Závaznost soudních rozhodnutí v (nejen) daňových sporech

Teorie práva¹ rozlišuje dva základní modely práva, kterými jsou (také označováno jako právo románsko-germánské) a (také označováno jako ). Charakteristickým rysem kontinentálního práva je to, že vychází pouze z práva psaného. V tomto právním systému soudce právo vykládá. Naproti tomu v angloamerickém právu soudce právo také tvoří. I v tomto systému existuje právo psané, hlavním pramenem práva je nicméně právo soudcovské. Soudcovské právo je tvořeno rozhodnutími soudu, která mají povahu závazných precedentů. Přesto i současná právní teorie připouští, že soudní rozhodnutí v systému kontinentálního práva (zejména konstantní vyšších soudů) působí, jako by byla pramenem práva.

Právní řád České republiky vychází z kontinentálního práva, a je proto založen na právu psaném. Mezi hlavní prameny práva tedy patří právní předpisy, ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy, k nimž dal souhlas Parlament ČR, a specifické nálezy Ústavního soudu (např. nálezy, kterými Ústavní soud zrušil právní předpis nebo jeho část). Ve světle současného pohledu právní teorie na právo je nicméně nutné uvažovat i o tom, do jaké míry může být pramenem práva českých soudů.

Ve správním soudnictví, které je v České republice dvoustupňové, rozhodují krajské soudy² a Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování správních orgánů. Mimo správní soudnictví pak jako zvláštní soudní orgán stojí Ústavní soud, který rozhoduje o tom, zda rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky.³ Ústavní soud tedy do jisté míry také zajišťuje jednotnost a zákonnost správního rozhodování. Z postavení jednotlivých soudů lze usuzovat, že pramenem práva dotvářejícím právo psané je zejména Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.

K postavení judikatury v českém právním řádu se dlouhodobě vyjadřují i soudy samotné. Ústavní soud konstantně rozhoduje, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti práva. Vzhledem k tomu, že s principem předvídatelnosti práva úzce souvisí i legitimní předvídatelnost postupů orgánů veřejné moci, dovozuje Ústavní soud precedenční účinky judikatury soudů vyšší instance i v českém právním řádu.⁴ To však neznamená, že ani konstantní soudů (nazývaná též jako nebo ) nemůže být změněna. Dle Ústavního soudu totiž nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby byla doplňována či dokonce měněna. Ačkoli tedy samotná změna rozhodovací soudní praxe představuje v zásadě jev nežádoucí, za určitých podmínek je přípustná.⁵ Jinými slovy, změna dlouhodobé soudní praxe za nezměněného stavu právních předpisů může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů; v žádném případě se tak nesmí dít svévolně. Tato změna navíc nesmí mít retroaktivní účinky.⁶

Pokud čtenáři výše uvedené připomíná jemu již dnes důvěrně známou správní praxi,⁷ nemýlí se. Ústavní soud dokonce v některých svých rozhodnutích postavil soudní a správní praxi na roveň.⁸

Je nutné si uvědomit, že míra závaznosti soudního rozhodnutí se může velmi lišit. Faktorů, které je třeba vzít v tomto případě v úvahu, je celá řada:

Lze uzavřít, že ačkoli rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu mají precedenční povahu, nelze takto přistupovat paušálně ke všem rozhodnutím, případně k celému zdůvodnění uvedeném v textu rozsudku. Zároveň je nutné vzít v potaz, že i konstantní Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu může být za určitých podmínek změněna.

Typickým příkladem z doby nedávné, který demonstruje precedenční účinky judikatury, ale i možnou změnu , je běh lhůty pro vyměření daně ve smyslu § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění do 31. prosince 2009 (dále také jen „lhůta pro vyměření daně“). Podle tohoto ustanovení daň nešlo vyměřit ani doměřit po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost. Od počátku existence tohoto zákona se předmětné ustanovení vykládalo způsobem, že lhůta pro vyměření daně ve vztahu k dani z příjmů se odvozuje od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost podat daňové přiznání, tj. například lhůta pro vyměření daně za kalendářní rok 2006 počíná běžet dnem 1. ledna 2008 (tzv. „výklad 1+3“).

Z výkladu 1+3 dlouhodobě vycházel ve svých rozhodnutích jak Nejvyšší správní soud,¹⁸ tak Ústavní soud.¹⁹ Nejvyšší správní soud se dokonce předmětným ustanovením výslovně zabýval a došel k závěru, že výklad 1+3 odpovídá předmětnému ustanovení.²⁰ Jsme toho názoru, že se vytvořila správní i soudní praxe potvrzující výklad 1+3 ve vztahu ke lhůtě pro vyměření daně. Přesto Ústavní soud dne 2. prosince 2008 rozhodl ve věci daně z příjmů fyzických osob opačně, protože dle jeho názoru výklad 1+3 porušuje základní právo daňového subjektu vlastnit majetek ve smyslu Listiny základních práv a svobod.²¹ Podle jeho výkladu se lhůta pro vyměření daně odvozuje od konce předmětného zdaňovacího období, tj. například lhůta pro vyměření daně z příjmů za kalendářní rok 2006 počíná běžet dnem 1. ledna 2007 (tzv. „výklad 0+3“).

Navzdory existenci výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu, použil 9. senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí z 22. ledna 2009 ve věci daně z přidané hodnoty výklad 1+3.²² Pro úplnost je vhodné uvést, že předmětný rozsudek nezmiňoval rozhodnutí Ústavního soudu z 2. prosince 2008, a tudíž neobsahoval ani žádné vysvětlení odchýlení od výkladu použitého Ústavním soudem. Následná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu již přijala výklad 0+3.²³ Je zajímavé, že tato rozhodnutí byla vydána bez postoupení do rozšířeného senátu.²⁴ V červnu 2009 se nicméně 5. senát Nejvyššího správního soudu rozhodl odchýlit od výkladu 0+3.²⁵ Dne 16. června 2009 tak 5. senát postoupil věc rozšířenému senátu spolu s argumentací, proč je podle jeho právního názoru správný výklad 1+3.²⁶ O měsíc později, dne 22. července 2009, postoupil shodnou otázku rozšířenému senátu také 1. senát, který naopak argumentoval tím, že správný je výklad 0+3.²⁷ Zatímco 5. senát, který rozhodoval o dani z příjmů, se hodlal odchýlit od výkladu 0+3 přijatého několika senáty Nejvyššího správního soudu, 1. senát, který rozhodoval o dani z přidané hodnoty, naopak hodlal aplikovat výklad 0+3.²⁸

Argumenty 5. senátu hovořící pro výklad 1+3 byly dle našeho názoru velmi racionální a relativně podrobné. Naopak 1. senát se zaměřil pouze na argumentaci, že lhůta pro vyměření daně by měla být vykládána obdobně pro daň z příjmů i pro daň z přidané hodnoty. V okamžiku postoupení obou věcí rozšířenému senátu tedy nešlo vyloučit, že se rozšířený senát přikloní k výkladu 1+3. Přesto Nejvyšší správní soud dále ve svých rozhodnutích používal výklad 0+3.²⁹ Rozšířený senát se k dané problematice vyjádřil až v usnesení ze dne 12. ledna 2011 (tj. po takřka 19 měsících!), kterým odpověděl 5. senátu, že lhůta pro vyměření daně má být stanovena výkladem 0+3.³⁰ Rozhodujícími argumenty rozšířeného senátu nebyla ani tak polemika s argumenty vznesenými 5. senátem, jako zejména to, že (i) výklad 0+3 již akceptovaly ostatní senáty Nejvyššího správního soudu v nejméně 15 dalších rozhodnutích, (ii) nepřímo tento výklad podpořil Ústavní soud ve svém dalším rozhodnutí ³¹ a (iii) v neposlední řadě také to, že výklad 0+3 veřejně akceptovaly správní orgány. Ve stejný den rozšířený senát také odpověděl 1. senátu, že jeho výklad 0+3 je správný, přičemž odůvodnění bylo stručné s tím, že 9. senát chybně nereflektoval nález Ústavního soudu.³² Podle názoru rozšířeného senátu měl 9. senát bu?to přijmout výklad 0+3, anebo se argumentačně vypořádat s tím, proč se od tohoto výkladu odchyluje.

Nechceme polemizovat se závěrem, zda by lhůta pro vyměření daně měla být vykládána způsobem 0+3 či nikoliv. Podstatný je však podle našeho názoru fakt, že hlavním argumentem pro zachování výkladu 0+3 byla již ustálená (změněná) rozhodovací soudní praxe. Důležitou skutečností bylo také to, že správní orgány výklad 0+3 akceptovaly. Zajímavá je i ta skutečnost, že 4. senát Ústavního soudu podal 18. listopadu 2010 návrh plénu Ústavního soudu na přijetí stanoviska, kterým by byl nález Ústavního soudu z prosince 2008 překonán. Jinými slovy, 4. senát chtěl aplikovat výklad 1+3. Avšak vzhledem k vývoji soudní i správní praxe byl tento návrh následně vzat zpět a 4. senát v zájmu zachování již ustálené soudní praxe rozhodl dne 8. února 2011 s využitím výkladu 0+3.³³

Je tedy čistě spekulativní otázkou, zda by výklad 0+3 vydržel, pokud by se k této otázce vyjádřil rozšířený senát dříve a zároveň by tento výklad neakceptovaly správní orgány.

Dalším pěkným příkladem je otázka, zda správce daně může zahájit daňovou kontrolu, aniž by měl konkrétní pochybnosti o tom, že daňový subjekt stanovil svoji daňovou povinnost správně. Odvážíme se tvrdit, že tato myšlenka nenapadla ani nejsmělejšího daňového poradce. Přesto Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. listopadu 2008 přirovnal řízení daňové k řízení trestnímu, z čehož dovodil, že nutnou podmínkou pro zákonnost daňové kontroly je existence konkrétní pochybnosti.³⁴ Nemá-li správce daně konkrétní podezření, že daňovým subjektem původně přiznaná daň je nižší, než měla být, je daňová kontrola nezákonná pro rozpor s Listinou základních práv a svobod. Předsedkyně senátu Ústavního soudu v tomto případě využila svého práva na zveřejnění odlišného právního názoru. Podle jejího názoru došlo k setření rozdílu mezi dvěma odlišnými instituty, daňovou kontrolou a vytýkacím řízením, a popření účelu daňové kontroly jako takové.

Odborná veřejnost se k tomuto překvapivému rozhodnutí Ústavního soudu stavěla opatrně a samotné správní orgány veřejně odmítly tento právní názor akceptovat. Celkem logicky však toto rozhodnutí bylo daňovými subjekty takřka okamžitě využito v daňových řízeních a v soudních sporech. Nejvyšší správní soud se k dané problematice postavil značně rezervovaně. Ve svých prvních rozhodnutích došel k závěru, že posuzovaná situace stěžovatele je odlišná od té, kterou posuzoval Ústavní soud.³⁵ Na sklonku roku 2009 se pak Nejvyšší správní soud od právního názoru Ústavního soudu výslovně odchýlil, přičemž svůj právní názor podrobně odůvodnil a nabídl alternativní způsob k dosažení ochrany ústavních práv daňového subjektu.³⁶ Ve většině těchto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla následně podána daňovým subjektem ústavní stížnost. Ústavní soud však v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu neshledal porušení ústavních práv daňového subjektu, neboť odlišil posuzovanou situaci od situace z předmětného rozhodnutí.³⁷ Ústavní soud se navíc dne 3. listopadu 2010 výslovně ztotožnil s právním názorem Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí, podle kterého je namátková daňová kontrola obecně přípustná.³⁸

Výše uvedené názorně ilustruje, jaké možnosti se nabízí soudu, pokud se chce od předchozí judikatury odchýlit. V ideálním případě se podrobně vypořádá s odlišným právním názorem a své odchýlení odůvodní. Je nicméně také možné, že soud poukáže na skutkové odlišnosti jednotlivých případů, na základě kterých nelze předchozí judikaturu bez dalšího vztáhnout na posuzovaný případ. Zároveň se jedná o exemplární příklad rozhodnutí, které během relativně krátké doby ztratilo svůj precedenční charakter.

Na jaře letošního roku vzbudilo velký rozruch rozhodnutí Nejvyššího správního soudu řešící účetně daňové aspekty bonusů zaměstnanců na straně zaměstnavatele.³⁹ Společnost zaúčtovala ke konci zdaňovacího období dohadné položky na nevyplacené bonusy svých zaměstnanců, jejichž poskytnutí bylo možné až po schválení auditovaného hospodářského výsledku společnosti představenstvem. Zároveň bonusy jednotlivých zaměstnanců nadále podléhaly schválení určenou osobou, které proběhlo až v následujícím zdaňovacím období. Správce daně postup společnosti napadl s tím, že měl být zaúčtován až ve zdaňovacím období, ve kterém byl zaměstnancům přiznán a vnikl na něj právní nárok. Podle Nejvyššího správního soudu právní nárok v tomto případě vznikl až v okamžiku splnění obou podmínek. V daném případě ke konci zdaňovacího období existovala nejistota, zda a popřípadě v jaké výši, náklad z titulu vyplaceného bonusu v budoucnu vznikne. Bonusy z tohoto důvodu neměly být zaúčtovány na dohadný účet pasivní, nýbrž jako rezerva. Bonusy tedy ke konci zdaňovacího období dle Nejvyššího správního soudu představovaly pro společnost daňově neuznatelný náklad.

Domníváme se, že výše uvedený právní názor, který vychází z právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, odpovídá jazykové dikci českých účetních předpisů. Přesto si pokládáme otázku, zda neexistují důvody, které by mohly vést k opačnému závěru.

V prvé řadě je vhodné uvést, že zachycení bonusů ke konci zdaňovacího období na dohadné účty pasivní bylo dlouhá léta akceptováno jak auditorskými společnostmi, tak zejména správními orgány. Domníváme se, že lze hovořit o vytvoření správní praxe. Tu je sice možné změnit, nicméně je třeba tak učinit do budoucna a zároveň by o této změně měl být daňový subjekt zpraven.⁴⁰

Mnohem zajímavější nám nicméně přijde srovnání s účetním zachycením akciových nebo opčních plánů pro zaměstnance. V praxi není neobvyklý následující případ akciového plánu. Česká společnost umožňuje svým zaměstnancům účastnit se akciových plánů, jejichž předmětem jsou akcie zahraniční mateřské společnosti. V okamžiku zařazení do tohoto plánu je zaměstnanci přislíbeno, že v budoucnu (např. po uplynutí čtyř let) obdrží specifikovaný počet akcií zahraniční společnosti. Klíčovou podmínkou těchto plánů je, aby příslušná osoba byla po uplynutí dané doby (v našem případě čtyř let) zaměstnancem společnosti. Mateřská společnost, která tento plán zastřešuje, po poskytnutí akcií zaměstnanci české společnosti přefakturuje reálnou hodnotu poskytnutých akcií české společnosti. Smlouva uzavřená mezi českou a zahraniční mateřskou společností, na základě které mateřská společnost zastřešuje akciový plán pro českou společnost a podle které jsou následně přefakturovány náklady české společnosti, nepochybně představuje derivát ve smyslu českých účetních předpisů.⁴¹ Závazek české společnosti vyplývající z této smlouvy je průběžně přeceňován na reálnou hodnotu souvztažně s účty nákladů a výnosů.⁴² Obdobně lze nahlížet na vlastní akciový program poskytovaný českou společností, pokud je akciový plán místo dodání akcií vypořádán peněžně. Z účetního pohledu jsou oba tyto akciové programy zachyceny jako daňově uznatelný náklad ke konci každého zdaňovacího období, který spadá do testovacího období čtyř let (tj. od okamžiku přislíbení do okamžiku výplaty).⁴³ Společnost tedy vykáže daňově uznatelný náklad, přestože existuje teoretická možnost, že na konci čtyřletého období jí žádný splatný závazek nevznikne. To by nastalo v situaci, pokud by všichni zaměstnanci, kterým byl akciový plán přislíben, v mezidobí odešli. V takovém případě bude samozřejmě závazek z akciového plánu přeceněn na reálnou hodnotu souvztažně ve prospěch výnosů. Jinými slovy, částka, která byla na počátku zúčtována do nákladů, bude následně zúčtována do výnosů. V praxi k takové situaci velmi pravděpodobně nedojde, určité korekce v počtu zaměstnanců (a to vždy směrem dolů), a tím pádem i korekce výše reálné hodnoty souvisejícího závazku, nastávat budou. Srovnáme-li uvedený modelový příklad akciových plánů s odměňováním zaměstnanců v podobě bonusů, zjistíme, že parametry obou situací jsou do jisté míry podobné. V obou případech existuje možnost, že splatný závazek společnosti vůči konkrétnímu zaměstnanci nakonec nevznikne. U akciových plánů tomu tak bude, pokud dotyčný zaměstnanec během čtyř let opustí společnost. V případě bonusu se tak stane v situaci, kdy navrženou odměnu neschválí nadřízená osoba.⁴⁴ Ze statistického pohledu je však velmi pravděpodobné, že společnost bude v budoucnu vůči svým zaměstnancům povinna plnit. Tak jako se u akciových plánů neočekává, že v testovacím období odejdou všichni zaměstnanci, ani v případě bonusů nelze očekávat, že zodpovědná osoba neschválí všem zaměstnancům. Domníváme se tedy, že právní názor Nejvyššího správního soudu ve vztahu k bonusům může představovat neodůvodněnou diskriminaci daňového subjektu, který jako zaměstnavatel poskytuje svým zaměstnancům bonusy. Taková diskriminace je dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu nepřípustná, jelikož odporuje principu rovnosti podle Listiny základních práv a svobod.⁴⁵ S účinností od 1. ledna 2011 byl navíc zákaz diskriminace výslovně zakotven do daňových procesních předpisů.⁴⁶

S ohledem na výše uvedené jsme toho názoru, že existují důvody, pro které by bylo možné očekávat odlišné rozhodnutí správního soudu v obdobné věci v budoucnu. Na druhé straně je třeba vzít také v potaz současnou praxi. Podle nám dostupných informací většina daňových subjektů i poradenských firem (daňových poradců i auditorů) akceptovala výklad Nejvyššího správního soudu. Navzdory jistým pochybnostem o správnosti tohoto výkladu si dovolujeme předpovědět, že vzhledem k reakci daňových subjektů (a jejich poradců) nebude tento právní názor ze strany Nejvyššího správního soudu v budoucnu revidován.

Dalším kontroverzním judikátem, který nedávno způsobil doslova zděšení v řadách odborné veřejnosti, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zabývající se motivačním programem pro zákazníky.⁴⁷ V posuzovaném případě provozovala podnikající fyzická osoba (dále jen „podnikatel“) výměnu skel v automobilech. Výměna čelního skla byla v drtivém počtu případů hrazena z havarijního pojištění zákazníků. Podnikatel jako motivaci k získání svých zákazníků nabízel, že při výměně automobilového skla zařídí veškeré administrativní záležitosti s pojišťovnou a zároveň jako poskytne zákazníkovi roční dálniční známku nebo poukázku k odběru pohonných hmot ve výši 1 000 Kč. Správce daně zpochybnil daňový režim nákladů na dálniční známky a poukázky na benzín. Podle jeho názoru se jednalo o dar zákazníkovi, který představuje pro podnikatele daňově neuznatelný náklad. Podle stručného a do značné míry vnitřně rozporného odůvodnění Nejvyššího správního soudu předmětné náklady sice splňují obecný test⁴⁸ daňové uznatelnosti, zároveň ale představují náklady na dar, které jsou dle speciálního ustanovení ⁴⁹ daňově neuznatelné. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že posuzovaný motivační program nepochybně představoval slevu z ceny, která je sice přípustná, nikoliv však cestou daňového odpočtu. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že posuzovaný motivační program představuje slevu z ceny ve formě daru, a proto jsou náklady na tento program daňově neuznatelné. Na závěr svého odůvodnění pak Nejvyšší správní soud stroze konstatoval, že existuje odlišnost posuzovaného motivačního programu od jiných motivačních programů jako např. dítě na dovolenou „zdarma“ s platícími rodiči, anebo osobní automobil „zdarma“ k novému bytu.

V prvé řadě je nutné zdůraznit nelogičnost odůvodnění předmětného rozhodnutí, neboť dle našeho názoru nemůže jedna a tatáž skutečnost představovat slevu z ceny a zároveň dar. Jedním z klíčových znaků daru je jeho bezplatnost.⁵⁰ Vzhledem k tomu, že motivační program byl poskytnut pouze tomu, kdo se stal zákazníkem podnikatele, je podle nás zcela nesporné, že ekonomická kauza motivačního programu představuje slevu z ceny. Zákazník si v podstatě koupil balíček, jehož součástí byla (i) služba v podobě výměny skla na autě a (ii) dálniční známka nebo poukázka na benzín. Skutečnost, že cena za tento balíček byla ve většině případů hrazena pojišťovnou, nemůže mít žádný vliv na posouzení charakteru motivačního programu.

Nejvyšší správní soud skutečnost, že cenu hradila ve většině případů pojišťovna, ve svém odůvodnění nijak nevyzdvihuje. Přesto se lze domnívat, že tento fakt mohl být důvodem pro vyslovený právní názor. Nedokážeme si jinak vysvětlit, proč by měl být rozdíl mezi posuzovaným motivačním programem a například soudem zmíněným osobním automobilem „zdarma“ při koupi bytu. Obě tyto situace jsou z ekonomického pohledu totožné a jediný rozdíl je ten, že zatímco výměnu automobilového skla hradí pojišťovna, pořízení bytu hradí přímo zákazník. Je nutné si nicméně uvědomit, že pojišťovací činnost představuje také podnikání, jehož cílem je vytvoření zisku. Pojistné hrazené pojistitelem vychází z pojistné matematiky, zohledňuje riziko pojistné události a v okamžiku uzavření pojistné smlouvy představuje reálné ocenění pojištěného rizika. Konečným nositelem výdaje hrazeného pojišťovnou je tedy každý pojistník z pojistného kmene dané pojišťovny. Skutečnost, že pojistná událost nenastane v celém pojistném kmeni, vychází z teorie pravděpodobnosti, na které je založena sama pojišťovací činnost. V okamžiku vzniku pojistné události má pak pojistná smlouva, respektive právo z této smlouvy vyplývající, pro pojištěného reálnou hodnotu ve výši přiznaného pojistného plnění. Je to právě pojištěný a nikdo jiný, kdo rozhoduje o tom, u kterého poskytovatele služeb vymění toto své právo za nové sklo. Platidlo v tomto případě z pohledu zákazníka, tedy nepředstavují peníze, nýbrž právo vyplývající z pojistné smlouvy. Z tohoto důvodu nemůže existovat žádný rozdíl mezi posuzovaným motivačním programem a například osobním automobilem „zdarma“ při koupi bytu. Jak jsme již uvedli výše, takováto neodůvodněná diskriminace srovnatelných situací je v příkrém rozporu s Listinou základních práv a svobod.⁵¹

Vzhledem k výše uvedenému se domníváme, že existují silné argumenty, kvůli kterým lze očekávat, že se budoucí od výše uvedeného právního názoru odchýlí. Tento závěr podporuje i nevůle odborné veřejnosti akceptovat právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem.⁵² Tomu napovídá i ta skutečnost, že podle nám dostupných informací se předmětné rozhodnutí nebude publikovat ve Sbírce NSS. Pro úplnost je nutné uvést, že proti oběma rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byly podány ústavní stížnosti.⁵³ V době psaní tohoto článku o nich ještě nebylo rozhodnuto, v blízké době však může dojít ke změně právního názoru přímo v posuzovaném případě.

Lze uzavřít, že ačkoliv sledování daňové judikatury představuje nedílnou a významnou část běžné činnosti daňového specialisty, je nutné každé soudní rozhodnutí posoudit individuálně. Je třeba zhodnotit preciznost a podrobnost odůvodnění vyjádřeného právního názoru. Je také nutné zjistit, zda již o obdobném případu bylo v minulosti rozhodováno, jak často a jak tato historická rozhodnutí korespondují s aktuálním rozhodnutím. V neposlední řadě je potřeba se také zamyslet nad případem, který byl předmětem soudního přezkumu. Nakonec i soudce je pouze člověk a nelze zcela vyloučit, že právní názor vyslovený v daňové záležitosti bude svým způsobem trest za učiněnou křivdu či nespravedlnost. Ostatně i Al Capone nebyl odsouzen za své zločinecké aktivity, nýbrž za daňový únik. Všechny tyto otázky by si daňový specialista měl při čtení nového rozsudku položit. Stejně tak daňový subjekt by měl podobné úvahy vyžadovat od svého daňového poradce, pokud za ním přichází s informací o novém judikátu.

Navzdory výše uvedenému je nutné konstatovat, že i překvapující nebo iracionální může být v praxi užitečná. Níže stručně shrnujeme některé z důvodů, proč může být potenciálně jakýkoli rozsudek přínosem pro daňový subjekt:

Z uvedených příkladů vyplývá, že dává smysl sledovat veškerou judikaturu spolu s jejím vývojem v čase, a to včetně judikatury zahraniční. Toto se týká především daňových poradců a advokátů, kteří jsou povinni chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy svých klientů.⁶³ Na závěr tedy nezbývá, než popřát čtenářům příjemné chvilky strávené při studiu nových daňových judikátů.