Jiná výdělečná činnost spolku (nájmy, reklama)

Hlavní (statutární) činností se rozumějí aktivity, pro které byl spolek založen. Činností je třeba rozumět soubor aktivit (projektů, akcí), který je jednak zakotven ve stanovách, a jednak představuje souhrn aktivit, jimiž spolek naplňuje účel (směřuje k naplňování účelu), pro který byl založen. Hlavní činností může být v zásadě cokoliv, co odpovídá zájmu, pro který byla organizace založena. Zákon žádným konkrétním způsobem předmět hlavní činnosti nepopisuje. Bude tak věcí zakladatelů, jak přesně bude vyjádřen v zakladatelském právním jednání. Náplň činnosti si zakladatelé stanoví sami, a to v souvislosti s charakterem aktivit, které bude spolek vykonávat. Jediná omezení v tomto směru vyplývají z obecných ustanovení o zakázaném účelu právnických osob vyjmenovaných v § 145 obč. zák.

Spolek může v rámci své hlavní činnosti vyvíjet i příležitostnou výdělečnou činnost. Takovou činnost přitom nelze zaměňovat s vedlejší hospodářskou činností dle § 217 odst. 2 obč. zák.²⁾ Ne každá výdělečná aktivita (činnost hospodářského charakteru), kterou spolek provozuje, bude nutné podřadit pod podnikání nebo jinou výdělečnou činnost. Každá činnost (aktivita) vykonávaná za úplatu nutně neznamená, že by se mělo jednat o vedlejší hospodářskou činnost. Spolek tedy může v rámci své statutární činnosti provozovat různé aktivity, a není rozhodné, zda budou výdělečné, či nikoliv. Dosažení zisku hlavní (spolkovou, statutární) činností je výsledkem příležitosti, nikoli soustavnosti. Bude se tedy jednat o jakési (víceméně náhodné) vybočení hlavní činnosti (resp. jedné či několika aktivit v ní provozovaných) do činnosti výdělečné, avšak s absencí kritéria soustavnosti či trvalosti. Aby mohla být výdělečná činnost součástí hlavní činnosti spolku, musí být zároveň splněny dvě základní podmínky:

Objevuje se názor řadící mezi výdělečnou činnost v rámci hlavní činnosti zejména správu vlastního majetku, včetně jeho investování, pronájem nemovitostí, které organizace vlastní, fundraising, pořádání veřejných sbírek a loterií, příležitostné nebo jednorázové pořádání společenských, kulturních, sportovních akcí, či poskytování určitých služeb apod. Důležitým bude fakt, že se jedná o „příležitostnou“ činnost. Tento pojem ovšem není v zákoně vyložen a bude nutné přihlédnout vždy k okolnostem daného případu.

Pro dlouhodobé fungování neziskových organizací a rozvoj jejich činnosti je třeba zabezpečit jejich financování. Téměř ve všech zemích evropské právní kultury je těmto subjektům umožněn výkon vedlejší činnosti. Jelikož stát není schopen zajistit dostatečné financování všech neziskových organizací, případně tyto subjekty v určitých oblastech nahrazují funkci státu, zákonodárce vymezeným organizacím umožnil a umožňuje vykonávat vedlejší hospodářskou činnost coby jednoho ze zdrojů jejich financování, a snižuje tak závislost na státu.

Dle § 217 odst. 2 obč. zák. může spolek vedle hlavní činnosti vyvíjet též vedlejší hospodářskou činnost spočívající v podnikání nebo jiné výdělečné činnosti, je-li její účel v podpoře hlavní činnosti nebo v hospodárném využití spolkového majetku, či mohou být kumulativně dány obě tyto podmínky.³⁾ Uvedené ustanovení zákona směřuje k tomu, že vedlejší činnost může být koncipována pouze jako doplňková (hospodářská, podpůrná). Tato vedlejší výdělečná činnost nesmí ohrožovat činnost hlavní, ať už samotným obsahem, případně přímo výkonem takové činnosti. Zákon však v oblasti vedlejší činnosti neklade žádné omezení co do druhu a rozsahu výdělečné činnosti.

Dle § 217 odst. 3 obč. zák. lze zisk z činnosti spolku (tedy i z vedlejší) použít pro spolkovou činnost včetně správy spolku. Je tedy vyloučeno, aby si případný zisk vzešlý z činnosti spolku rozdělili jeho zakladatelé, členové, členové spolkových orgánů či zaměstnanci spolku.

Zákonná úprava v § 217 odst. 2 obč. zák. jasně rozlišuje dvě kategorie spadající do vedlejší hospodářské činnosti – podnikání a jinou výdělečnou činnost. Jiná výdělečná činnost je aktivitou odlišnou od podnikání. Její systematické zařazení pod vedlejší hospodářskou činnost napovídá, že podobně jako podnikání nemůže být hlavním účelem založení spolku. Jinými slovy, to, co je spolku zákonem zakázáno jako hlavní činnost – podnikání či jiná výdělečná činnost – je spolku zákonem povoleno vykonávat jako vedlejší činnost (§ 217 odst. 1 obč. zák.). Bude-li spolek vedlejší činnost vykonávat, tak pouze jako sekundární (doplňkový) zdroj příjmů, který bude sloužit podpoře (financování) hlavní činnosti nebo hospodárnému využití spolkového majetku.

Pojem „jiná výdělečná činnost“ sice obč. zák. používá, avšak žádným způsobem jej nedefinuje. Definiční nedokonalost a nedůslednost vede k tomu, že tento pojem je vykládán nejednotně. S ohledem na skutečnost, že zákonná úprava vedle sebe jako kategorie vedlejší hospodářské činnosti staví (rozlišuje) podnikání a jinou výdělečnou činnost, je zřejmé, že jde o dvě odlišné kategorie, přičemž jednotlivé činnosti realizované v rámci jiné výdělečné činnosti nebudou podnikáním, tedy nebudou naplňovat znaky uvedené v § 420 odst. 1 obč. zák.⁴⁾ Nesplňuje-li určitá činnost zde uvedené podmínky, není podnikáním; i taková činnost však může být výdělečnou činností.⁵⁾

Typickou aktivitou, která spadá do kategorie jiné výdělečné činnosti, je pronájem vlastního majetku.⁶⁾ Správa vlastního majetku není podnikáním.⁷⁾ Bude se jednat o případy, kdy majetek spolku (není rozhodné, zda movité či nemovité věci) je sice využíván pro naplňování jeho účelu (je využíván v rámci hlavní činnosti), avšak majetek má stále ještě „volné kapacity“, aby mohl být užíván dále, typicky tedy pronajímán třetím osobám. Tuto skutečnost předpokládá i § 217 odst. 2 obč. zák., když hovoří o . Důležitým hlediskem pro nalezení odpovědi na otázku, zda spolkový majetek pronajímat, bude, zda tento pronájem nenaruší fungování spolku v jeho hlavní činnosti.⁸⁾

Pronájem spolkového majetku nebude možné zařadit do hlavní činnosti, neboť pronájem majetku není účelem (cílem), pro který by byl spolek založen. Jinými slovy, pronájem majetku není společným zájmem osob, které spolek k jeho naplňování zakládají (§ 214 odst. 1 obč. zák.). Pronájem majetku nebude možné posuzovat ani jako příležitostnou výdělečnou činnost nevybočující z mezí hlavní činnosti, neboť tato činnost z podstaty věci z mezí hlavní činnosti vybočuje, a není prostředkem dosahování účelu spolku, pro který byl založen, a který je specifikován ve stanovách.

Pronájem spolkového majetku bude vždy plnit podpůrnou (doplňkovou) funkci, přičemž účelem výkonu této činnosti bude podpora hlavní činnosti, tj. zajištění prostředků k financování naplňování (dosahování) účelu, pro který byl spolek založen, nebo hospodárné (efektivní) využití spolkového majetku; přitom mohou být dány obě podmínky současně. Tento závěr má významný dopad do daňového postavení spolku, neboť dle § 18a odst. 2 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), je u veřejně prospěšného poplatníka⁹⁾ předmětem daně z příjmů vždy příjem z nájemného.

Pronájem vlastního majetku není podnikáním ve smyslu zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“),¹⁰⁾ jelikož tento zákon v § 3 odst. 3 písm. ah) v negativním výčtu stanoví, že živností není . Příjem z nájemného je výnosem z nakládání s majetkem.¹¹⁾

Pronájem spolkového majetku nebude naplňovat všechny definiční znaky stanovené v § 420 odst. 1 obč. zák. Zcela jistě bude vždy přítomen znak samostatnosti a výkonu této činnosti na vlastní účet a odpovědnost. Soustavnost nemusí být dána vždy, neboť spolek nemusí svůj majetek pronajímat třetím osobám dlouhodobě, stabilně, trvale či opakovaně, ale může se jednat o jednorázovou, výjimečnou, neočekávanou či nahodilou činnost, ať už tím, že pronájem majetku spolek žádným způsobem neplánuje, nebo je využíván v hlavní činnosti takovým způsobem, že je téměř vyloučeno, aby mohl být ještě (trvale, opakovaně) pronajímán třetím osobám.

S ohledem na skutečnost, že pronájem vlastního majetku je výslovně vyloučen jako podnikání (živnost) ve smyslu živnostenského zákona, absentuje u této činnosti znak spočívající v činnosti vykonávané „živnostenským nebo obdobným způsobem“.¹²⁾

S ohledem na zařazení pronájmu spolkového majetku do kategorie jiné výdělečné činnosti je zřejmé, že záměr dosahování zisku by zde měl být přítomen vždy. Ovšem nemusí tomu tak být vždy. Výše nájemného může být kalkulována takovým způsobem, že již při této kalkulaci spolek nemá záměr dosáhnout zisku (který by byl následně použit pro spolkovou činnost, tedy pro aktivity směřující k naplňování účelu, pro který byl spolek založen), nýbrž výnosy se rovnají nákladům.

Otázkou je, jak pohlížet na tyto situace, kdy spolek pronajímá svůj majetek tzv. „za náklady“, případně výše nájemného ani všechny náklady na provoz, údržbu, zachování majetku nepokryje, a spolek tak z užití majetku třetí osobou nemá reálně žádný zisk, přičemž s ohledem na kalkulaci výše nájemného spolek ani záměr dosáhnout zisku nemá. Uvedená skutečnost přesto není důvodem pro zařazení takové aktivity mimo rámec jiné výdělečné činnosti. Z podstaty věci půjde vždy o příjem z nájemného,¹³⁾ který je předmětem daně z příjmů dle ZDP. Úmyslem zákonodárce zde bylo zdanit vedlejší (hospodářskou, doplňkovou, podnikatelskou) činnost veřejně prospěšných poplatníků. Využívání (správa) vlastního majetku bude vždy jinou výdělečnou činností, neboť pro tuto činnost spolek založen nebyl (nejedná se tedy o hlavní činnost), a půjde o činnost podpůrnou (účel spočívá v podpoře hlavní činnosti). Absence dosažení zisku na výdělečnosti nic nemění. I v případě neplánování a nedosažení zisku z pronájmu spolkového majetku nepřestává být tato činnost pro spolek činností vedlejší.

Je samozřejmě otázkou, nakolik v takovém případě půjde o „hospodárné“ využití majetku, nemá-li spolek z této činnosti žádný zisk, ze kterého by následně financoval svou hlavní činnost. V takovém případě se jeví jako vhodnější tuto vedlejší činnost raději vůbec nevykonávat, případně kalkulovat výši nájemného jiným (hospodárnějším, efektivnějším) způsobem. V případě, že se výnosy z pronájmu spolkového majetku budou rovnat nákladům, jistě nelze hovořit o tom, že by účel této činnosti spočíval v podpoře hlavní činnosti, ale může ještě jít o hospodárné využití spolkového majetku (majetek nebude nevyužitý pro hlavní činnost „ležet ladem“, ale je v takovém stavu, že jej spolek nemůže pronajímat za vyšší ceny). Pokud by však spolek dlouhodobě pronajímal svůj majetek za takové ceny, že náklady převyšují výnosy, a nejde o mimořádnou, neočekávanou situaci (mimořádná investice do majetku, opravy apod.), přičemž by rozdíl musel být hrazen z prostředků určených k hlavní činnosti, jednalo by se o popření smyslu výkonu jiné výdělečné činnosti dle § 217 odst. 2 obč. zák. a spolek by měl zvážit další výkon takové činnosti.

Nutno podotknout, že rozlišování vedlejší hospodářské činnosti spolku na podnikání a jinou výdělečnou činnost, jak stanoví § 217 odst. 2 obč. zák., má spíše teoretické opodstatnění, jelikož veřejnoprávní předpisy [ZDP, zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoET“)] u spolků rozlišují pouze činnost nepodnikatelskou (tj. činnost, pro kterou byl spolek založen, tedy hlavní činnost), a podnikatelskou (vedlejší, doplňkovou, hospodářskou, výdělečnou, tedy činnost, za jejímž účelem nebyl – a ani nemohl být – spolek založen), kam spadají všechny aktivity, které tuto činnost tvoří.

Vše, co bylo výše uvedeno o pronájmu, se bude týkat i pachtu¹⁴⁾ ve smyslu § 2332 a násl. obč. zák. Znakem pachtu je dočasné užívání a požívání (braní plodů a užitků) věci uživatelem za úplatu (pachtovné) poskytovanou uživatelem (pachtýřem) vlastníkovi věci (propachtovateli). Jde o specifický typ nájmu (přenechání věci k užití jinému), a z pohledu účelu zákona a logiky věci není důvod nepohlížet na pacht jako na aktivitu spadající do jiné výdělečné činnosti, tedy jako na hospodárné využití spolkového majetku ve smyslu § 217 odst. 2 obč. zák. Výnos z takového přenechání věci jinému (pachtovné) pak bude spadat do kategorie příjmu z nájemného ve smyslu § 18a odst. 2 písm. d) ZDP.

Nájem (pacht) je úplatné přenechání věci jinému. Znamená to, že za samotné užívání (požívání) věci platí uživatel vlastníkovi věci úplatu. Ovšem mnoho spolků (typické je to při výpůjčce prostor – budov, místností apod.)¹⁵⁾ poskytuje užívání prostor bezplatně, po uživateli požaduje pouze úhradu služeb spojených s užíváním těchto prostor. Může jít standardně o náklady na energie (elektřina, plyn, vodné, stočné), či další související služby (odvoz odpadu, úklid společných prostor apod.). Z hlediska účelu těchto plateb se nejedná o úplatu za užívání věci, ale o úhradu služeb, které s užíváním věci (prostor) souvisí, přičemž ve většině případů reálně nebudou náležet vlastníkovi prostor (půjčiteli), neboť ten má uzavřeny smlouvy s konkrétními dodavateli, kterým za poskytování těchto služeb platí. Fakticky tak může docházet pouze k tzv. předfakturaci poměrné části nákladů vzniklých z užívání prostor vypůjčitelem, tj. jím spotřebovaných energií a služeb.

Poskytne-li však spolek svůj majetek do bezplatného užívání (typicky výpůjčky nebo výprosy), žádná úplata od uživatele vlastníkovi věci poskytována není, tudíž o vedlejší hospodářskou činnost spolku (s daňovým dopadem) nepůjde. V případě, jde-li o dlouhodobou výpůjčku (například jinému spolku), bude zpravidla vypůjčitel hradit zálohy, pro účely zjištění skutečné spotřeby v dané místnosti či prostoru bude mít umístěna podružná měřidla, ze kterých bude možné při vyúčtování služeb jasně zjistit celkové náklady na tyto služby. Ovšem při krátkodobé výpůjčce (například konferenční místnosti pro účely dvoudenního školení) zpravidla nebude možné zjistit, které služby a v jaké výši vypůjčitel spotřeboval. V takových případech vlastníci objektu mnohdy stanoví paušální („fixní“) platbu za všechny spotřebované služby po celou dobu užití prostoru, aniž by se vyúčtovávala a platila jejich skutečná spotřeba. Z logiky věci tedy nelze zjistit, v jaké výši vypůjčitel služby spotřeboval, a zda paušální platba pro vlastníka prostoru tyto reálné náklady pokryla, či převýšila (vlastníkovi z tohoto zůstane zisk), případně nepokryla, a vlastník bude muset část nákladů uhradit ze svých zdrojů. Je-li účelem této platby úhrada služeb spojených s užíváním prostoru, nikoliv úhrada za užívání prostoru, nebude se jednat o příjem z nájemného ve smyslu § 18a odst. 2 písm. d) ZDP. Paušální platby spojené s užíváním věci by však neměly obcházet účel zákona a jejich nepřiměřená výše by neměla kompenzovat i úplatu za užívání věci. V takovém případě by se jednalo o zastřené právní jednání, přičemž svým obsahem by šlo o nájem věci. Vlastník věci by měl i při stanovení paušálních plateb za služby spojené s užíváním věci být schopen doložit, zda je tato platba odpovídající ve vztahu ke skutečně spotřebovaným službám a významně tuto spotřebu nepřevyšuje.

I platby vlastníkovi věci označované v praxi jako „příspěvek na provoz“ je třeba posuzovat podle svého obsahu a skutečného účelu.

Otázka pronájmu spolkového majetku třetím osobám může mít ještě jeden významný dopad do fungování a hrazení nákladů spolků. Financování činnosti spolků je v mnoha případech koncipováno jako vícezdrojové. Jedním z takových zdrojů bývá i veřejná finanční podpora, tedy prostředky (typicky ) poskytnuté například ze státního rozpočtu či z rozpočtu územních samosprávných celků. V podmínkách pro poskytování dotací bývá standardně uvedeno, že účelem poskytnutí není financování vedlejší hospodářské (podnikatelské) činnosti příjemce.

V okamžiku, kdy spolek hradí z této náklady na provoz svého objektu (energie, odvoz odpadu, pojištění, opravy, údržba, provozní materiál, mzdové náklady správce objektu apod.), a tento objekt zároveň pronajímá (ať už část objektu stabilně, například byt či nebytový prostor sloužící podnikání – provozovna, kancelář, či části objektu krátkodobě v průběhu celého kalendářního roku), využívá tento objekt (byť z části) i k podnikatelské činnosti. V takovém případě nemůže náklady na provoz objektu v plné výši hradit z poskytnuté , neboť by se dopustil porušení podmínek pro její poskytnutí, a tím porušení rozpočtové kázně s povinností neoprávněně čerpanou dotaci (resp. část ) vrátit poskytovateli. V této situaci nezbyde spolku nic jiného, než podle určitého klíče (například podle podlahové plochy jednotlivých prostor, frekvenci využívání či počtu osob – uživatelů) stanovit poměrnou část provozních nákladů objektu na hlavní činnost (s možností financování z poskytnuté ), a poměrnou část nákladů spadajících do vedlejší hospodářské činnosti (tyto náklady budou z pohledu čerpání neuznatelné). Tento výpočet by měl být spolek poskytovateli schopen doložit a odůvodnit.¹⁶⁾

Stejný postup by měl ovšem nastat i v případě, kdy spolek financuje pořízení movitých věcí (například sportovního vybavení) z poskytnuté , avšak následně bude toto vybavení, kromě využití ve své hlavní činnosti, za úplatu poskytovat i třetím osobám.

Při výkladu problematiky nájmů je důležité zmínit rozlišení nájmu a ubytování, tedy situace, kdy se jedná o „prostý“ nájem a kdy se již bude jednat o živnost spočívající v poskytování ubytovacích služeb.¹⁷⁾ O „prostý“ nájem půjde tehdy, jde-li o „přenechání věci k dočasnému užívání.“¹⁸⁾ Typicky se bude jednat o pronájem budovy (její části) nebo jednotlivých místností, se kterými není spojeno poskytování dalších služeb, resp. u nájmu prostor se bude jednat o poskytnutí služeb s užíváním prostoru souvisejících (typicky spotřeba energií, otop, odvoz odpadu). Zásadní v tomto ohledu je skutečnost, že při pronájmu jde o poskytnutí prostoru, nikoliv o poskytnutí služeb.

Za ubytování se považuje poskytnutí prostoru (lůžka) pro ubytovaného spolu se základními službami (teplo, teplá voda) a další služby (poskytnutí lůžkovin, úklid, recepce, praní prádla, stravování). Tato činnost již bude naplňovat znaky živnosti Ubytovací služby¹⁹⁾ (alternativně Zprostředkování obchodu a služeb nebo Hostinská činnost), a k výkonu této činnosti bude třeba živnostenského oprávnění. Z hlediska soukromého práva jsou pak mezi smluvními stranami uzavírány smlouvy o ubytování (o přechodném nájmu) dle § 2326 obč. zák.²⁰⁾ Jak bylo uvedeno výše, poskytne-li spolek tyto služby bez příslušného živnostenského oprávnění, právní jednání bude v souladu s § 5 odst. 2 obč. zák.²¹⁾ platné, avšak spolek může být postihnut sankcí předpokládanou veřejnoprávními předpisy.

V případě poskytování ubytovacích služeb (ať už v souladu či v rozporu s veřejnoprávními předpisy, tedy živnostenským zákonem) se jedná o zcela zjevnou vedlejší hospodářskou činnost spolku ve smyslu § 217 odst. 2 obč. zák. splňující kritéria uvedená v § 420 obč. zák., a co do této činnosti bude spolek vystupovat jako podnikatel²²⁾ se všemi daňovými souvislostmi.

Pod pojem „jiná výdělečná činnost“ lze také zařadit poskytování reklamy neboli sponzoring.²³⁾ Sponzoring není pojem upravený v českém právním řádu. Jedná se o specifickou formu „obchodu“, který je založen na poskytnutí propagační reklamní služby poskytovatelem sponzorovi.²⁴⁾ Jde o dvoustranné právní jednání, ve kterém se jedna strana zaváže, že poskytne plnění (peníze, věc) s tím, že druhá strana poskytne protiplnění.²⁵⁾ Nejedná se o speciální smluvní typ, který by obč. z. znal. Typicky půjde o smlouvu o sponzoringu, sponzorskou smlouvu, smlouvu o reklamě, a to ve formě smlouvy nepojmenované.²⁶⁾ Smluvním stranám je dána, v duchu zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, možnost sjednat si vzájemná práva a povinnosti.

Na rozdíl od darování, které je bezplatným plněním dárce obdarovanému bez protiplnění, v případě reklamy či sponzoringu je charakteristickým znakem protiplnění (protislužba) druhé strany. Sponzorský příspěvek je tedy platbou sponzora poskytovateli služby. Typicky půjde o reklamu (propagaci) sponzora (například obchodní společnosti) spolkem při jeho činnosti, například:

Z výše uvedeného vyplývá, že pojem „sponzorský dar“ je chybný a neopodstatněný a správně by tedy mělo být uváděno sponzorský příspěvek.²⁷⁾ Ovšem úplata za poskytnutí reklamy (sponzoringu) může být smluvními stranami nazvána různě. Záleží vždy na obsahu a účelu poskytnuté platby.

Někdy je však obtížné určit, kdy se bude jednat o dar a kdy o sponzoring (reklamu). Bude třeba podrobně zkoumat samotnou smlouvu, její obsah a účel, a nevycházet jen z názvu smlouvy.²⁸⁾ V případě, že smlouva, jejímž obsahem bude poskytnutí reklamy sponzorovi spolkem za úplatu, bude pojmenována jako „smlouva o poskytnutí sponzorského daru“, nepůjde o darování ve smyslu § 2055 obč. zák., ale o poskytnutí reklamy.

O sponzoring však nepůjde tehdy, pakliže obdarovaný uvede jméno dárce na svých propagačních materiálech (například výroční zpráva, informace na webových stránkách, pozvánkách či plakátech na akci). Některé subjekty (zejména veřejnoprávní – stát, obce, kraje, některé obchodní společnosti či nadace) stanoví v podmínkách poskytnutí , daru či jiného příspěvku povinnost příjemce uvést jména dárce (poskytovatele) na materiálech v souvislosti s činností (akcí), kterou příjemce realizuje a financuje z tohoto příspěvku. Jednou z podmínek poskytnutí příspěvku bývá také doložení povinné publicity projektu, tedy i prokázání, že příjemce informoval veřejnost o podpoře ze strany poskytovatele. O poskytnutí reklamy pak nepůjde ani v případě, že spolek získá od podnikatelského subjektu (či jím zřízené nadace nebo nadačního fondu) dar nebo nadační příspěvek, a jednou z podmínek pro čerpání daru (příspěvku) bude i zveřejnění loga poskytovatele na materiálech souvisejících s činností nebo projektem příjemce – spolku. O sponzoring se bude jednat v případě, kdy spolek bude propagovat předmět podnikání či produkt sponzora.²⁹⁾

Výše uvedené je v souladu s požadavkem obč. zák., který hovoří o podmíncehospodárného využití spolkového majetku. Poskytování reklamy patrně nebude naplňovat kritéria podnikání, avšak je jednoznačné, že se jedná o výdělečnou činnost, která slouží k podpoře hlavní činností spolku. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že poskytování reklamy nebude splňovat znaky živnosti ve smyslu živnostenského zákona.

Rozlišování přijetí daru, , grantu či jiného příspěvku, a sponzoringu (poskytování reklamy) není jen právně teoretickou otázkou, nýbrž ve svém důsledku vysoce praktickou záležitostí s dopadem v daňových záležitostech. Dle § 18a odst. 2 písm. a) ZDP je u veřejně prospěšného poplatníka předmětem daně vždy příjem z reklamy, kdežto například , příspěvek, podpora nebo jiná obdobná plnění z veřejných rozpočtů předmětem daně z příjmů nejsou [§ 18a odst. 1 písm. b) ZDP].

Zákonem o evidenci tržeb byla zavedena povinnost příjemců tržeb tyto tržby evidovat. Přijetí této právní úpravy vneslo spoustu otázek do problematiky fungování nevýdělečných organizací (veřejně prospěšných poplatníků), a to právě ve vztahu k jejich podnikatelské činnosti.

Podle § 4 odst. 1 ZoET je evidovanou tržbou platba, která splňuje formální náležitosti pro evidovanou tržbu a která zakládá rozhodný příjem. Formální náležitosti evidované tržby splňuje mimo jiné i platba provedená v hotovosti. Rozhodným příjmem u poplatníka daně z příjmů právnických osob je příjem z činnosti, která je podnikáním.

Ustanovení § 12 odst. 3 písm. h) ZoET však obsahuje výjimku z výše uvedeného pravidla. Evidovanou tržbou dle tohoto ustanovení nejsou tržby z drobné vedlejší podnikatelské činnosti veřejně prospěšných poplatníků. Pojem veřejné prospěšný poplatník vymezuje ZDP. Pojem „drobná vedlejší podnikatelská činnost“ však není nikde výslovně definován, resp. jedná se o neurčitý právní pojem. Metodický pokyn Generálního finančního ředitelství k aplikaci zákona o evidenci tržeb³⁰⁾ uvádí, že naplnění kritéria „drobné podnikatelské činnosti“ je tak u poplatníka nutné posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. V zájmu zajištění jednotné aplikace tohoto ustanovení bude správce daně při posuzování drobné vedlejší podnikatelské činnosti veřejně prospěšných poplatníků postupovat následovně:

O příjem z drobné vedlejší činnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 3 písm. h) ZoET se bude jednat v případě, že veřejně prospěšný poplatník v roce, jenž předchází roku, ve kterém by mu bez dalšího vznikla povinnost evidence tržeb z vedlejší podnikatelské činnosti, měl příjem/výnos z této činnosti nejvýše 300 000 Kč nebo tyto příjmy činily nejvýše 5 % z celkových příjmů/výnosů veřejně prospěšného poplatníka za sledované období. Pro posouzení vyloučení tržeb z drobné vedlejší podnikatelské činnosti veřejně prospěšných poplatníků je potřeba vždy k 1. 1. daného roku určit z výše příjmů/výnosů z předcházejícího roku, zda jsou či nejsou splněna výše uvedená kritéria pro uplatnění vyloučení tržeb dle § 12 odst. 3 písm. h) ZoET pro tento rok.

Nově registrovaný veřejně prospěšný poplatník, který nemá pro účely stanovení uvedených kritérií údaje z předchozího roku, může provést kvalifikovaný odhad. Jsou-li splněny výše uvedené podmínky, pak nemá poplatník povinnost v roce následujícím platby z drobné vedlejší činnosti evidovat.

Jednoduše řečeno, pokud spolek bude příjmy z pronájmu nebo reklamy vybírat od uživatelů v hotovosti, tyto tržby nebudou předmětem evidence tržeb pouze za předpokladu, že příjmy z této činnosti budou činit nejvýše 300 000 Kč nebo tyto příjmy činily nejvýše 5 % z celkových příjmů spolku za kalendářní rok. Pokud hotovostní příjmy spolku z podnikatelské činnosti přesáhnou limit 5 % z celkových příjmů za kalendářní rok, ale nedosáhnou hranice 300 000 Kč, spolek nebude mít povinnost tyto tržby evidovat.

Příjmy spolku z pronájmu a reklamy, které uživatelé hradí bezhotovostním převodem na bankovní účet spolku, nesplňují formální náležitosti evidované tržby; spolek proto nebude muset tyto tržby evidovat dle ZoET. Tyto tržby pak spolek nemusí do limitu drobné vedlejší podnikatelské činnosti započítávat. Bude-li spolek část tržeb z podnikatelské činnosti vybírat od uživatelů v hotovosti a část bezhotovostně, budou předmětem evidence tržeb pouze hotovostní příjmy, za předpokladu překročení výše uvedených limitů.