Veřejné prostranství

Byť definici veřejného prostranství obsahoval pouze zákon o místních poplatcích, byla chápána v širších souvislostech, tj. nikoliv pouze ve vztahu k ukládání a vybírání místního poplatku (poplatku za užívání veřejného prostranství). Nicméně i přes tuto skutečnost zahrnul zákonodárce do návrhu nového zákona o obcích³⁾ obecnou definici veřejného prostranství. Základním motivem pro tento krok bylo odstranění mezery v českém právním řádu, spočívající v neexistenci obecné definice pojmu veřejného prostranství. V § 34 zákona o obcích bylo uvedeno, že: „veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru“.

Až do nabytí účinnosti zákona č. 229/2003 Sb.⁴⁾ tak právní řád obsahoval dvě definice veřejného prostranství (definice uvedená v § 34 zákona o obcích byla bezpochyby přesnější). Zákonem č. 229/2003 Sb. byl § 4 odst. 2 zákona o místních poplatcích vypuštěn; jedinou legální definicí veřejného prostranství zůstává citovaný § 34 zákona o obcích.⁵⁾

Pojem „veřejné prostranství“ a jeho vymezení je důležité v mnoha otázkách. Mezi tři nejdůležitější patří rozdíl mezi veřejným prostranstvím a neoploceným soukromým pozemkem, zpoplatnění veřejného prostranství a pravomoci obecní policie, zejména v souvislosti s kamerovými systémy.

Podle nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS. 5/07-1: „lze za veřejné prostranství považovat každý prostor, který je přístupný všem bez omezení, slouží obecnému užívání a je jako veřejné prostranství určen v obecně závazné vyhlášce obce“. Soud dále uvedl, že slova obsažená v § 34 zákona o obcích „a další prostory přístupné bez omezení“ je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. jiné prostory, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“.

Taková místa však musí být konkretizována a vymezena v územním plánu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil názor, dle něhož lokalizace veřejných prostranství musí být „konkrétní“ a nesmí vyvolávat interpretační pochybnosti, a to z důvodu, aby nebyla narušena právní jistota občanů (ÚS 14/95 - Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 68, vyhlášen pod č. 280/1995 Sb.).

Ústavní soud dále v nálezu Pl. ÚS 21/02 učinil závěr, že: „prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ex lege“ - je druh právní skutečnosti, který, na rozdíl od právního jednání, nevyžaduje pro vznik, zánik či změnu práv či povinností svobodný projev lidské vůle, nýbrž tato změna probíhá takříkajíc samovolně, automaticky, pouze na základě toho, že nastaly podmínky uvedené v zákoně. Je tedy možné, aby byl pozemek prohlášen za veřejné prostranství. Prohlášení obce o tom, že se jedná o veřejné prostranství, by však mělo být spíše , mělo by tedy pouze konstatovat, že pozemek byl jako veřejné prostranství užíván a tudíž se potvrzuje jeho režim.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že i když je pozemek neoplocený a neoznačený, neznamená to automaticky, že by byl přístupný bez omezení. Omezenost nebo dokonce zákaz vstupu na pozemek není určena jen fyzickou přítomností plotu nebo cedule, ale bývá určena i zákony.⁶⁾

Režim veřejného prostranství je režimem veřejnoprávním, tyto prostory slouží k zabezpečování významného veřejného zájmu, kterým je právě jejich obecné užívání, a to zejména občany obce.⁷⁾

Lze tedy jednoznačně říci, že není možné každý pozemek, který sousedí s veřejným prostranstvím a který není oplocený, automaticky považovat za veřejné prostranství.

Jak již bylo uvedeno výše, území, které je veřejným prostranstvím, musí být jednoznačně určeno, a to také z důvodu možnosti vybírání místního poplatku. To vyplývá i z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/95, které uvádí, že: „zpoplatnění se nemusí týkat všech veřejných prostranství, a proto specificky určená veřejná prostranství pro účely poplatku za zvláštní užívání musí vyloučit jejich záměnu. Je proto nutné provést specifikaci veřejných prostranství pro zvláštní užívání uvedením názvu místa (pokud jej má - náměstí, ulice, průchody apod.), nebo je blíže charakterizovat umístěním v obci natolik, aby nebyla současně narušena právní jistota občanů“.

Pozemek, který splňuje všechny znaky veřejného prostranství podle zákonné definice, může být buď ve vlastnictví obce, nebo ve vlastnictví třetí osoby (fyzická či právnická osoba, stát). Pokud je ve vlastnictví třetí osoby, je nutné připustit, že obec obecně závaznou vyhláškou prohlásí uvedený pozemek za veřejné prostranství. „Prohlášení“ obce má ryze účinky - obec pouze konstatuje, že příslušný pozemek je veřejným prostranstvím. Je-li pozemek označený za veřejné prostranství ve vlastnictví obce a chce-li jakýkoliv subjekt veřejné prostranství užívat způsobem, který spadá do režimu zvláštního užívání, existují dvě možnosti, jak oprávnění užívání založit.

Veřejné prostranství je možné užívat na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu o povolení užívání (záboru) veřejného prostranství, tedy individuálního správního aktu. V rozhodnutí se zpravidla uvede lokalita s odkazem na obecně závaznou vyhlášku obce, která veřejné prostranství vymezuje, doba, po kterou se užívání povoluje, a většinou též částka za užívání (zábor) veřejného prostranství. Je zřejmé, že užívání veřejného prostranství na základě rozhodnutí (povolení) spadá do roviny veřejnoprávní. Nelze však vyloučit, aby pozemek, který je součástí veřejného prostranství, byl užíván na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi obcí a subjektem, který má zájem veřejné prostranství užívat. Nájemní vztah svým charakterem spadá do roviny soukromoprávní. Rozhodne-li se obec, že pozemek bude užíván na základě nájemní smlouvy, spadá tento úkon do pravomoci samosprávy.

V některých obecně závazných vyhláškách je uvedeno, že má-li poplatník s obcí uzavřenou nájemní smlouvu, je osvobozen od povinnosti platit poplatek za užívání veřejného prostranství. Jiné vyhlášky však nájemce jako subjekt osvobozený od poplatku neoznačují. V takovém případě lze dovodit, že obec bude vybírat jak nájemné, tak poplatek za užívání.

Nikomu (ani obci) nelze upírat možnost poskytnout vlastní věc někomu dalšímu za úplatu; jinak by šlo o porušení zásady rovnosti vlastnického práva. Pozemek označený za veřejné prostranství lze tedy případně užívat i na základě nájemní smlouvy mezi obcí a subjektem. Tato smlouva však nemá žádný vliv na povinnost subjektu platit místní poplatek za užívání veřejného prostranství obci.⁸⁾

Oprávnění obecní policie vyplývá z § 24b zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“), který stanoví, že: „obecní policie je oprávněna, je-li to potřebné pro plnění jejích úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu“.

Nasazení a využívání kamerových monitorovacích systémů provozovaných obecní policií jednotlivých obcí pak vychází z jejich základních úkolů na úseku ochrany veřejného pořádku a bezpečnosti. Zákon o obecní policii v § 1 odst. 2 stanoví, že: „obecní policie zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku v rámci působnosti obce a plní další úkoly, pokud tak stanoví tento nebo zvláštní zákon“ a § 2 stanoví, že: „obecní policie při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku a plnění dalších úkolů podle tohoto nebo zvláštního zákona přispívá k ochraně a bezpečnosti osob a majetku, dohlíží na dodržování pravidel občanského soužití, dohlíží na dodržování obecně závazných vyhlášek a nařízení obce, podílí se v rozsahu stanoveném tímto nebo zvláštním zákonem na dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, podílí se na dodržování právních předpisů o ochraně veřejného pořádku a v rozsahu svých povinností a oprávnění stanovených tímto nebo zvláštním zákonem činí opatření k jeho obnovení, podílí se na prevenci kriminality v obci, provádí dohled nad dodržováním čistoty na veřejných prostranstvích v obci, a odhaluje přestupky a jiné správní delikty, jejichž projednávání je v působnosti obce“.

Toto zmocnění tak především odpovídá na otázku, kdo (obecní policie), pro jaký účel (tedy zejména zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku v rámci působnosti obce nebo monitoring průběhu zákroku nebo zásahu), z jakých míst (veřejných prostranství) a také o způsobu informování veřejnosti.

Na základě výše uvedených zmocnění a oprávnění je tak umožněno, aby policie, resp. obecní nebo městská policie monitorovala veřejná prostranství. Nicméně i když předpoklad, že tímto monitoringem bude zasaženo do soukromí osob, je minimální, přesto je nezbytné, aby oba oprávněné subjekty respektovaly fakt, že monitorovat je možné právě jen veřejná prostranství. Musí být tedy zajištěno to, aby zorné úhly kamer nezabíraly prostory jiné. Tedy zejména, že kamery nebudou mířit do oken okolostojících domů nebo do prostor, které již veřejným prostranstvím nejsou (např. soukromé zahrady).⁹⁾