Ověřování

Chcete začít používat digitální občanský průkaz v mobilní aplikaci eDoklady, ale nevíte, jak na to? Základní fungování dematerializovaného průkazu, resp. jeho digitální kopie (stejnopisu), popíšu právě v tomto článku. Finální krok k úplné dematerializaci osobních dokladů v ČR přinesla novela zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby (ZPDS). Schválená novela tohoto zákona, nazývaného také "digitální ústava", umožňuje předložit prostřednictvím aplikace eDoklady digitální kopii průkazu namísto jeho materiální podoby. V této chvíli se možnost pořídit digitální stejnopis týká pouze občanského průkazu a prokazovat se lze jen na některých ústředních správních úřadech. Od července 2024 se ale možnost prokazování rozšíří na další orgány veřejné moci a od 1. ledna 2025 i na soukromé osoby, kterým je ukládána povinnost ověřovat totožnost předložením průkazu. Diskutuje se v této souvislosti o tom, zda tato povinnost zahrnuje i povinné osoby podle AML zákona.

Můžeme si o zprávách o udržitelnosti myslet každý něco jiného – „že je to jen administrativa navíc“, „že to pomůže životnímu prostředí“, „že to pohřbí průmysl v Evropě“… ESG je téma, které k sobě váže vskutku širokou paletu názorů. Všeobecně platný a snad pragmatický závěr se dá učinit pouze jeden – budeme se s tím muset nějak vypořádat a nezbývá než se k tématu ESG postavit zpříma. „Ten vlak se totiž rozjel a už jej tak snadno nezastavíme.“ Přitom je lhostejné, zda je na problematiku ESG pohlíženo z pohledu auditu zpráv o udržitelnosti, z pohledu předkladatelů těchto zpráv, nebo zda jde o to se s těmito informacemi naučit správně pracovat coby uživatelé.

Před vypořádáním dílčí kasační argumentace týkající se výše již vymezených objektivních okolností považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat, že pokud jde o prokazování vědomostní složky, musí být v souladu se shora citovanou judikaturou úvahy o nestandardnosti transakcí činěny s přihlédnutím k tomu, v jakém prostředí se odehrály a jaké jsou zde běžné obchodní zvyklosti. Nelze proto na vymezené objektivní okolnosti nahlížet univerzální optikou toho, jak by nejspíš měly podle přesvědčení stěžovatele obchodní transakce objektivně probíhat napříč ekonomikou bez ohledu na specifika určitých typů transakcí. Jinými zákonitostmi se tak nepochybně bude řídit vývoz spodního prádla za desítky milionů Kč do Spojených arabských emirátů (viz výše již citovaný rozsudek ve věci sp. zn. 2 Afs 104/2015 ), nákup reklamního prostoru, resp. sponzorského vzkazu ve vysílání veřejnoprávní televize (rozsudek ze dne 5. 8. 2020, čj. 10 Afs 11/2020-55 ) nebo obchodování s koženou galanterií v prostoru vietnamské tržnice. Jinými slovy, jestliže daňový subjekt plausibilně tvrdí, že obdobný způsob obchodování využívá dlouhodobě a obdobně postupují i další subjekty v daném odvětví a lokalitě, přičemž takový způsob obchodování lze považovat za objektivně možný, představitelný, a nikoli zjevně nelogický, je třeba klást na závěry daňových orgánů týkající se naplnění kritérií vědomostního testu vyšší požadavky. Zároveň je však zřejmé, že se nejednalo o dodávky velkého rozsahu, plnění probíhalo fakticky ihned nebo v krátkém časovém odstupu, dodavatelé žalobkyni předkládali vzorky zboží, které si mohla prohlédnout, a jednalo se o zboží, které je zcela relevantní z hlediska běžné obchodní činnosti žalobkyně. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že jistou roli může hrát také skutečnost, že sama žalobkyně v minulosti nebyla zapojena do obchodování s padělaným zbožím. Stejně tak významné může být i to, o jaké konkrétní zboží se v té které věci jedná. V nyní posuzované věci žalobkyně identitu ověřovala na základě prohlášení osoby jednající za dodavatele, která předložila výpis z obchodního rejstříku a osvědčení o registraci k DPH. Podle stěžovatele skutečně standardně k takovému ověřování totožnosti nedochází, neboť je za ideálních podmínek standardem „zjevná přiřaditelnost fyzické osoby k dodavateli, za kterého údajně jedná“. Požadavek na ověřování identity osob jednajících za dodavatele bude jistě na místě tam, kde bude sporná transakce zjevně neobvyklá (ať již rozsahem plnění, předmětem obchodu, způsobem provedení apod.). V tomto ohledu lze připomenout, že v případě žalobkyně jsou sporné transakce rozprostřené do období od 4. čtvrtletí 2007 do 2. čtvrtletí 2010 a týkají se celkem 22 daňových dokladů se základem daně v celkové výši 800 970 Kč. Tuto částku jistě nelze považovat za nízkou, nicméně s ohledem na délku uvedeného (prověřovaného) období a počet daňových dokladů nelze bez dalšího uzavřít, že by takové transakce ze strany žalobkyně vyžadovaly pro svou mimořádnost zvýšené nároky při ověřování totožnosti dodavatelů. Opětovně je nicméně nutno dodat, že i kdyby tomu tak bylo (nabízí se např. zkoumání podílu daných transakcí na obvyklém rozsahu obchodních aktivit žalobkyně, srovnání s jinými transakcemi apod.), měl na takové okolnosti stěžovatel upozornit, a to již v žalobou napadeném rozhodnutí, což však neučinil. Naopak obecně platí, že Nejvyšší správní soud nepovažuje za běžnou obchodní praktiku, aby byl ověřován podpisový vzor statutárního zástupce dodavatele v obchodním rejstříku za situace, kdy obchodní spolupráce bez problémů probíhá, sjednané služby jsou poskytovány, a daňový subjekt tak nemá důvod k pochybnostem o fungování dodavatele.