Řízení procesní (rozhodčí v mezinárodním právu)

V průběhu svého vývoje dosáhlo rozhodčí řízení postupně postavení velmi uznávaného způsobu řešení sporů. Přetrvávající trend spočívající v pokračující oblibě řešení sporů prostřednictvím rozhodčího řízení, zejména pak v případě mezinárodních obchodních vztahů, lze dle mého názoru označit za fenomén současné doby. Tento trend lze pozorovat například na stále narůstajícím počtu sporných případů, se kterými se jednotliví obchodníci obracejí právě na rozhodce. Důvody jsou logické. Především časová úspora spočívající v rychlejším dosažení rozhodnutí daného sporu. V řadě případů je to zas úspora finanční, kdy namísto mnohaletého řešení sporu soudní cestou s rizikem vysokých nákladů za právní zastupování strany raději využijí služeb rozhodců. K těmto, ale i řadě dalších důvodů lze z hlediska vztahů s mezinárodním prvkem dle mého názoru zařadit také právě jistou jednoduchost procesu uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů v zemích, jež ratifikovaly Úmluvu o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřenou dne 10. června 1958 v New Yorku (dále jen „Newyorská úmluva“ či „Úmluva“). Výhody, které přináší tato Úmluva jejich signatářským státům, jsou očividné. Arbitrážní řízení se díky této Úmluvě stalo nejrozšířenějším nástrojem řešení pro mezinárodní obchodní spory. Domnívám se, že význam této Úmluvy podtrhuje také velký počet smluvních států, jejichž počet dnes je 1471. V současné době poslední stát, který k Úmluvě přistoupil v červenci 2011, je Lichtenštejnsko.