Úroky zbytečně emitovaných dluhopisů nejsou daňovým výdajem - prověřeno soudem

Asi každá externí účetní s delší praxí potvrdí, že velikost firmy lze obvykle jednoznačně odvodit podle typů jejích výdajů. Naprostá většina drobných a malých podnikatelů pečlivě zvažuje vydání každé (tisíci)koruny, jestli pro ně bude mít ekonomický přínos, potažmo přispěje k dosažení, zajištění a udržení jejich příjmů. Což je zcela v souladu s obecnou podmínkou jejich daňové uznatelnosti napsanou v § 24 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“). Naproti tomu u mnoha výdajů středních a velkých firem již takto přehledný přímý vliv na jejich příjmy nebývá zjevný. Značné prostředky totiž vynakládají na udržení samotného chodu byrokratického aparátu, který „jen řeší papíry“, sestavuje často samoúčelné výkazy požadované bobtnajícími právními předpisy (jako ta nová Zpráva o udržitelnosti), což jim nevydělá ani korunu.

Na rozdíl od menších firem ty větší vynakládají daleko více peněz také na zajištění financování svých provozů a zejména pak investičních aktivit. Kromě obvyklých bankovních úvěrů jde zejména o poměrně hojné a populární , které často zlákají i soukromé investory z řad občanů, nabízejí totiž vyšší úrok než obdobné dlouhodobé peněžní úložky u bank. Ovšem i zde platí „něco za něco“ a lepší ziskovost je pro investora do firemních dluhopisů vyvážena větším rizikem, jelikož nejsou pojištěny u Garančního systému finančního trhu (Fondu pojištění vkladů). Státní rozpočet na úrocích z dluhopisů vydělá stejně jako na úrocích z bankovních vkladů – obojí v roli plátce daně; omezíme-li se na poplatníky z řad českých fyzických osob. Jenže tak tomu vždy nebývalo...