Daňové dopady spojené s institutem oprávněného dědice

Právní ukotvení ochrany oprávněného dědice nalezneme v ustanovení § 485 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“). Jeho účelem je poskytnout zákonnou ochranu oprávněným dědicům tam, kde teprve po pravomocném skočení dědického řízení se dodatečně zjistí, že ta či ona osoba je oprávněným dědicem, tedy osoba jiná než osoba, která v původním dědickém řízení dědictví, třebaže v dobré víře, získala. To platí i tehdy, když dědické řízení bylo pravomocně skončeno s tím, že nejsou ani zákonní, ani závětní dědicové a dědictví tak připadá státu (jde o klasickou odúmrť), jehož jménem je převezme příslušný správní orgán.

Jak již těchto pár informací napovídá, jedná se o situace, kdy proběhne dědické řízení, jehož účastníkem není ta osoba, o které posléze po pravomocném skončení tohoto řízení vyjde najevo, že jím býti měla, že tedy dědictví nabyl někdo jiný než ona. Podmínkou je, že dědické řízení je již pravomocně skončeno - pokud by nebylo pravomocně skončeno, může se oprávněný dědic ochrany svých práv domáhat v rámci tohoto řízení, případně za použití opravných prostředků. Je-li tedy dědické řízení pravomocně skončeno a osoba, která skutečně měla dědit, nedědila, pak se tato osoba může domoci vydání dědictví. Zpravidla může jít o situace, kdy zůstavitel nezanechal dědiců - ani zákonných, ani závětních, resp. závěť nebyla nalezena, a dědictví tak připadlo státu. Při vypořádání pozůstalosti může být nalezena závěť, z níž vyplyne, že ve skutečnosti zde závětní dědic byl.

Z právní úpravy v rámci dědického práva pak pro tyto situace vyplývá, že zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky.

Citované ustanovení tak přikazuje povinnost tomu, kdo dědictví původně získal (ať již byl původně potvrzen jako dědic, nebo ať se jedná o tzv. odúmrť), aby je podle zásad bezdůvodného obohacení vydal a aby tak neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. O bezdůvodné obohacení jde proto, že tím, že se prokázalo, že dědil někdo, kdo dědit neměl (případně že šlo o odúmrť, ač je zde dědic), tedy tato osoba ztratila právní důvod pro držení pozůstalosti. Její majetek je tak obohacen o něco, co jí nepatří, a proto je povinna toto bezdůvodné obohacení vydat. V případech odúmrti platí totéž, což vyplývá z ustanovení § 487 ObčZ.

Samozřejmě tato osoba „nepravého dědice“ nabyla dědictví v dobré víře - ostatně byla i příslušným soudem jako dědic potvrzena. V mezidobí mohla s majetkem nakládat. Ale právě tak s ním mohla nakládat i tato třetí osoba. Pak platí podle § 486 ObčZ, že kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.

V praxi se tyto případy zpravidla odehrávají tak, že oprávněný dědic jen na základě shora uvedených ustanovení ObčZ vyzve toho, kdo takto nabyl majetek či dědictví, tedy nepravého dědice, aby mu tento majetek vydal. Nepravý dědic buď nároky oprávněného dědice uzná a majetek vydá, nebo je neuzná a majetek nevydá. Stejně tak se postupuje v případech odúmrti, tedy když dědictví připadlo státu. Je třeba se obrátit na příslušný orgán a k vydání majetku jej vyzvat. V těchto případech se oprávněný dědic zpravidla setká s odmítnutím jeho vydání - do určité míry je to opatrnost, aby posléze nevznikly pochyby o správnosti tohoto kroku, jinými slovy, zda se tento orgán chová k majetku státu jako správný hospodář.

Není-li majetek dobrovolně vydán, podá oprávněný dědic žalobu na jeho vydání a soud rozhodne, zda tato povinnost tady skutečně je. Důležité je, že jde o občansko právní, nikoliv o dědické řízení. Výsledkem tedy nikdy nemůže být, že by došlo ke změně v osobě dědice! A to i přesto, že tato právní úprava používá pojem oprávněný dědic. Dědicem, potvrzeným soudem, se tak může stát osoba jen v rámci dědického řízení. Tato skutečnost má pak přímou vazbu na daňové dopady, jak uvedu dále.

Pokud tedy soud oprávněnému dědici toto právo přiznal, původní dědic (případně příslušný správní orgán tam, kde šlo o odúmrť) majetek vydá bez dalšího. To však nic nemění na tom, že se stále jedná na straně osoby, která původně dědictví či majetek z něj získala, o bezdůvodné obohacení a že vydáním tohoto majetku se plní zákonná povinnost toto bezdůvodné obohacení vydat oprávněnému dědici.

Vzhledem k tomu, že v důsledku této právní úpravy posléze oprávněný dědic skutečně získal to, co měl získat jako skutečný dědic, resp. obecně řečeno nabyl majetek, je třeba zkoumat tuto skutečnost i z pohledu případného vzniku předmětu daně:

Zkoumat budeme modelově případ, kdy oprávněným dědicem je fyzická osoba.

V daném případě je předmět daně dědické upraven v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDDDPN“), kde je uvedeno, že předmětem daně dědické je nabytí majetku děděním. V našem případě však předmět daně dědické:

V důsledku těchto skutečností jsou pak daňové dopady na dani dědické odlišné. Na straně oprávněného dědice žádné daňové dopady na této dani nenastávají - nenabyl dědictví, nebyl soudem potvrzen jako dědic. Svého nároku se dovolal pomocí institutu oprávněného dědice, avšak mimo dědické řízení. Na straně nepravého dědice, tedy osoby dříve soudem potvrzené jako dědic, tak naopak předmět daně dědické vznikl, tato osoba je rovněž jejím poplatníkem. Není tak dán ani důvod k případným úvahám o použití mimořádných opravných prostředků tam, kde již bylo pravomocně skončené daňové řízení o vyměření daně dědické. Nebylo-li skončeno, případné odvolání nemůže mít nárok na úspěch.

Oprávněný dědic se tak domůže svého majetku. Nepravý dědic naopak majetek disciplinovaně vydá, avšak zůstaly mu výdaje spojené s daňovým řízením včetně úhrady daně dědické. Může tedy jedině v souladu s § 485 odst. 2 ObčZ žádat o úhradu nákladů. Tedy platí, že nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky.

Za předpokladu, že původně byla stvrzena odúmrť, pak žádná dědická daň nebyla vyměřena a stát tak může žádat po oprávněném dědici úhradu jiných nákladů spojených s tímto dědictvím.

Závěrem k dani dědické lze tak shrnout, že oprávněný dědic daň dědickou neplatí.

Třebaže oprávněný dědic posléze majetek nabude, a to bezúplatně a na základě právního úkonu, tedy platí, že předmětem daně darovací je bezúplatné nabytí majetku na základě právního úkonu nebo v souvislosti s právním úkonem (ustanovení § 6 odst. 1 ZDDDPN), opět nevznikne předmět daně - tentokrát daně darovací, třebaže v první chvíli okolnosti pro to svědčí. To je v důsledku té skutečnosti, že na straně původního, nepravého dědice (případně státu jako nabyvatele majetku z důvodu odúmrti) se jedná o bezdůvodné obohacení, které vzniká ze zákona. S touto skutečností se spojuje podle ustanovení § 451 a násl. ObčZ zákonná povinnost vydat předmět bezdůvodného obohacení tomu, na jehož úkor byl získán.

Z pohledu ustanovení § 6 odst. 3 písm. a) ZDDDPN pak zákon výslovně uvádí, že v těchto případech takto získaná plnění nejsou předmětem daně darovací, neboť se jedná o bezúplatné plnění na základě právního předpisu, což je skutečnost výslovně zmíněna v § 6 odst. 3 písm. a) ZDDDPN, a zákonodárce se podřazením tohoto plnění do negativního výčtu předmětu daně darovací pouze zřekl tohoto předmětu daně.

Závěrem k dani darovací lze tak shrnout, že ač oprávněný dědic získá majetek, tak daň darovací neplatí.

Jako poslední možnost, zda na straně oprávněného dědice bude nabytí majetku podrobeno nějaké dani, zbývá zkoumat daň z příjmů.

Podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (negativní výčet předmětu daně z příjmů), je výslovně uvedeno, že předmětem daně nejsou mimo jiné příjmy získané . Není však dále tato skutečnost podmíněna tím, že tomu tak je na základě pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu - soudu, a je zde zejména skutečnost, že majetek nabývá oprávněný , neboť občanský zákoník tak nabyvatele majetku z dědictví označuje, aniž k tomu vyžaduje dědické řízení (na rozdíl od daně dědické, kde tato skutečnost je rozhodující).

Lze tedy v širším pojetí říci, že s ohledem na negativní výčet předmětu daně z příjmů - příjmy získané zděděním, se i zde nejedná o vznik předmětu daně z příjmů.

V daném případě jde o ojedinělý případ nabytí majetku fyzickou osobou, aniž by tato skutečnost zakládala jakoukoliv daňovou povinnost, a to, samozřejmě, bez ohledu na hodnotu nabývaného majetku, na jeho druh.