinností (nového) zákona o odpovědnosti za přestupky, rozhodnutí správce daně však bylo vydáno dne 23. 8. 2017, tedy již za účinnosti tohoto zákona. Správce daně, stěžovatel i krajský soud se tak měli zabývat otázkou, zda zákon o odpovědnosti za přestupky není pro žalobkyni příznivější. Délku prekluzivní doby ve vztahu k přestupkům (správním deliktům) dle zákona o účetnictví upravoval § 37ab odst. 3 téhož zákona, ve znění do 31. 12. 2015. Dle tohoto ustanovení zanikla odpovědnost za správní delikt, jestliže o něm nezahájil správní orgán řízení do jednoho roku ode dne, kdy se o správním deliktu dozvěděl
, nejpozději však do tří let od spáchání správního deliktu. V porovnání s úpravou v zákoně o účetnictví zákon o odpovědnosti za přestupky stanoví, že promlčecí doba činí 1 rok
[§ 30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky], přičemž počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku
; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán (§ 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky). Protože se v případě žalobkyně jedná o delikt, za nějž lze uložit pokutu do výše 3 % hodnoty aktiv
[§ 37a odst. 1 písm. c) a d) ve spojení s § 37a odst. 3 písm. b