Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů v kontextu Newyorské úmluvy a české právní úpravy

Právní úprava uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z hlediska českých právních předpisů je dnes obsažena v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“ či „ZRŘ“), jehož prozatím poslední dvě novely přijaté v roce 2012 jsou zákon č. 19/2012 Sb. účinný od 1. dubna 2012 a zákon č. 91/2012 Sb., tj. nový zákon o mezinárodním právu soukromém, který upravuje vedle některých náležitostí týkajících se rozhodčího řízení také úpravu uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Účinnost tohoto předpisu však má nastat až počínaje prvním lednem 2014.

Podíváme-li se na rozhodčí řízení v obecném pohledu, je toto řízení velmi zajímavé nepochybně také proto, že se v této souvislosti střetávají dva prvky, a sice na jedné straně zákonná právní úprava tohoto druhu řízení a na straně druhé projev dobrovolnosti smluvních stran řešit případné spory prostřednictvím rozhodčího řízení vyjádřené smluvními stranami uzavřenou rozhodčí smlouvou. Pokud se týče výkonu rozhodčího nálezu, je z hlediska jednotlivých fází rozhodčího řízení stádiem posledním, tedy okamžikem, kdy úloha rozhodců končí a nastupuje činnost k tomu příslušných orgánů (většinou vnitrostátních soudů), neboť bez pomoci státní moci nelze rozhodčí nález dnes nuceně vykonat. V praxi však velmi často dochází k tomu, že k samotnému výkonu rozhodčího nálezu dochází v jiném státě než tam, kde se původní rozhodčí řízení konalo. Záměrem tohoto příspěvku je poukázat na podmínky a požadavky stanovené pro uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu z hlediska úpravy obsažené v Newyorské úmluvě a v českém zákonu o rozhodčím řízení.

Úvodem si ve stručnosti dovolím několik poznámek k otázce rozhodčích nálezů. Přestože vymezení rozhodčího nálezu je z hlediska rozhodčího řízení považováno za jednu ze zásadních otázek, neexistuje dnes žádná vnitrostátně ani mezinárodně uznávaná definice tohoto institutu. Jednotlivé vnitrostátní právní úpravy se ve většině případů uchylují pouze k vyjmenování formálních a obsahových náležitostí rozhodčího nálezu.² V této souvislosti nutno říci, že případné nedodržení stanovených náležitostí může v určitých případech způsobit i neplatnost rozhodčího nálezu. Obdobně je tomu i v případě českého zákona o rozhodčím řízení, který rovněž rozhodčí nález nedefinuje a pouze se omezuje na vymezení jeho minimálních náležitostí a účinků. Výjimku nepředstavuje ani Newyorská úmluva. I zde bychom definici hledali jen těžko. Článek I odst. 2 Úmluvy uvádí, že . Nicméně co rozhodčím nálezem Úmluva konkrétně rozumí (například o jaké rozhodnutí se jedná, jaké náležitosti má splňovat atd.), ani zde nenajdeme. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že úprava obsažená v Newyorské úmluvě není rozhodně úpravou komplexní. Pokud se týče rozhodčího řízení, upravuje, jak již ze samotného názvu Úmluvy vyplývá, pouze úzce vymezenou problematiku, tj. podmínky výkonu a uznávání cizích rozhodčích nálezů.

Další otázka též vyvstává, dle jakého práva se určí, že konkrétní rozhodnutí je rozhodčím nálezem? Podle práva místa konání rozhodčího řízení ( arbitri) či dle práva státu výkonu? Názory odborníků se v tomto různí. Podle názorů některých z nich se bližší vymezení rozhodčího nálezu z pohledu Newyorské úmluvy utvořilo, a to především díky její praxi. Například dle Poudreta a Bessona ³ Příkladem negativního vymezení, tj. určení rozhodnutí, na které se Úmluva nevztahuje, jsou dle Mistelise a Krölla procesní rozhodnutí rozhodců⁴.

Za zajímavé považuji též úvahy o tom, zda rozhodčí nálezy rozhodující o pravomoci rozhodců spadají pod režim Newyorské úmluvy či nikoliv. Z hlediska otázky, zda se v těchto případech jedná o konečné rozhodnutí, lze totiž konstatovat, že ano. S konečnou platností je rozhodnuto o otázce pravomoci rozhodce či rozhodců. Pokud při řešení této otázky rozhodci rozhodnou, že jejich pravomoc dána není, rozhodčí řízení tím končí. V této souvislosti například Born je toho názoru, že ⁵. Obecně však jsou rozhodnutí o pravomoci považována za procesní rozhodnutí.

Jinou otázkou je, zda existuje nějaké omezení, co se týče počtu rozhodčích nálezů, jež mohou být v rámci jednoho řízení vydány. Domnívám se, že nikoliv. Jsou případy, kdy se vystačí pouze s vydáním jednoho nálezu, na druhou stranu není ani neobvyklé to, že nálezů je v rámci jednoho řízení vydáno hned několik. Samozřejmě za předpokladu, že jsou k tomu oprávněné důvody. Běžně se pak lze proto setkat (obdobně jako u soudních řízení) s rozhodčím nálezem předběžným, mezitímním, částečným, konečným, doplňujícím apod.

Z hlediska úplnosti řešení lze rozlišovat rozhodčí nálezy konečné, částečné či mezitímní. se běžně rozumí nález, který obsahuje rozhodnutí o všech nárocích, které v řízení strany sporu vznesly. Vydáním tohoto nálezu pak zaniká pravomoc rozhodců v řízení. V případě , jak již ze samotného názvu vyplývá, je rozhodováno pouze o některém či některých nárocích, které sporné strany v řízení uplatnily. Na druhou stranu však i částečný rozhodčí nález může být do jisté míry rozhodnutím konečným, a to v případě těch nároků, o kterých bylo v částečném rozhodčím nálezu rozhodnuto. Ve srovnání s vydáním konečného rozhodčího nálezu však v takovém případě pravomoc rozhodců pro celý spor ještě nekončí. Za podmínky účelnosti může být vydán též , jímž se rozhoduje jen o části nebo jen o základu sporu. V této souvislosti si dovolím odkázat na velmi zajímavý rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. 32 Odo 1528/2005.

V souvislosti s tímto příspěvkem je však mnohem významnější rozlišování . Toto dělení může vycházet buď z hlediska norem, kterými se konkrétní rozhodčí řízení řídí, nebo z hlediska místa konání rozhodčího řízení, v rámci kterého je současně vydán rozhodčí nález. Pokud se podíváme na český zákon o rozhodčím řízení, žádnou výslovnou definici pojmů „tuzemský rozhodčí nález“, ani „cizí rozhodčí nález“ nenajdeme. Logicky lze pouze z § 38 ZRŘ dovodit, že rozhodčím nálezem vydaným v cizím státě tento zákon rozumí „cizí rozhodčí nález“. Rozhodujícím kritériem je tak princip teritoriality, tj. místo konání rozhodčího řízení. Pokud se podíváme na Newyorskou úmluvu, jak k této otázce přistupuje, je hned z čl. I odst. 1 Úmluvy patrné, že cizím rozhodčím nálezem rozumí na jedné straně rozhodčí nález vydaný na území jiného státu než toho, v němž je žádáno o jeho uznání a výkon, ale také rozhodčí nález, který není pokládán za nález místní (národní) ve státě, v němž je žádáno o jeho uznání a výkon. V tomto ohledu Úmluva přistupuje k rozhodčím nálezům stejně, ať se jedná o rozhodčí nález smluvního státu nebo rozhodčí nález, jenž byl vydán ve státě, který není smluvní stranou Newyorské úmluvy. K určení, zda se jedná o cizí rozhodčí nález, Newyorská úmluva více neuvádí. Zodpovězení této otázky je tak ponecháno státu, kde je žádáno o uznání a výkon, aby blíže stanovil, zda se jedná o cizí rozhodčí nález či o nález národní (tuzemský). Zmíněné dělení je významné také z důvodu, že zrušit nebo přímo vykonat lze pouze domácí rozhodčí nález. V případě cizího rozhodčího nálezu musí jeho samotnému výkonu předcházet nejprve akt uznání. Poté se teprve takový cizí rozhodčí nález stává způsobilým k výkonu.

Důležité je však současně zdůraznit, že pojem cizí rozhodčí nález nelze zaměňovat s pojmem mezinárodní rozhodčí nález, jímž se rozumí rozhodčí nález vydaný v rámci mezinárodního rozhodčího řízení, tj. řízení s mezinárodním prvkem.

Podstatou uznání rozhodčího nálezu je uznání jeho závaznosti a právních účinků⁶. Pojem uznání cizího rozhodčího nálezu je obecně chápán jako proces přiznání stejných právních účinků tomuto nálezu jako nálezu tuzemskému, aniž by tomu předcházelo vydání jakéhokoliv zvláštního rozhodnutí⁷. Z hlediska procesního se procesem uznání rozhodčího nálezu obecně rozumí ⁸. Na druhou stranu nelze vyloučit možnost, že rozhodčí nález, který byl sice uznán, nakonec nebude vykonán. Opačně to však neplatí.

Proto je třeba, aby cizí rozhodčí nález, který má být vykonán, byl nejprve státem, na jehož území má být vykonán, uznán. Dle uznávací řízení .⁹ Smyslem řízení o prohlášení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, jež se v některých právních řádech uplatňuje, je zjistit, zda daný rozhodčí nález splňuje, popř. nesplňuje stanovené předpoklady. Jinými slovy, zda tento rozhodčí nález je způsobilý být exekučním titulem.

Výkonem rozhodčího nálezu se pak rozumí přinucení povinné osoby státním orgánem splnit povinnosti stanovené rozhodčím nálezem, jestliže je nesplnila dobrovolně.¹⁰ Dle výkon rozhodčího nálezu slouží ke splnění povinnosti vyplývající z rozhodčího nálezu, a to prostřednictvím specifických donucovacích prostředků, kterými právní řád disponuje¹¹.

V souvislosti s články Newyorské úmluvy bych se ráda úvodem zastavila krátce u otázky rozhodčí smlouvy. Úmluva v čl. II stanoví smluvním státům povinnost . V této souvislosti je, dle mého názoru, nepochybně zajímavé, že Úmluva povinnost uznání písemné dohody, kterou se strany podrobují rozhodčímu řízení, neukládá sporným stranám ani rozhodčím soudům či rozhodcům, ale pouze smluvním státům. V odstavci třetím čl. II Úmluvy je tato povinnost pak stanovena též soudům smluvních států, na které se případně některá ze sporných stran obrátí v záležitosti, o které sporné strany uzavřely dohodu o řešení sporu prostřednictvím rozhodčího řízení. V tomto případě však Úmluva staví podmínku, že ujednání musí být platné, účinné či způsobilé. Úmluva pak dále upřesňuje, že . Z tohoto ustanovení Úmluvy lze tak dovodit písemné formy rozhodčí smlouvy. Za zajímavé považuji to, že Úmluva vedle formy ujednání obsažené v jednom dokumentu, ať již ve formě rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě hlavní či klasické rozhodčí smlouvě, hovoří o třetí formě, a to "rozhodčí smlouva, podepsaná stranami nebo obsažená ve výměně dopisů nebo telegramů". V tomto případě lze uvažovat a na druhou stranu nelze ani vyloučit možnost, aby rozhodčí smlouva byla obsažena ve dvou dokumentech (po jednom od každé smluvní strany). Nelze ani vyloučit možnost existence dokumentů více, například pokud strany budou postupně sjednávat či upřesňovat jednotlivé podmínky, tj. počet rozhodců, druh rozhodčího řízení, použití práva apod. Dá se tedy říci, že Úmluva rozlišuje tři možné způsoby písemné formy rozhodčí smlouvy. Pokud se týče zmínky o telegramech, je v tomto ohledu Úmluva vzhledem k dnešním komunikačním prostředkům sice neaktuální, nicméně v souvislosti s otázkou formy rozhodčí smlouvy vydala již v roce 2006 Komise pro mezinárodní obchodní právo () doporučení, dle něhož by . Toto doporučení je dle mého názoru logickou reakcí na vývoj a rozvoj komunikačních prostředků, zejména emailu či dalších, které pro většinu z nás jsou samozřejmostí, bez níž se jen těžko dnes již obejdeme. Pokud se týče právě formy rozhodčí smlouvy, jsem toho názoru, že samotná Úmluva výslovně nevylučuje i jinou než písemnou formu rozhodčí smlouvy, tj. například ústní dohodu. Ačkoliv je pravdou, že taková forma rozhodčí smlouvy by nakonec v režimu Newyorské úmluvy uznána nebyla. Sama Úmluva připouští v čl. VII možnost jejího uznání pouze v režimu jiných mnohostranných úmluv či úmluv dvoustranných. Podstatné je, že nedodržení písemné formy rozhodčí smlouvy z hlediska Newyorské úmluvy nezpůsobuje absolutní neuznatelnost či nevykonatelnost cizího rozhodčího nálezu. Dle Rozehnalové pouze neuznatelnost či nevykonatelnost v režimu této Úmluvy.¹² S tímto názorem plně souhlasím.

Newyorská úmluva hovoří o uznání rozhodčího nálezu vždy v souvislosti s jeho výkonem. V tomto ohledu není vyžadováno vydání žádného speciálního rozhodnutí. Úmluva dokonce ukládá všem smluvním státům ¹³ uznat rozhodčí nález za závazný a povolit jeho výkon dle předpisů o řízení platných na území, kde nález je uplatňován. Předpokladem však je naplnění podmínek stanovených Úmluvou. Současně s tímto ukládá též smluvním státům uvalit vyšší soudní poplatky, než jsou stanoveny pro uznání a výkon domácích rozhodčích nálezů, či stanovit podstatně tíživější podmínky. Strany, kterých se cizí rozhodčí nález dotýká, se nesmí dostat v tomto pohledu do nepříznivějšího postavení, než v jakém by se ocitly, pokud by se jednalo o rozhodčí nález tuzemský. Proces uznání je založen na podmínkách uvedených ve smlouvě, přičemž není uvedeno, jak bude tento proces realizován.¹⁴

Institut Newyorská úmluva přímo neupravuje. Domnívám se však, že jej ani současně nevylučuje. Pokud tomu tak v některé národní úpravě je, je tento institut dán dle názoru některých odborníků i Úmluvou ¹⁵.

O dodržení stanovené formy rozhodčí smlouvy bylo pojednáno již výše. Z hlediska formálního ukládá Úmluva straně žádající o uznání a výkon nálezu povinnost předložit tři základní dokumenty, a sice žádost o uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu, potvrzený prvopis rozhodčího nálezu nebo jeho řádně ověřenou kopii a prvopis rozhodčí smlouvy nebo jeho řádně ověřenou kopii. Z hlediska jazyka musí být tyto dokumenty vyhotoveny v úředním jazyce země, kde je nález uplatňován. V případě, že tomu tak není, je žádající strana povinna zajistit překlad všech dokumentů do tohoto jazyka. Tento překlad musí být ověřený, přičemž Úmluva obsahuje výčet k tomu určených osob, tj. úřední tlumočník, přísežný tlumočník, diplomatický zástupce či konzulární zástupce.¹⁶

Newyorská úmluva dále obsahuje výčet důvodů ¹⁷, na základě nichž může dojít k odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Tento výčet je ¹⁸ a zmíněné důvody lze rozdělit do dvou skupin. První zahrnuje důvody, jimiž se příslušný orgán zabývá pouze na základě vznesené námitky stranou, proti níž je nález uplatňován. Druhá naopak důvody, které příslušný orgán zkoumá . V této souvislosti považuji za významné podtrhnout, že se nejedná o příslušného orgánu tak učinit, ale pouze o . Úmluva v obou případech výslovně uvádí "mohou být odepřeny", a je tak na uvážení příslušného orgánu, zda tak učiní a případně uznání či výkon cizího rozhodčího nálezu odmítne či nikoliv. Rozdílem mezi oběma skupinami důvodů je skutečnost, zda k nim orgán přihlíží na základě námitky vznesené příslušnou stranou nebo z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že zde Úmluva dává prostor vlastní úvaze příslušného orgánu, zda Úmluvou vyjmenované skutečnosti, jejichž existence se může, ale také nemusí potvrdit, zohlední či nikoliv, domnívám se, že tyto skutečnosti nelze považovat za podmínky pro uznání a výkon rozhodčího řízení v režimu Newyorské úmluvy. Nicméně úpravu těchto důvodů pro odepření považuji za významnou, a proto je zde alespoň stručně nastíním.

Do první skupiny důvodů náleží ¹⁹. Otázka určení této nezpůsobilosti má být posuzována . Blíže k tomuto určení práva Úmluva neuvádí. Z praxe soudů je zřejmé, že v těchto případech přistupují k použití svých národních kolizních norem, dle nichž určují statut osob. Druhým důvodem je ¹⁴, a to dle práva, kterým se smlouva dle rozhodnutí smluvních stran řídí, nebo dle práva státu vydání rozhodčího nálezu v případech, kdy smluvní strany rozhodné právo neurčily. Třetím důvodem je skutečnost, že ²⁰, například nebyla řádně vyrozuměna o ustanovení rozhodce nebo o rozhodčím řízení či jiné skutečnosti ²¹. Tato úprava odpovídá principu zachování základního práva na spravedlivý proces ²². V praxi se asi nejčastěji hovoří o otázce doručování písemností. ²³ uvádí, že Podle Bělohlávka ²⁴ "neexistují v případě doručování do zahraničí v rámci rozhodčího řízení žádná zvláštní výkladová pravidla, a to z toho důvodu, že rozhodci nejsou orgánem veřejné moci." Čtvrtý důvod se týká ²⁵. Například v případu ve věci Fertilizer Company of India vs. IDI Management ²⁶ rozhodci rozhodli o náhradě určitého druhu škody, ačkoli smlouva obsahovala její výslovné vyloučení. Soud vyslovil názor, že rozhodci nepřekročili svoji pravomoc, protože našli ospravedlnění pro svůj závěr. Soud tak odmítl neuznat rozhodčí nález a konstatoval, že námitky tohoto typu mohou představovat skrytý pokus o přezkum rozhodčího nálezu. V pořadí pátým a šestým důvodem jsou ²⁷. V obou případech je primárně rozhodná dohoda stran. V případě, že taková dohoda chybí, je rozhodným právem ²⁸. Dle ²⁹ autoři Newyorské úmluvy měli v úmyslu omezit použití práva ve prospěch ujednání stran. Právo místa konání arbitráže se aplikuje na otázky dohodou stran neupravené. Dle literatury vyplývá, že nelze odmítnout uznání a výkon rozhodčího nálezu z důvodu, že složení rozhodčího tribunálu či průběh rozhodčího řízení odpovídají dohodě stran, ale jsou v rozporu s kogentními normami . Tato skutečnost je vyvozována z faktu, že dle Úmluvy má dohoda stran přednost před ustanoveními . Za podstatné však považuji poukázat na to, že se toto uplatňuje až ve fázi uznání a výkonu rozhodčího nálezu v režimu Newyorské úmluvy. Nemusí však tomu být ve státě, kde se konalo rozhodčí řízení. Domnívám se, že toto může způsobovat v praxi určité obtíže. Další okruh, v pořadí sedmý, představuje ³⁰, a sice rozhodčí nález se nestal pro strany dosud závazným, dále nález byl zrušen a konečně jeho výkon byl odložen. Z hlediska závaznosti Newyorská úmluva blíže nespecifikuje, kdy a za jakých podmínek se rozhodčí nález stane závazným, ani nevyžaduje, aby rozhodčí nález byl prohlášen za vykonatelný ve státě původu. Pojem závazný tak může být interpretován autonomně na základě Newyorské úmluvy nebo podle právního řádu určitého státu³¹, tj. právního řádu státu, kde byl rozhodčí nález vydán nebo právního řádu státu, dle kterého byl nález vydán.

Důvody, které má příslušný orgán povinnost zkoumat , jsou dva, a sice otázka arbitrability sporu, resp. nearbitrability sporu, a dále případný rozpor s veřejným pořádkem. Vymezení arbitrability je záležitostí právních řádů jednotlivých států. Řada autorů řadí otázku arbitrability sporu za součást otázky veřejného pořádku a domnívá se, že článek V odst. 2 Newyorské úmluvy by mohl upravovat pouze jeden důvod ³². Jiní zas vidí opodstatnění pro zachování samostatnosti těchto dvou důvodů, zejména historické. ³³ Z hlediska otázky, zda veřejný pořádek uváděný Newyorskou úmluvou má charakter veřejného pořádku mezinárodního, se dá říci, že převažující se shodně ustálila na tom, že se jedná o mezinárodní veřejný pořádek. Domnívám se, že asi nejčastěji literaturou uváděným soudním rozhodnutím v souvislosti s veřejným pořádkem je případ ve věci , v němž Federální odvolací soud USA (Court of Appeals for the Second Circuit), vyslovil názor, že ³⁴ Tím se má docílit toho, aby státy (resp. obecné soudy) nerozšiřovaly obsah veřejného pořádku nepřiměřeným způsobem.

Samotný proces výkonu cizího rozhodčího nálezu není v Úmluvě upraven. Pro tyto účely Úmluva pouze odkazuje na právní předpisy platné v místě výkonu rozhodčího nálezu, a proto samotný průběh se uskutečňuje a závisí na právních předpisech konkrétního státu místa výkonu.

Pro určité případy Úmluva dává příslušným orgánům možnost odložit rozhodnutí o výkonu cizího rozhodčího nálezu³⁵. Tuto možnost lze využít, pokud byla podána žádost na zrušení nebo odklad výkonu nálezu, který se dosud nestal závazným, nebo byl zrušen či jeho výkon byl příslušným orgánem odložen. Jediným kritériem je skutečnost, zda takové opatření orgán místa výkonu . Současně s tímto může oprávněná strana požádat o uložení povinnosti složení přiměřené jistoty stranou povinnou.

V praxi se objevily případy, kdy bylo požádáno o uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu, zatímco tento nález byl ve státě jeho vydání mezitím zrušen. Domnívám se, že už z této poznámky je patrné, jak problematické ustanovení čl. V Newyorské úmluvy je. V soudní praxi docházelo k situacím, kdy na základě zrušení rozhodčího nálezu ve státě, kde byl vydán, došlo k vydání navzájem si odporujících rozhodčích nálezů mezi stejnými stranami, které řešily tytéž sporné otázky.³⁶ Jedním z nejznámějších případů je francouzský případ ³⁷ (Omnium de Traitement et de Valorisation - OTV v Hilmarton ³⁸). Institut zrušení rozhodčího nálezu je institutem vnitrostátního práva, který je realizován státními orgány (soudy).³⁹ Z hlediska otázky, které soudy jsou oprávněné zrušit rozhodčí nález a jaké rozhodčí nálezy mohou být zrušeny, zakotvuje Newyorská úmluva dle Foucharda zásadu, že ⁴⁰ Pokud se týče podmínek, musí zaprvé rozhodčí nález spadat do působnosti Newyorské úmluvy, dále rozhodčí nález musel být skutečně zrušen a konečně nález zrušil orgán státu původu, kterému tak Newyorská úmluva nepřímo přiznává výlučnou pravomoc ke zrušení nálezu orgánům státu původu. S otázkou možnosti uznání zrušeného rozhodčího nálezu se opět vracíme k již dříve zmíněné zásadě zakotvené v čl. VII Úmluvy. V případě, že rozhodčí nález byl zrušen ve státě jeho vydání například pro porušení veřejného pořádku, nelze tuto skutečnost chápat tak, že automaticky to platí pro území všech smluvních států, tedy, že takový rozhodčí nález je v rozporu s veřejným pořádkem i ve státě, kde je žádáno o jeho uznání. Zrušený rozhodčí nález může být uznán ve státě, kde je žádáno o jeho uznání, právě s odkazem na princip nejpříznivějšího zacházení. Z uvedeného tedy vyplývá, že možnost uznání a výkonu zrušených rozhodčích nálezů, kterou může povinná strana namítnout, není Newyorskou úmluvou vyloučena. Domnívám se však, že právní jistota zúčastněných stran v tomto ohledu je zcela určitě touto možností ovlivněna a může dojít k jejímu narušení. Z tohoto důvodu je velmi podstatné, aby příslušný orgán možnost uznání rozhodčího nálezu zrušeného ve státě jeho vydání relevantně zhodnotil všechny okolnosti případu samostatně, individuálně a nezávisle. Pokud příslušný orgán ve státě původu odložil výkon rozhodčího nálezu (například z důvodu vady nálezu), může být i tato skutečnost důvodem pro odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Jediným hlediskem je úvaha příslušného orgánu, neboť Úmluva, jak jsem již uvedla, v této souvislosti uvádí "pokládá-li to za vhodné". Předpokladem v tomto případě je "skutečné“ zrušení nebo odložení výkonu rozhodčího nálezu.

Dá se říci, že ve většině případů převažují žádosti o výkon cizího rozhodčího nálezu nad počtem případů žádajících pouze o uznání cizího rozhodčího nálezu. V případě, že bude oprávněnou osobou výjimečně žádáno pouze o uznání rozhodčího nálezu, podmínky uznání podle Newyorské úmluvy jsou stejné jako podmínky výkonu.⁴¹

Otázce uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů je věnována pouze velmi malá část zákona o rozhodčím řízení. Důvod je, domnívám se, logický. Zákon o rozhodčím řízení (obdobně jako řada jiných českých zákonů) obsahuje pravidlo tzv. aplikační přednosti mezinárodních smluv ⁴² před zákonnou úpravou. Česká republika je nejenom smluvním státem Newyorské úmluvy, ale i dalších mnohostranných a dvoustranných mezinárodních úmluv, například o právní pomoci, jež tuto otázku upravují. Omezím-li se v tuto chvíli pouze na srovnání s Newyorskou úmluvou, která má díky vysokému počtu smluvních států rozsáhlou územní působnost, použití zákonné úpravy připadá v úvahu pouze výjimečně.

Na druhou stranu, je třeba říci, že i sama Newyorská úmluva obsahuje ustanovení o konfliktu pramenů ⁴³, jímž dává stranám sporu možnost řídit se i jinými předpisy, například tedy českým zákonem o rozhodčím řízení, a to v případě, že dává stranám příznivější podmínky či úpravu než sama Úmluva.

Hned v úvodu ustanovení "o poměru k cizině" zákon o rozhodčím řízení zakotvuje pravidla pro řešení otázky přípustnosti rozhodčí smlouvy, náležitosti rozhodčí smlouvy a její formy. Pokud se týče formy rozhodčí smlouvy, platí právo rozhodné pro ostatní náležitosti, avšak stačí, je-li učiněno za dost právu dle místa projevu vůle.⁴⁴ Z hlediska formy rozhodčí smlouvy připouští zákon jednak formu smlouvy o rozhodci, ale také formu rozhodčí doložky. Zastavím-li se jen v krátkosti u rozhodčí doložky, připouští zákon o rozhodčím řízení vedle klasického projevu vůle smluvních stran podpisem smlouvy hlavní obsahující rozhodčí doložku i případ konkludentního uzavření, avšak s omezením v tom smyslu, že .⁴⁵ Domnívám se, že oproti dřívější úpravě ⁴⁶, která dávala možnost „jinému způsobu“ bez dalšího omezení, platná úprava omezuje či zpřísňuje možnost uzavření doložky konkludentně. I v pohledu současném došlo k dalšímu zpřísnění uzavírání rozhodčí doložky, a to v souvislosti s řešením sporů ze spotřebitelských smluv, jehož úprava byla do zákona o rozhodčím řízení doplněna. ⁴⁷ Nově jsou pro tyto případy vyjmenovány náležitosti rozhodčí doložky ⁴⁸, avšak jejich naplnění lze dosáhnout i odkazem na statut či jednací řád stálého rozhodčího soudu. Domnívám se však, že podstatnější je skutečnost, že před uzavřením rozhodčí doložky je podnikatel povinen poskytnout spotřebiteli náležité vysvětlení, tj. všech následků rozhodčí doložky ⁴⁹. Pod sankcí neplatnosti nelze rozhodčí smlouvu pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv sjednat jako součást podmínek smlouvy hlavní, ale pouze samostatně.⁵⁰ Domnívám se, že až určitá praxe této nové úpravy ukáže její efektivnost či případné nedostatky. V současné době tuto úpravu vnímám spíše skepticky.

Z hlediska uznání cizího rozhodčího nálezu ZRŘ neupravuje žádný zvláštní druh řízení. K uznání rozhodčího nálezu dochází tak v rámci řízení o výkonu, přičemž vykonatelným je takový cizí rozhodčí nález, který je uznatelný a uznaný.⁵¹ Proces uznání cizího rozhodčího nálezu nastává jednoduše tím, že se k němu . Tento názor vyslovil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. Ncu 88/1999.⁵² Tento pojem lze chápat jako projev vůle soudu takto k cizímu rozhodčímu nálezu přistupovat a nakládat s ním stejně jako s nálezem domácím. Z tohoto důvodu se domnívám, že uvedený pojem není zcela vyhovující ani jednoznačný. I z pohledu základního principu právní jistoty osob by bylo vhodnější užít jiná vyjádření, například „cizí rozhodčí nález se posuzuje“⁵³ nebo „se považuje“.

Základním požadavkem uloženým ZRŘ je vzájemnost. Tímto pojmem lze rozumět skutečnost, že cizí stát uznává a vykonává rozhodčí nálezy vydané na území České republiky. Předpoklad vzájemnosti zákon dále upřesňuje s tím, že ⁵⁴ Samotný zákon o rozhodčím řízení neurčuje, kdo je oprávněn prohlásit vzájemnost za zaručenou. V tomto ohledu je třeba vycházet z ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, který tuto pravomoc dává Ministerstvu spravedlnosti, přičemž toto prohlášení o vzájemnosti ze strany cizího státu je pro soudy i jiné státní orgány závazné ⁵⁵. Ministerstvo spravedlnosti je vydává na základě dohody s Ministerstvem zahraničních věcí a s jinými příslušnými ministerstvy.

Další podmínkou, kterou je třeba naplnit, je skutečnost, aby cizí rozhodčí nález byl pravomocný nebo vykonatelný, a to podle práva státu, kde byl vydán. Domnívám se, že z podstaty této podmínky lze dovodit, že česká právní úprava na rozdíl od Newyorské úmluvy neumožňuje vykonat cizí rozhodčí nález, který byl v jiném státě zrušen.

Dále cizí rozhodčí nález nesmí být vadný ve smyslu zákona o rozhodčím řízení, tedy nesmí být stižen vadou, na základě které by mohl být tuzemský rozhodčí nález zrušen. Za tyto vady zákon o rozhodčím řízení označuje nedostatek arbitrability, neplatnost a zrušení rozhodčí smlouvy, vady na straně rozhodce, nedostatky rozhodčího nálezu, nemožnost strany projednání věci před rozhodci, uložení nepožadovaného plnění nebo nemožnost či nedovolenost uloženého plnění, ale také existence důvodů vedoucích k možné obnově řízení. A právě tento poslední důvod literatura označuje za problematický, neboť se dostává do rozporu s jedním ze základních principů, a sice nepřezkoumatelnost cizích rozhodčích nálezů po věcné stránce.

A konečně poslední podmínkou je, aby rozhodčí nález neodporoval veřejnému pořádku. Tento pojem však zákon o rozhodčím řízení nedefinuje. V tomto ohledu je třeba vycházet z § 36 ZMPS. Domnívám se, že z tohoto ustanovení lze logickou úvahou dovodit závěr, že veřejným pořádkem se rozumí Za zajímavý v této věci považuji výrok Nejvyššího soudu ČR, dle jehož názoru ⁵⁶ Nemožnost přezkumu cizího nálezu ve věci samé vyplývá tedy jak z české právní úpravy, tak také z úpravy obsažené v Newyorské úmluvě.

Zákon o rozhodčím řízení tyto podmínky označuje jako důvody pro odepření uznání nebo výkonu cizího rozhodčího řízení. Na rozdíl od Newyorské úmluvy, která upravuje důvody, jež jsou zkoumány pouze na návrh strany, ale také důvody zkoumané , český zákon tuto úpravu staví do roviny povinnosti soudce zkoumat naplnění těchto podmínek, resp. důvodů pro odepření, tedy .

Z hlediska procesního samotný výkon cizího rozhodčího řízení, ke kterému se přistupuje z důvodu jeho nesplnění ze strany povinného dobrovolně, nařizuje svým rozhodnutím předseda senátu příslušného obecného soudu. Toto usnesení o nařízení výkonu musí soud však vždy zdůvodnit ⁵⁷. Soud zde postupuje ve smyslu § 251 a násl. OSŘ⁵⁸.

Říká se, že Věta známá asi každému z nás. Proto se domnívám, že nikoho nepřekvapím, pokud toto známé konstatování označím vedle ušetření finančních nákladů či určité „nedůvěry“ v současné soudnictví za jeden z významných důvodů, proč účastníci zejména mezinárodního obchodu se se svými spory obrací a řešení hledají v rozhodčích řízeních. Nejedná se samozřejmě o důvody jediné. Nicméně díky tomu, že právní úprava rozhodčího řízení, ať mezinárodní či vnitrostátní, dosáhla toho, že v převážné většině zemí jsou rozhodčím nálezům přisuzovány účinky shodné s rozhodnutími soudů, nabyl tento alternativní způsob řešení sporů velmi značného významu.

Není pochyb o tom, že Newyorská úmluva je velmi významným mezinárodním pramenem, jehož cílem je dosažení co možná největšího zjednodušení procesu uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Zároveň však sama Newyorská úmluva striktně neomezuje stát, v němž má být rozhodčí nález uznán a vykonán, aby v příslušném řízení postupoval podle svých procesních norem. K tomuto účelu „pouze“ vyjmenovává náležitosti, které musí strana žádající o uznání a výkon splnit a současně zakotvuje princip „nejpříznivějšího zacházení“ pro případy, kdy je vnitrostátní úprava smluvního státu pro strany příznivější než Úmluva. Vzhledem k rozsáhlé místní působnosti Newyorské úmluvy dané vysokým počtem smluvních států se domnívám, jak jsem již uvedla, že použití české zákonné úpravy dnes již připadá v úvahu jen okrajově.

Pokud se týče české úpravy uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, vychází na rozdíl od Newyorské úmluvy především ze základní podmínky vzájemnosti. Podmínku zaručení vzájemnosti Newyorská úmluva primárně nevyžaduje. Výjimku tvoří případy, kdy státy přistupující k Úmluvě uplatní možnost výhrady reciprocity (této možnosti využila například Česká republika, ale i řada dalších zemí), popř. v případech, kdy by se Newyorská úmluva měla vztahovat na rozhodčí nálezy vydané na území nesmluvních států. Úmluva umožňuje smluvním státům uplatnění ještě jedné výhrady, jejíž princip spočívá v omezení z hlediska věcného, tj. omezit uplatnění ustanovení Úmluvy pouze na řešení sporů, které dle jejich právního řádu považuje za obchodní, a to vzniklé z právních vztahů smluvních i mimosmluvních. I přes tyto možné výhrady, které smluvní státy mohou a nemusí využít, se domnívám, že oblast uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů upravenou Newyorskou úmluvou lze označit za oblast s vysokým stupněm jednotnosti.

V pohledu na podmínky uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu, včetně důvodů pro jejich odepření, považuji českou úpravu ve srovnání s úpravou v režimu Newyorské úmluvy za přísnější. Zásadní rozdíl totiž spatřuji v tom, že česká úprava ukládá soudu povinnost ze stanovených důvodů odepřít uznání nebo výkon cizího nálezu, kdežto Newyorská úmluva dává možnost a ponechává ji na uvážení příslušnému orgánu.

Na závěr ještě poznámka související s rekodifikací soukromého práva v České republice. S účinností od ledna 2014 bylo schváleno zrušení páté části zákona o rozhodčím řízení a přesun této právní úpravy do nového zákona o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb. Pokud se týče otázky obsahové, k žádným výrazným změnám v oblasti uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů dle mého názoru však tímto nedojde.