Zavinění

K nezkušenosti s prodejem mobilních telefonů žalobkyně uvedla (a prokázala), že určitou - byť nevelkou - zkušenost s prodejem mobilních telefonů již z dřívějška měla. NSS také z tohoto důvodu souhlasí s krajským soudem, že náhlé obchodování s mobilními telefony mohlo představovat prostou reakci na obchodní příležitost, která navíc pocházela od dodavatele, se kterým se žalobkyně z předchozí doby již dobře znala. Předchozí známost dodavatele navíc, jak tvrdila žalobkyně, mohla dobře odůvodnit též absenci písemných smluv mezi žalobkyní a jejím dodavatelem. Žalobkyně ostatně disponovala e-mailovou komunikací mezi ní a dodavatelem (žalobkyně navíc doložila, že ani s dalšími dodavateli standardně neměla sjednané písemné smlouvy). Za podezřelou NSS nepovažoval ani absenci písemných smluv s odběrateli, a to s ohledem na sjednání služby on hold. NSS přisvědčuje také závěrům krajského soudu, že jako nestandardní se skutečně mohlo jevit to, že společnost BAM MOBIL nebyla na trhu dlouhodobě zavedená jako velkoobchodní firma s potřebným ekonomickým zázemím a dodávky žalobkyni přesáhly hodnotu zboží ve výši 55 mil. Kč (tj. výrazně nad rámec ekonomické činnosti společnosti BAM MOBIL v předchozích letech). Na druhou stranu tyto skutečnosti ani podle názoru NSS nevedou jednoznačně k prokázání závěru, že žalobkyně měla a mohla vědět o zasažení obchodního řetězce podvodem na DPH. V případech, v nichž by již pouze takové skutečnosti musely daňové subjekty považovat za indicie svědčící o podvodu na DPH a jen na jejich základě by nemohly vstupovat do nových obchodních vztahů, by i dle názoru NSS bylo téměř vyloučeno rozvíjení podnikatelské činnosti. Navíc je třeba zohlednit i to, že dodavatel BAM MOBIL nevykazoval žádné jiné podezřelé vlastnosti a žalobkyně s ním měla dřívější pozitivní obchodní zkušenosti. Navíc za situace, kdy nejsou žádné pochybnosti o sjednané ceně, je bezpředmětné rozvíjet úvahy o způsobu a míře jejího ověřování. … Ačkoli přeprodávání a převážení mobilních telefonů v jeden den mezi subdodavateli, společností BAM MOBIL, žalobkyní a zahraničními odběrateli také může představovat nestandardní skutečnost, nelze tento závěr přijmout bez dalšího, neboť z hlediska efektivity logistiky může tento postup dávat smysl.

NSS souhlasí se stěžovatelem, že byť samy o sobě nejsou platby v hotovosti nezákonné, mohou založit indicii o možném problematickém výběru daně. Žalobkyni nikdo nezakazuje, aby platby přijímala hotově nebo na nezveřejněné účty, případně aby tyto peníze okamžitě vybírala. Je to nicméně indicie, která v kombinaci s jinými okolnostmi může hrát roli při posuzování obav o budoucí výběr daně. Na druhou stranu sám žalovaný i v kasační stížnosti opakuje, že takto postupuje žalobkyně dlouhodobě, jde o její dlouhodobý styl podnikání. Nic neukazuje, že by se žalobkyně k hotovostním platbám nyní uchýlila jen proto, aby někam peníze zašantročila či jinak zkomplikovala budoucí výběr daně. To pak – se zřetelem na všechny další okolnosti této věci – do jisté míry oslabuje význam hotovostních plateb pro nynější věc.

Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s městským soudem k dílčímu závěru, že rozhodnutí nelze považovat za nezákonné pouze proto, že jím správce daně vyměřil daň v nesprávné výši, jak tvrdí stěžovatelka. Podstatné je, zda správce daně vyměření nesprávné výše daně zavinil. Pojem zavinění však nelze v tomto případě spojovat s porušením právní povinnosti ve formě úmyslu či nedbalosti, jako je tomu v deliktním právu, ale s objektivním pochybením správce daně, jehož výsledkem je nezákonné rozhodnutí. V tomto smyslu proto není třeba zkoumat formu zavinění správce daně, ale postačí objektivní zjištění nezákonnosti. Nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu je proto pouze takové rozhodnutí, které bylo změněno nebo zrušeno v důsledku pochybení správce daně. Ani rozsudek ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 Afs 27/2017 - 45, na který stěžovatelka odkazuje, není s uvedeným závěrem v rozporu, neboť rovněž zdůrazňuje, že je pro přiznání úroku dle § 254 daňového řádu rozhodné, zda správce daně při vydání rozhodnutí postupoval lege artis. Na stejném principu stojí i stěžovatelkou zmíněná novelizace § 254 daňového řádu zákonem č. 283/2020 Sb. , která nadto v odst. 3 písm. b) již výslovně zakotvuje, že [ú]rok z nesprávně stanovené daně nevzniká v případě stanovení daně nebo daňového odpočtu, pokud následně vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění správce daně uplatněny v řízení již dříve a mohly mít podstatný vliv na toto stanovení. Tato úprava má dle důvodové zprávy zabránit právě tomu, aby správce daně mohl být postižen za chyby, které objektivně nezavinil a které by mohly být výsledkem i úmyslného jednání daňového subjektu. Výklad zastávaný stěžovatelkou by vedl k pravému opaku. Umožňoval by totiž, aby daňové subjekty získaly úrok podle § 254 daňového řádu i v případě, že by právě za tímto účelem záměrně prokazovaly svá daňová tvrzení až po vydání platebních výměrů. Takový výklad odporuje nejen smyslu a účelu úroku za neoprávněné jednání správce daně, ale i samotnému cíli a zásadám správy daní.

Profese daňového poradce je v České republice profesí regulovanou zvláštním zákonem - zákon č. 523/1992 Sb. , o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců ČR, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon tak stanoví základní práva a povinnosti daňového poradce při výkonu daňového poradenství a odpovědnost za porušení povinností. Tato odpovědnost může být jednak disciplinární, dále pak může mít povahu občanskoprávní nebo obchodněprávní z porušení smluvních povinností vůči klientovi a v případě odpovědnosti za škodu způsobenou klientovi. Poradce může při výkonu daňového poradenství nést dále také správněprávní odpovědnost. Nejzávaznější dopad spojený s protiprávním jednáním poradce pak přináší samozřejmě porušení trestněprávních norem.