Přestože se plnění registrační povinnosti vůči správci daně zdá být na první pohled jen rutinní formalitou, stále přibývají soudní spory, které řeší problematické otázky. V našem časopise jsme se výběrem z judikatury z této oblasti zabývali v č. 3/2015 v článku „Registrační údaje v judikatuře správních soudů“ a v č. 5/2020 v článku „Registrace za plátce DPH v judikatuře správních soudů“. V úvodu tedy nejprve shrneme rozsudky z předchozích příspěvků a poté se budeme věnovat novějším soudním rozhodnutím.
Nad judikaturou z oblasti sporů o registrace
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
K minulé judikatuře
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, čj. 8 Afs 74/2009-104, jsme se dozvěděli, že
přestože má správce daně informace z mezinárodní databáze VIES svědčící o tom, že firma nebyla zaregistrována jako plátce DPH, nemůže se na tento fakt automaticky spolehnout
. Žalobce totiž předložil dokumenty o tom, že jeho obchodní partner zaregistrován v Německu byl. Správce daně nemůže bez dalšího preferovat jeden zdroj důkazů před druhým. Musí doložit, proč jedny důkazy jsou kvalitnější než druhé. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2014, čj. 8 Afs 59/2013-33, zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí NSS 12/2014 pod č. 3124/2014, bylo uvedeno, že
skutečnost, zda je obchodní partner registrován za plátce DPH, není rozhodující. Podstatné je, zda splnil podmínky pro plátcovství DPH.
Nárok na odpočet DPH tedy není možno odmítnout jen z důvodu, že se dodavatel nezaregistroval za plátce DPH. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2014, čj. 7 Afs 66/2013-78, zveřejněného ve Sbírce NSS 7/2014 pod č. 3051/2014, plyne, že
samotné poskytnutí DIČ ještě není důkazem o tom, že daná dodávka byla uskutečněna opravdu pro subjekt s daným DIČ.
Vzhledem k tomu, že daňový subjekt, jehož DIČ dodavatel při intrakomunitární dodávce uvedl, netvrdil, že daň má platit, nelze po něm požadovat prokázání negativní skutečnosti, a důkazní břemeno uskutečnění zdanitelného plnění v jeho prospěch je tedy na straně správce daně.V kauze řešené Nejvyšším správním soudem dne 21. 4. 2011 pod čj. 8 Afs 41/2010-144, zveřejněné ve Sbírce rozhodnutí NSS 8/2011 pod č. 2348/2011, byla uvedena právní věta:
„Jestliže
obec,
která byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, uskutečňovala úplatné převody movitých věcí
nikoli při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy ve smyslu § 5 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ale jako subjekt soukromoprávních vztahů, byla u těchto prodejů povinna uplatnit daň na výstupu
, bez ohledu na to, zda se jednalo o transakce se opakující či jednorázové.“Předmětem sporu vedeného u Nejvyššího správního soudu dne 20. 5. 2010 pod čj. 7 Afs 4/2010-108 byl vztah zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Manžel v rámci přiznání k dani z příjmů fyzických osob rozděloval příjmy a výdaje na svou spolupracující manželku. Pokud by se z tohoto rozdělení vycházelo i pro účely DPH, nepřekročil by limit pro povinnou registraci a nemusel by se stát plátcem DPH. Nejvyšší správní soud se však přiklonil k názoru, že
obrat pro účely DPH je nutno vzít z celých příjmů manžela a k rozdělení na spolupracující manželku nelze u DPH přihlížet.
V dalším případu řešeném Nejvyšším správním soudem dne 21. 1. 2005 pod čj. 4 Afs 3/2003, zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí NSS 5/2005 pod č. 531/2005,
nebyla žalobkyni povolena odregistrace plátce DPH. Ta přitom argumentovala skutečností, že vůbec jako plátce DPH zaregistrována být neměla, protože neuzavřela smlouvu o sdružení a nepřekročila stanovený obrat.
Krajský soud se však v řízení o odregistraci nechtěl zabývat okolností, zda žalobkyně měla být původně vůbec zaregistrována. To však bylo podle Nejvyššího správního soudu chybou, touto námitkou je třeba se zabývat.Obsahem rozsudku Krajského soudu ze dne 31. 5. 2005 v Hradci Králové, čj. Ca 50/2005, bylo řešení situace, kdy
žalobce přebíral od řidičů průběžně po celý rok hotovost, do účetnictví však příjem zahrnul souhrnně až na konci roku. Tím mu „vyskočil“ obrat a správce daně ho zaregistroval za plátce DPH.
Na skutečnost, že svědeckými výpověďmi bylo doloženo, že příjmy skutečně získával průběžně celý rok, nebyl brán zřetel. Správce daně však při určování obratu nemůže mechanicky vycházet z účetnictví a nebrat ohled na případné další důkazní prostředky, které by svědčily o jiných skutečnostech, než jsou v účetnictví zaznamenány.Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, čj. 7 Afs 76/2017-43, daňový subjekt v řízení před finančním úřadem neprokázal své reálné sídlo, protože jej tam pracovníci finančního úřadu nezastihli. Existenci reálného sídla by však pravděpodobně daňový subjekt obhájil, neboť na něj předložil nájemní smlouvu a doplnil, že jezdí po celé republice, a proto není v sídle vždy k dispozici.
Nebylo mu však uznáno překročení obratu pro povinnou registraci za plátce DPH, neboť předložil nejprve pouze seznamy tržeb, v odvolání pak kopie daňových dokladů a další dokumenty až jako přílohu k žalobě.
Předložení podrobnějších údajů až v rámci soudního řízení je opožděné a soudy k nim nepřihlédly. Ani předložené kopie daňových dokladů v řízení před finančními orgány automaticky neprokazují, že plnění na nich uvedená byla uskutečněna.Předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu dne 5. 12. 2018 pod čj. 1 Afs 246/2018-44 byla
nutnost prokázat reálnou ekonomickou činnost, což se v daném případě nepodařilo, a proto byla snaha o registraci za plátce DPH neúspěšná.
Soud zároveň vytkl správci daně neúnosnou délku registračního řízení v délce cca 1 rok. Délka řízení však nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí správce daně.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2.