Podvod na DPH a daň z příjmu

Nejvyšší správní soud nyní nijak nepředjímá, jak bude v dané věci rozhodnuto, nicméně konstatuje, že objektivní okolnosti, na základě kterých správce daně, potažmo žalovaný a následně též krajský soud dospěl k tomu, že stěžovatelka nedostála tzv. vědomostnímu testu a nebyla v dobré víře, jsou velmi významné i ve vztahu k doměření DPPO dle § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů . Důkazní břemeno ohledně prokázání účasti na daňovém podvodu tíží správce daně, a ne jinak je tomu i v případě „krácení daně jiným způsobem“ ve smyslu § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů . Bylo proto na správci daně, aby dostatečně právně prokázal objektivní okolnosti umožňující učinit závěr, že v případě výdajů na reklamu se ze strany stěžovatelky jednalo o účelově vytvářené obchodní vztahy s dodavateli reklamy, jejichž hlavním cílem nebyla propagace, ale získání daňového zvýhodnění. To se správci podařilo, jak konstatoval již žalovaný i krajský soud, jejichž závěrům není co vytknout. Není účelné, aby v tomto směru Nejvyšší správní soud podrobně popisoval všechny relevantní okolnosti, plně postačí, pokud připomene následující.