V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme věnovat zajímavým rozsudkům souvisejícím se zdaňováním příjmů ze závislé činnosti.
Nad judikaturou související se zdaňováním příjmů ze závislé činnosti
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
1. Motivační výhry zaměstnanců v návaznosti na jejich obchodní úspěchy
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018 čj. 1 Afs 162/2018-39
Komentář k judikátu č. 1
Banka uzavřela s Českou poštou dohodu, že zaměstnanci pošty budou prodávat produkty banky, a jako motivaci jim banka poskytovala různá věcná plnění. Banka též z těchto „odměn“ pro zaměstnance pošty odváděla daň ze závislé činnosti. Předmětem sporu však byla základna pro výpočet daně ze závislé činnosti, neboť finanční orgány vycházely z nutnosti navýšit mzdu o sociální a zdravotní pojištění. Banka však tvrdila, že zmíněná pojištění nemusela hradit ani o ně zvyšovat základ daně ze závislé činnosti, neboť nesplňovala v daném případě náplň pojmu „zaměstnavatel“ - šlo o zaměstnance pošty a nikoli banky a bankovní produkty prodávali zaměstnanci v rámci svého zaměstnání pro poštu. Nejvyšší správní soud souhlasil s tím, že tak, jak byl případ prozkoumán, není možno souhlasit s názorem finančních orgánů o naplnění pojmu „zaměstnavatel“ ze strany banky; finanční orgány, pokud budou chtít zastávat opačný názor, budou muset činnosti lépe analyzovat a doložit, že činnosti zaměstnanců pošty při prodeji bankovních produktů naplňovaly tezi, že byla banka jejich zaměstnavatelem.
Shrnutí k judikátu č. 1
Právní věta:
„
Definice pojmu "zaměstnavatel“
podle zvláštních právních předpisů, na které odkazuje § 6 odst. 12 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je založena nejen na podmínce existence zdanitelných příjmů ze závislé činnosti
(jak je tomu v zákoně o daních z příjmů), ale též na podmínce, že tyto příjmy plynou ze "zaměstnání“, tedy z činnosti zaměstnance pro zaměstnavatele, resp. na podmínce, že zaměstnavatel "zaměstnává zaměstnance"
[§ 3 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve spojení s § 3 písm. g) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, a § 3 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 2 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění].“Stěžovatelka (Československá obchodní banka) a Česká pošta uzavřely smlouvu o poskytování finančních produktů stěžovatelky. Na základě této smlouvy nabízeli zaměstnanci České pošty v rámci plnění svých pracovních povinností vůči České poště stěžovatelčiny produkty. Mzdy a další plnění náleží zaměstnancům České pošty na základě pracovněprávních vztahů s Českou poštou, tj. Česká pošta nese mzdové a veškeré další náklady, které jí vznikají v souvislosti s nabízením produktů. Mezi stěžovatelkou a zaměstnanci České pošty neexistují žádná smluvní ujednání týkající se nabízení finančních produktů.
Za účelem zvýšení motivace zaměstnanců České pošty a s jejím souhlasem stěžovatelka umožňuje účast zaměstnanců v motivačním programu; zaměstnanci mohou na základě svých obchodních úspěchů při nabízení produktů získat různé výhry ve formě nepeněžitého plnění
. Mezi stranami není sporu o tom, že tyto nepeněžité příjmy jsou podřaditelné pod příjmy ze závislé činnosti. Stěžovatelka z těchto příjmů srážela a odváděla zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Podle správce daně však výši těchto záloh vypočetla z nesprávného základu, neboť nezvýšila úhrn příjmů ze závislé činnosti o částku odpovídající pojistnému na sociální zabezpečení,
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistnému na všeobecné zdravotní pojištění. Spornou je však v souzené věci otázka, zda je stěžovatelka „zaměstnavatelem“ ve smyslu § 6 odst. 12 zákona o daních z příjmů, a zda tedy měla povinnost stanovenou v § 38h odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, podle kterého je třeba při výpočtu zálohy zvýšit úhrn příjmů ze závislé činnosti o povinné pojistné. Ve věci je tedy třeba posoudit, zda stěžovatelka byla jako zaměstnavatel povinna platit za zaměstnance České pošty povinné pojistné dle zvláštních právních předpisů.
Krajský soud i žalovaný postavily svou argumentaci na tom, že pojem „zaměstnavatel“ je napříč všemi dotčenými právními předpisy definován obdobně; základním znakem této definice podle jejich názoru je, že musí jít o činnost, ze které plynou příjmy považované podle zákona o daních z příjmů za příjmy ze závislé činnosti. Dle Nejvyššího správního soudu tento právní závěr není správný, neboť jde o nepřesný a zjednodušující výklad dotčených ustanovení. Nejvyšší správní soud se se stěžovatelkou shoduje v tom, že definice pojmu zaměstnavatel v zákoně o pojistném na sociální zabezpečení ve spojení se zákonem o nemocenském pojištění je založena nejen na podmínce existence zdanitelných příjmů ze závislé činnosti (jak je tomu v zákoně o daních z příjmů), ale též na podmínce, že tyto příjmy plynou ze „zaměstnání“, tedy z činnosti zaměstnance pro zaměstnavatele. Není tedy správný zjednodušující výklad krajského soudu a žalovaného, že pro podřazení stěžovatelky pod pojem „zaměstnavatel“ podle zvláštní právních předpisů
(tedy pro závěr, že stěžovatelka byla jako zaměstnavatel povinna platit pojistné) postačí, pokud vyplácí zaměstnanc