Ačkoli bychom mohli mít dojem, že tak tradiční a v praxi hojně využívaný institut, jakým bezpochyby pracovní cesta je, nemůže znamenat větší problémy ať už z hlediska personalistického, nebo pracovněprávního, není to tak zcela pravda. V tomto článku se podíváme na základní mantinely právní úpravy tuzemských pracovních cest i některé problematické či komplikované aspekty.
Pracovní cesta jako zdánlivě jednoduchý institut
Mgr. et Mgr.
Šárka
Homfray,
II. místopředsedkyně Odborového svazu státních orgánů a organicí
Pracovní cestu vymezuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů v ustanovení § 42. Podle odst. 1 tohoto ustanovení se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Na podkladě tohoto vymezení je vždy nezbytné u pracovních cest posoudit několik otázek – kdy se pracovní cesta koná, jaký je její cíl, kdo ji absolvuje a jakou práci na ni vykonává.
Pracovní cesta a čas