I v tomto letním vydání pokračujeme seriálem věnovaným DPH u tuzemských obchodních transakcí. Tentokráte se věnujeme ustanovení o daňových dokladech, která jsou sice obsáhlá, ale myšlenkově nenáročná. Jsou tak vhodná i ke čtení u bazénu nebo někde na pláži pod slunečníkem.
DPH u tuzemských obchodních transakcí IV
Ing.
Petr
Vondraš,
daňový poradce BDO Czech Republic
Daňový doklad
Každá písemnost, která splňuje podmínky stanovené zákonem o dani z přidané hodnoty, je daňovým dokladem. Nezáleží tedy na tom, zda je na ní nápis „faktura“, protože ten sám o sobě z papíru daňový doklad nedělá, a naopak, pokud dokument obsahuje všechny předepsané náležitosti, je daňovým dokladem i tehdy, když označení „faktura“ neobsahuje. Nicméně „faktura“ je pojem, který je široce používán u daňových dokladů, a proto i v dalším textu bude slovo „faktura“ znamenat daňový doklad.
S rozvojem elektronické komunikace se setkáváme se zasíláním daňových dokladů v papírové podobě již poměrně výjimečně. Většina faktur je posílána zákazníkům elektronicky. Zde je ale potřeba upozornit na ustanovení § 26 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), který přímo uvádí, že s použitím daňového dokladu v elektronické podobě musí její příjemce souhlasit. Forma souhlasu není předepsána a je tedy možný i jen tzv. tichý souhlas, kdy zaúčtováním elektronicky obdržené faktury dá příjemce najevo, že takovou podobu daňového dokladu akceptoval. V informaci Generálního finančního ředitelství z března 2013 se uvádí, že správce daně nebude zpochybňovat udělení souhlasu s použitím daňového dokladu v elektronické podobě, pokud jej nezpochybní osoba, pro kterou se plnění uskutečnilo.