Ověřování podpisů

Před časem vzbudil v odborné veřejnosti velikou pozornost rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2023 pod čj. 3 VPSH 610/2023-A-122. Meritem věci bylo posuzování otázky, zda a případně jakým způsobem může být v rámci zahájení insolvenčního řízení nahrazen úředně ověřený vlastnoruční podpis elektronickým podpisem. Soud přitom vycházel z doslovné interpretace ustanovení § 6 zákona č. 12/2020 Sb. , o právu na digitální služby, které nabylo účinnosti relativně nedávno, konkrétně dnem 1. 7. 2022.

Jednočlenná s. r. o. s prokurou vydává rozhodnutí o rozdělení zisku za rok 2022. Je třeba na tomto rozhodnutí mít úředně ověřený podpis? Případně je možné nahradit úředně ověřený podpis elektronickým podpisem společníka, nebo podpisem prokuristy?

Bankovní identita je prostředek pro vzdálenou distanční identifikaci fyzických osob v prostředí internetu. Její využití se v České republice poslední dobou značně rozšířilo, v první řadě díky zahrnutí tohoto prostředku do centrálního portálu Identita občana, který je vstupní branou pro identifikaci fyzických osob při používání informačních systémů veřejné správy. Počet přihlášení k portálu Identita občana přesáhl v průběhu roku 2022 20 milionů a výraznou měrou k tomu přispěla i bankovní identita s podílem 50 %. Srovnatelného počtu transakcí přitom bylo v roce 2023 dosaženo již během prvního pololetí a 10 milionů z nich proběhlo s využitím bankovní identity.

Elektronický podpis není v digitálním světě žádnou novinkou, obzvláště měřeno IT časem, kde je nutno dva roky považovat za jednu celou generaci, během níž dochází ke zdvojnásobení výkonu ve vztahu ke spotřebě.1) V České republice byl legislativně ukotven v zákonu č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, který nabyl účinnosti již v roce 2000. Od té doby došlo k zásadním změnám legislativy jak evropské, tak i národní, o vývoji informačních technologií to platí bezpochyby také. Změnilo se nějak nazíraní na elektronický podpis z hlediska jeho použití ve veřejnoprávní nebo soukromoprávní oblasti? Jaké možnosti dnes skýtá a které oblasti jsou naopak problematické? Kde může nahradit zcela materiální podobu vlastnoručního podpisu a kde nikoli a jak je to v případě požadavku na úředně ověřený podpis? Těmito otázkami se budeme zabývat na následujících řádcích.

U jakých dokumentů/smluv je povinnost mít úředně ověřený podpis, pokud na obou stranách je stejný člověk (jednatel)? (např. u smlouvy o výkonu funkce tato povinnost je, ale pokud jednatel půjčuje úročenou půjčku do své společnosti, je zde také povinnost?) Úředně ověřený podpis - je akceptovatelný i z pošty?

Před vypořádáním dílčí kasační argumentace týkající se výše již vymezených objektivních okolností považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat, že pokud jde o prokazování vědomostní složky, musí být v souladu se shora citovanou judikaturou úvahy o nestandardnosti transakcí činěny s přihlédnutím k tomu, v jakém prostředí se odehrály a jaké jsou zde běžné obchodní zvyklosti. Nelze proto na vymezené objektivní okolnosti nahlížet univerzální optikou toho, jak by nejspíš měly podle přesvědčení stěžovatele obchodní transakce objektivně probíhat napříč ekonomikou bez ohledu na specifika určitých typů transakcí. Jinými zákonitostmi se tak nepochybně bude řídit vývoz spodního prádla za desítky milionů Kč do Spojených arabských emirátů (viz výše již citovaný rozsudek ve věci sp. zn. 2 Afs 104/2015 ), nákup reklamního prostoru, resp. sponzorského vzkazu ve vysílání veřejnoprávní televize (rozsudek ze dne 5. 8. 2020, čj. 10 Afs 11/2020-55 ) nebo obchodování s koženou galanterií v prostoru vietnamské tržnice. Jinými slovy, jestliže daňový subjekt plausibilně tvrdí, že obdobný způsob obchodování využívá dlouhodobě a obdobně postupují i další subjekty v daném odvětví a lokalitě, přičemž takový způsob obchodování lze považovat za objektivně možný, představitelný, a nikoli zjevně nelogický, je třeba klást na závěry daňových orgánů týkající se naplnění kritérií vědomostního testu vyšší požadavky. Zároveň je však zřejmé, že se nejednalo o dodávky velkého rozsahu, plnění probíhalo fakticky ihned nebo v krátkém časovém odstupu, dodavatelé žalobkyni předkládali vzorky zboží, které si mohla prohlédnout, a jednalo se o zboží, které je zcela relevantní z hlediska běžné obchodní činnosti žalobkyně. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že jistou roli může hrát také skutečnost, že sama žalobkyně v minulosti nebyla zapojena do obchodování s padělaným zbožím. Stejně tak významné může být i to, o jaké konkrétní zboží se v té které věci jedná. V nyní posuzované věci žalobkyně identitu ověřovala na základě prohlášení osoby jednající za dodavatele, která předložila výpis z obchodního rejstříku a osvědčení o registraci k DPH. Podle stěžovatele skutečně standardně k takovému ověřování totožnosti nedochází, neboť je za ideálních podmínek standardem „zjevná přiřaditelnost fyzické osoby k dodavateli, za kterého údajně jedná“. Požadavek na ověřování identity osob jednajících za dodavatele bude jistě na místě tam, kde bude sporná transakce zjevně neobvyklá (ať již rozsahem plnění, předmětem obchodu, způsobem provedení apod.). V tomto ohledu lze připomenout, že v případě žalobkyně jsou sporné transakce rozprostřené do období od 4. čtvrtletí 2007 do 2. čtvrtletí 2010 a týkají se celkem 22 daňových dokladů se základem daně v celkové výši 800 970 Kč. Tuto částku jistě nelze považovat za nízkou, nicméně s ohledem na délku uvedeného (prověřovaného) období a počet daňových dokladů nelze bez dalšího uzavřít, že by takové transakce ze strany žalobkyně vyžadovaly pro svou mimořádnost zvýšené nároky při ověřování totožnosti dodavatelů. Opětovně je nicméně nutno dodat, že i kdyby tomu tak bylo (nabízí se např. zkoumání podílu daných transakcí na obvyklém rozsahu obchodních aktivit žalobkyně, srovnání s jinými transakcemi apod.), měl na takové okolnosti stěžovatel upozornit, a to již v žalobou napadeném rozhodnutí, což však neučinil. Naopak obecně platí, že Nejvyšší správní soud nepovažuje za běžnou obchodní praktiku, aby byl ověřován podpisový vzor statutárního zástupce dodavatele v obchodním rejstříku za situace, kdy obchodní spolupráce bez problémů probíhá, sjednané služby jsou poskytovány, a daňový subjekt tak nemá důvod k pochybnostem o fungování dodavatele.