Úrok z daňového odpočtu: Právní úprava od 1. 7. 2017 do současnosti

V první části tohoto příspěvku jsem se zabývala důvody, proč absence institutu úroku z daňového odpočtu a jeho následná konstrukce v ustanovení § 254a daňového řádu byla posouzena Nejvyšším správním soudem jako rozporná s unijní právní úpravou, což prakticky vedlo k tomu, že se daňovým subjektům až do právní úpravy ustanovení § 254a daňového řádu účinné od 1. 7. 2017 přiznával úrok nikoliv kompenzačního, nýbrž reparačního charakteru, tedy nerespektující charakter tohoto institutu. Až právní úpravu úroku z daňového odpočtu účinnou od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 shledal Nejvyšší správní soud za souladnou s unijní právní úpravou, konkrétně s principem efektivity, se zásadou daňové neutrality a s principem rovnocennosti. Optikou nazírání Nejvyššího správního soudu na souladnost s unijním právem jsem v této části příspěvku dospěla k závěru, že i právní úprava § 254a daňového řádu účinná od 1. 1. 2021, resp. zákonná sazba stanovená ve výši poloviny úroku z prodlení splňuje požadavky efektivity a daňové neutrality.