Rozsudek v daňové trestní věci může významně ovlivnit daňové řízení. Je pak na správci daně, aby vyhodnotil, zda skutečnosti zjištěné v rámci trestního řízení dopadají také do řízení daňového. Tento příspěvek se zabývá postupem správce daně, který následuje po (právní moci) rozsudku v daňové trestní věci.
Doměření daně v souvislosti s trestním řízením
Ing.
Jiří
Pšenčík
Použité zkratky:
– zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
– zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů
NSS
– Nejvyšší správní soudDaňový trestný čin
– některý z následujících trestných činů:1.
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240 trestního zákoníku),
2.
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241 trestního zákoníku),
3.
nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení (§ 243 trestního zákoníku),
4.
porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží (§ 244 trestního zákoníku),
5.
padělání a pozměnění předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti (§ 245 trestního zákoníku),
6.
padělání a pozměnění známek (§ 246 trestního zákoníku) a
7.
porušení zákazů v době nouzového stavu v devizovém hospodářství (§ 247 trestního zákoníku).
Jaký postup správce daně zvolí?
V případě, že je rozsudek o spáchání daňového trestného činu v právní moci a zároveň rozhodné skutečnosti, které vedly k vynesení odsuzujícího rozsudku, dosud nebyly zohledněny při stanovení poslední známé daně, bude správce daně iniciovat zahájení doměřovacího řízení.
Preferovaným způsobem je nesporně
vydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání
dle § 145 odst. 2 daňového řádu. Podmínkou pro vydání takové výzvy je existence důvodného předpokladu, že daň bude doměřena. V případě existence pravomocného rozsudku ve věci daňového trestného činu je takový důvodný předpoklad nepochybně dán právě obsahem tohoto rozsudku – k tomu viz rozsudek NSS čj. 10 Afs 54/2015:„[25] V projednávané věci nejsou vzhledem k pravomocnému rozsudku vydanému v trestním řízení pochybnosti o tom, že daňový subjekt – stěžovatel – neuplatnil nárok na odpočet DPH v dobré víře a ani v případě neukončení vytýkacího řízení nelze dospět k závěru, že mu měl být jím uplatněný nárok na nadměrný odpočet přiznán. V rozsudku ze dne 26. 9. 2008, čj. 3 T 10/2005-997 je jednání jednatele společnosti HORES popsáno tak, že spolu s ostatními obviněnými uzavřel dohodu o provedení fiktivního řetězového obchodu, jejímž předmětem byl předstíraný opakovaný převod nadhodnoceného zboží, jeho deklarovaný vývoz do Arménie, a následné neoprávněné uplatnění odpočtu DPH jednatelem společnosti HORES jakožto koncovým vývozcem. V odůvodnění rozsudku je dále uvedeno, že obchody, za které stěžovatel uplatňoval nárok na nadměrný odpočet, nikdy neproběhly a proběhnout nemohly, neboť zboží deklarované jako repasované výherní automaty neexistovalo v tvrzené formě a kvalitě, a neexistovaly rovněž peníze, které za zbo