Vypadá obchodní nabídka příliš dobře, než aby byla pravdivá? Pak je namístě, aby byla provedena a zaznamenána kontrolní šetření obchodníka prokazujícího přijaté plnění, aby bylo možno konstatovat doložení dobré víry k dotčené transakci a jejímu partnerovi. V rámci dokazování v daňovém řízení se již setrvale na judikaturním podkladu požaduje prokazování obezřetnosti v obchodních vztazích. Není tomu tak pouze v případě obchodů, u kterých je správcem daně zjištěn podvod na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), ale požadovatelná opatření by daňový subjekt měl být schopen doložit v podstatě v jakémkoli obchodním vztahu. Lze konstatovat, že obezřetnost se stala součástí lidské přirozenosti při uzavírání závazků, tedy je běžně uplatňována i v rámci soukromoprávních vztahů. S ohledem na to, že správce daně ve vztahu k DPH může v rámci dokazování od daňového subjektu požadovat, aby vyjevil přiměřená opatření, jež učinil ve vztahu ke konkrétnímu obchodnímu partnerovi, resp. obchodní transakci, dává si tento článek za cíl alespoň rámcově přiblížit důvody, instrumenty a rámce tohoto požadavku.
Obezřetnost v obchodních vztazích ve vztahu k DPH – postulativní opatření
Mgr.
Alena
Kojzarová Salinková
Ph.D.
Mgr.
Iveta
Indrová
1. Úvod
Nezřídka je právě daňový subjekt tím, kdo po správci daně požaduje rámec požadavků obezřetnosti, které při svých obchodních aktivitách měl učinit. Četně se v rámci nalézacích, ale i odvolacích řízení lze setkat s reakcí daňových subjektů, které se snaží požadavek formulace opatření přenášet na správce daně. Nelze však opomenout, že správce daně není v pozici, aby podnikatelským subjektům „nalinkoval“ jednotlivá opatření,1) která lze rozumně předpokládat, že učiní ve vztahu k transakci či partnerovi. Jednak v daňovém řízení prokazuje správce daně toliko své pochybnosti ohledně zjištěných skutečností, příp. posuzuje již učiněná opatření a obezřetnost daňového subjektu, a jednak v ekonomické praxi života mohou nastat různorodé situace, na které nelze pamatovat vyčerpávajícím výčtem. Jelikož se v případě obezřetnosti jedná o neurčitý právní pojem, je záhodno předem jeho obsah přiblížit.
Dá se říci, že je vlastní spíše angloamerickému právnímu systému, nicméně jeho podstata je aplikovatelná i v rámci správy daní:
Due dilligence,
neboli právní institut vyjadřující míru aktivity, kterou lze důvodně očekávat za daných okolností, je nástroj používaný při hodnocení rizik. Jde o proces hodnocení informací o finančním, právním a provozním stavu obchodního partnera a toho, jak je tento partner vnímán ostatními. V rámci obezřetnosti si daňový subjekt zpravidla ověřuje svého dodavatele, zboží i okolnosti uzavření obchodu.Pokud jde o dobrou víru, právní teorie ji definuje jako stav vědomí, kdy je určitá osoba přesvědčena, že jedná oprávněně, zákonně, že nabyla svá práva v souladu se zákonem. Zda jedná osoba v dobré víře, by mělo být dovoditelné ze všech okolností souvisejících s jednáním osoby v konkrétní situaci. A naopak, pokud existují okolnosti, které zpochybňují, vylučují nebo neodpovídají jednání v dobré víře, nelze považovat osobu za jednající v dobré víře. V případě právnických osob je jejich dobrá víra odvozena od osob, které za ně ze zákona jednají, tj. členů jejich statutárních orgánů, zaměstnanců apod. Právnická osoba tak nemůže být v dobré víře, pokud i všechny osoby za ni jednající nejsou v dobré víře.
Dobrá víra patří k obecným právním principům a je užívána v různých právních odvětvích. Největší roli však zastává zejména v soukromém právu, kde tvoří jeden z jeho ústředních principů. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pracuje s presumpcí dobré víry.2) V daňových předpisech není zásada dobré víry výslovně zakotvena, nicméně to, že se zde tento princip uplatní, vyplývá z bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), a dále zejména v oblasti DPH také z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). Když přeneseme obecnou definici dobré víry do oblasti daní, konkrétně na DPH, tak
lze dobrou víru vyložit jako přesvědčení daňového subjektu, že jím uplatňovaná práva a nároky vyplývající ze systému DPH (nejčastěji nárok na odpočet daně a nárok na osvobození od daně) uplatňuje oprávněně, v souladu se zákonem a že uplatnění jeho práva/nároku není spojeno s žádným narušením neutrality systému DPH
(např. podvodem na DPH).Jedním z důležitých předpokladů pro dobrou víru daňového subjektu je jistá míra obezřetnosti či opatrnosti daňového subjektu v dané konkrétní situaci, tedy již zmíněná
due dilligence
.
Aby tedy mohlo být jednání daňového subjektu považováno za jednání v dobré víře, je nezbytné, aby vyvinul aktivitu přiměřenou dané situaci k tomu, aby se skutečně přesvědčil o tom, že je jeho jednání oprávněné. Obezřetný daňový subjekt tedy činí aktivní kroky k tomu, aby si prověřil svého potenciálního obchodního partnera, dále zvažuje a prověřuje okolnosti obchodní transakce a v neposlední řadě si ke všem těmto činnostem včetně obchodní transakce jako takové opatřuje důkazy, kterými by případně v budoucnu mohl obhájit své jednání v dobré víře.
Intenzita aktivity daňového subjektu pak bude vždy odvislá od konkrétní situace. Úplně nejzákladnějším a nezbytným krokem v situaci, kdy hodlá daňový subjekt uplatnit nárok na odpočet daně z pořízeného zdanitelného plnění, je z hlediska jeho obezřetnosti ověření, zda je dodavatel plnění, resp. obchodní partner, plátcem DPH, a dále zajištění si daňového dokladu se všemi řádně a správně vyplněnými náležitostmi. Pokud toto daňový subjekt neučiní, nemůže b&yacut