V posledních letech se tuzemské správní soudy opakovaně vyjadřovaly k otázce, zda činnost statutárního orgánu obchodní společnosti je sama o sobě výkonem samostatné ekonomické činnosti. Jednodušeji řečeno šlo o to, zda například jednatel společnosti s ručením omezeným, který je sám registrován jako plátce daně z přidané hodnoty, může službu spočívající ve výkonu funkce jednatele této společnosti, která je také plátcem daně, fakturovat a zároveň, zda je u příjemce takové služby zachován nárok na odpočet. Věcný základ rozhodnutí správce daně, která byla v tomto ohledu judikaturně přezkoumávána, spočíval v tom, že správce daně odmítl uznat nárok na odpočet uplatněný korporací, které její vlastní statutární orgán fakturoval právě činnost typickou pro statutární orgán. Správce daně historicky vnímal statutárního zástupce obchodní korporace ve vztahu k této korporaci, za kterou byl oprávněn jednat, zjednodušeně jako insidera, a nikoliv tedy jako externího dodavatele vykonávajícího samostatnou ekonomickou činnost, od kterého korporace outsourcuje službu spočívající v činnosti statutárního zástupce. Jazykem zákona o DPH pak šlo o to, zda je činnost takového statutárního zástupce činností ekonomickou a současně (a vlastně zejména), zda je také činností dostatečně samostatnou, tj. zda jsou korporace na straně jedné a její statutární zástupce na straně druhé dostatečně samostatnými ekonomickými subjekty.