Trestní stíhání

Jakkoli orgány činné v trestním řízení a především soudy nemohou při rozhodování o daňových trestných činech bez dalšího vycházet z rozhodnutí správce daně, naopak to vždy neplatí. Pokud je totiž někdo pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, rozhodující skutkový stav je i pro účely daňového řízení v takovém rozsudku vymezen ve výroku o vině. Považuji pak za nemyslitelné, aby byl výsledek daňového řízení s takovým výrokem o vině v rozporu. Správce daně by neměl být schopen či dokonce nucen rozhodnout ve věci stanovení daně tak, že jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, bude mít v rovině daňového práva účinky zamýšlené pachateli tohoto trestného činu. V takovém případě by se ochranná funkce trestního práva rozplynula, neboť hodnoty, které má chránit, by byly pošlapány doslova navzdory současnému uplatnění trestní represe. Judikatura správních soudů se přiklání k závěru, že správní orgány a (v případě soudního přezkumu jejich rozhodnutí) správní soudy jsou zásadně povinny respektovat výrok o vině pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu i pro účely jimi vedených řízení o souvisejících otázkách. Formuje se pak i judikatura ve vztahu k otázkám, za jakých podmínek lze závěry orgánů činných v trestním řízení využít jako důkazu v daňovém řízení v případech, kdy nejsou okolnosti rozhodné pro stanovení daně v trestním řízení obsaženy ve výroku o vině. Tento trend považuji za obecně pozitivní, neboť předchází nežádoucím situacím, kdy je státní moc uplatňována chaoticky a různé orgány veřejné moci zakládají svá rozhodnutí na vzájemně neslučitelných závěrech. Tento článek jsem proto koncipoval jako příspěvek do diskuse nad tématem závaznosti rozhodnutí o daňových trestných činech pro daňové řízení, kdy jsem se pokusil objasnit základní východiska vzájemného vztahu obou rozhodnutí a osvětlit jejich vztah v praxi, a to zejména na základě dostupné judikatury správních soudů k souvisejícím otázkám.

Pokud zaměstnanec nastupuje výkon trestu po dobu trvání pracovního poměru, máme ho odhlásit ze zdravotního a sociálního pojištění? 

Nejvyšší správní soud opakuje, že žalovaný mohl na usnesení o zahájení trestního stíhání odkázat, nemohl však rezignovat na vlastní popis skutkového stavu (vlastní právní hodnocení pro účely výkladu § 259c odst. 2 daňového řádu naopak žalovaný zcela přezkoumatelně provedl; stěžovatel s touto částí rozhodnutí nijak nepolemizuje). Problém nynější věci neleží v tom, že žalovaný, slovy krajského soudu, „citoval i usnesení o zahájení trestního stíhání (jehož obsah žalobce dávno znal)“. To jistě žalovaný citovat mohl. Problém spočívá v tom, že žalovaný citoval jen toto usnesení. Stěžovatel v důsledku takovéhoto vadného postupu nemohl polemizovat se skutkovým hodnocením věci. Zbývalo by mu (teoreticky) jen polemizovat se zatímními závěry orgánů činných v trestním řízení.

Dnem 1. 10. 2020 nabyl účinnosti zákon č. 333/2020 Sb. , kterým se mění trestní zákoník , trestní řád a některé další zákony (dále jen „novela 333/2020 Sb. “), který přinesl zdánlivě kosmetické změny trestněprávních předpisů, ovšem v širších souvislostech nepochybně změny poměrně zásadní. Pojďme si ty nejpodstatnější změny, které mají samozřejmě přesah i do trestního práva daňového, ve stručnosti představit.

O povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku nejen ve smyslu § 180 daňového řádu a možných trestněprávních dopadech nesplnění této povinnosti toho bylo napsáno již poměrně dost, ovšem jelikož zákon umožňuje poměrně široký výklad subjektů, které by potenciálně mohly být pachateli přečinu dle § 227 trestního zákoníku , považuji za vhodné k tomu uvést několik upřesňujících poznámek a judikatorních závěrů, a to zejména s důrazem na možnou trestní odpovědnost zmocněnce povinného subjektu.

Již dlouhá léta čeří vody daňového a trestního práva otázka slučitelnosti sankcí ukládaných jak podle daňového, tak i podle trestního práva. Nyní do věci zásadně promluvil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, který bohužel svým usnesením ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016 více otázek otevřel, než jich zodpověděl. Jeho závěry znamenají totéž, co erupce islandské sopky Laki pro Evropu v roce 1783. Příčinu nebývalých změn, které budou muset nastat.