Princip tržního odstupu

Financující transakce stejně jako ostatní transakce realizované mezi spojenými osobami podléhají pravidlu cen obvyklých dle § 23 odst. 7 ZDP , přičemž v tomto specifickém případě je v rámci obvyklého tržního rozpětí stanovována cena peněz, resp. finančních prostředků poskytovaných mezi spřízněnými entitami v souvislosti s poskytnutým uvěrovým finančním nástrojem. Mezi úvěrové finanční nástroje lze s ohledem na dikci zákona o daních z příjmů zařadit zejména úvěry či zápůjčky, dluhopisy, vkladní listy/vkladové certifikáty, popř. směnky. V rámci vztahů mezi spojenými osobami se pak lze setkat rovněž s případy poskytovaného ručení ve skupině (např. ručení dceřiné společnosti za závazky mateřské společnosti prostřednictvím vlastněných nemovitostí či cenných papírů), stejně tak nabývá v posledních letech na významu cash poolingové financování. U popisovaného typu financujících transakcí přitom s ohledem na charakter transakce bývá posuzována obvyklá úroková sazba, potažmo sazba ručení.

Vnitroskupinové služby s nízkou přidanou hodnotou představují druh transakcí v rámci skupiny podniků zahrnující služby správního, technického, finančního, poradenského či obchodního charakteru, pro které se v rámci podnikatelského prostředí vžilo mimo jiné rovněž označení tzv. back office služby.

V případech, kdy se společnost rozhodne rozšířit své podnikání i do zahraničí, děje se to nejčastěji tak, že si v zemích, do nichž chce expandovat, nebo kde chce mít umístěn svůj výrobní či výzkumný podnik, založí úplně novou dceřinou společnost, nebo odkoupí podíl v jiném, už fungujícím podniku. V obou případech musí společnost počítat s tím, že se její aktivity v domovském státě i v zahraničí dostanou do hledáčku daňových správ obou zemí. Transakce mezi spojenými osobami totiž mohou sloužit k přesouvání základu daně ze země s vysokým daňovým zatížením do zemí, které mají sazby nižší, případně poskytují jiné daňové výhody (investiční pobídky, daňové prázdniny, osvobození některých transakcí od daně apod). Jakmile dojde k tomu, že daňová správa v jedné ze zemí dojde k závěru, že transferové ceny mezi spojenými osobami nejsou v souladu s její legislativou, a upraví je, dojde automaticky k tomu, že upravovaná transakce je zdaněna dvakrát.

Od doby, kdy začaly ve větší míře vznikat nadnárodní korporace, tedy v období mezi světovými válkami, začaly státy řešit problém, jakým způsobem a v jakém státě zdanit zisky těchto korporací, respektive jak správně tento zisk, který byl generován v různých zemích, alokovat mezi všechny zainteresované země. Státy tedy započaly do smluv o zamezení dvojímu zdanění vkládat i článek zabývající se tzv. principem tržního odstupu, tedy právě nastavením cen mezi spojenými podniky. Tento princip se poprvé objevil v roce 1936 v materiálu zpracovaném Společností národů (předchůdce OSN) a následně s rozmachem mezinárodního obchodu v článku 9 Modelové smlouvy OECD1). Jako výkladové pravidlo k článku 9 modelové smlouvy OECD vznikla v roce 1979 zpráva „Transfer Pricing and Multinational Enterprises“, která v roce 1995 vyústila ve „Směrnici OECD o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy“ (dále také „Směrnice o převodních cenách“ nebo „Směrnice“).2)Touto Směrnicí o převodních cenách, jejíž poslední vydání je z července 2017, se většina států světa včetně České republiky řídí dodnes.