Na jednom školení mě velice pobavilo úvodní slovo kolegyně, podle které je v daních několik málo otázek, na které existuje správná odpověď, mnoho otázek, na které existuje více odpovědí, a velmi mnoho otázek, na které neexistuje žádná správná odpověď. Ano, je nutno souhlasit, že česká daňová soustava je velice složitá a právně nejednoznačná. Skutečně je mi velice líto daňových poplatníků a říkám si, jak se vůbec mohou lidé, kteří nejsou právně vzděláni, v této problematice orientovat. Tato skutečnost je samozřejmě všeobecně známa a pod záštitou zjednodušení jsou předkládány návrhy na úpravu daňových zákonů. Výsledkem často bývá pravý opak, a tak nám i nadále daňové zákony víc a víc bobtnají. Z toho někteří ekonomičtí odborníci a politici dovozují, že naše daňová soustava potřebuje především stabilitu. Přestože se mnohdy jedná o skutečně špičkové odborníky, nemohu jejich názor sdílet. Jako daňový poradce s dlouholetou praxí se totiž nemohu smířit se skutečností, kdy jsou daňové subjekty sankcionovány kvůli právně nejasné otázce a dovolají se spravedlnosti až na základě výkladu soudu po mnoha letech. Na druhou stranu je též zřejmé, že stav, kdy text daňového zákona umožňuje více výkladů, nahrává různým daňovým podvodům.
Lze zjednodušit daňovou soustavu?
Ing.
Karel
Raiser,
daňový poradce č. 1338
Na otázku, zda je nutné naši daňovou soustavu zjednodušit, odpovídám tedy jednoznačně: ano. Daleko těžší je však odpovědět na otázky, zda tak lze vůbec učinit, a pokud ano, jak toho dosáhnout. Byl bych rád, že by úvahy a analýzy uvedené v dalším textu této publikace řešení těchto otázek alespoň částečně napomohly.
Požadavky kladené na daňovou soustavu
Daňová soustava je z pohledu ekonomické teorie soustavou daní státu. Daň je povinná zákonem vymezená platba, jejímž cílem je naplnit veřejné rozpočty. Veřejné rozpočty sdružují a rozdělují veřejné prostředky k zajištění veřejných potřeb. Z toho vyplývá, že hlavní úkol daňové soustavy – naplnit státní pokladnu – je sám o sobě velice jednoduchý a nemusí vyvolávat další složitosti. Problémy nastávají až tehdy, pokud daně použijeme jako ekonomický nástroj k dosažení určitých cílů či motivací.
Základy moderní daňové teorie položil již v 18. století Adam Smith, který vyslovil základní daňové kánony, základní principy, z nichž by měla pravidla pro výběr daní vycházet. Těmito pravidly jsou:
-
princip spravedlnosti,
-
princip určitosti,
-
princip výhodnosti pro poplatníka,
-
princip úspornosti.
Podle principu spravedlnosti by měli poddaní přispívat na výdaje na správu státu tak, aby to co nejlépe odpovídalo jejich možnostem, tj. úměrně důchodu, kterého pod ochranou státu požívají.
Podle principu určitosti platí, že daň, kterou má každý jednotlivec platit, by měla být stanovena přesně, a nikoliv libovolně. Doba splatnosti, způsob placení a suma, kterou má platit, to všechno by mělo být poplatníkovi a komukoliv jinému naprosto jasné.
Podle principu výhodnosti by se měla každá daň vybírat tehdy a takovým způsobem, kdy a jak se to poplatníkovi asi nejlépe hodí.
Podle principu úspornosti by každá daň měla být promyšlena a propracována tak, aby obyvatelé platili co nejméně nad to, co ona daň skutečně přináší do státní pokladny.
Tyto principy byly dále rozpracovávány a současná daňová teorie klade na daňovou soustavu především tyto požadavky:
-
spravedlnost,
-
ekonomická efektivnost,
-
administrativní jednoduchost,
-
flexibilita,
-
optimální působení na makroekonomické agregáty,
-
právní perfektnost.
Podívejme se nyní, jak je to v současné době s jejich uplatňováním a jak moc se liší teorie a praxe. Nejprve je však nutno si uvědomit, že jednotlivé principy mohou někdy působit protichůdně. V praxi se vždy jedná o kompromis s tím, že všechny principy by měly být uplatňovány jako celek.
Princip spravedlnosti by měl zajistit rovnoměrnější rozdělení důchodů, než jaké zajišťují tržní podmínky. U daní z příjmů zajišťují uplatňování tohoto principu především podmínky:
-
pro uplatnění osvobození od daně,
-
pro uplatnění odčitatelných položek,
-
pro uplatnění slev na dani,
-
uplatnění solidární daně, případně použití rozdílných daňových sazeb pro různé subjekty.
U nepřímých daní je názor na princip spravedlnosti dán především politickým náhledem. Zatímco dle levicových ekonomů je naplňován především uplatňováním nižších sazeb daně u určitého druhu zboží či služeb, případně osvobozením od daně, tak dle mnohých pravicových ekonomů by byla spravedlivější pouze jedna sazba daně.
Obecně lze konstatovat, že princip spravedlnosti je u přímých a nepřímých daní v české daňové soustavě do značné míry naplňován. O případných rezervách se zmiňuji v dalších kapitolách tohoto textu.
U majetkových daní by měl princip spravedlnosti vycházet především z hodnoty majetku. Z tohoto pohledu se domnívám, že především daň z nemovitých věcí je postavena na jiných základech a veškeré dosavadní snahy o zásadnější změnu prozatím ztroskotaly.
Princip ekonomické efektivnosti není při tvorbě daňových zákonů příliš zohledňován. Výnos daní na straně státu snižují veškeré výdaje státu vynaložené na jejich výběr, tj. především přímé náklady na mzdy, vybavení pracovišť, IT služby a administrativní náklady. Tyto výdaje jsou uváděny ve výročních zprávách finanční správy a jejich vývoj lze vyhodnotit na základě dále uvedené tabulky (údaje jsou uváděny v mil. Kč):
Z tabulky je patrné, že podíl výdajů finanční správy na celkových daňových příjmech neustále roste již od roku 2014. K tomu je nutno dále podotknout, že zákon o dani z přidané hodnoty1) byl v roce 2014 novelizován třikrát, v roce 2015 jedenkrát a v roce 2016 celkem čtyřikrát a zákon o daních z příjmů2) byl v roce 2014 novelizován třikrát, v roce 2015 pětkrát a v roce 2016 pětkrát s tím, že nárůst výdajů způsobených změnou daňových zákonů se promítne zpravidla od počátku roku následujícího. Kromě toho je nutno připomenout spuštění elektronické evidence tržeb s účinností od 1. 12. 2016 a samozřejmě i zavedení kontrolních hlášení. Lze tak posoudit souvislost mezi počtem novel (samozřejmě je nutno vzít v úvahu i jejich rozsah) a nárůstem ukazatele „Výdaje % z příjmů“.
Důležitý je však též pohled z druhé strany, tj. ze strany daňových subjektů. Poplatníkům a plátcům daní vznikají totiž v souvislosti s placením daní značné výdaje nejen na vedení účetnictví, daňové poradenství a mnohdy i právní služby, ale i na počítačové a softwarové vybavení a IT služby a další výdaje administrativního charakteru. Specifickou část nákladů, dle mé zkušenosti v odborné literatuře neprávem opomíjenou, představuje hodnota času daňového subjektu na úkony spojené se správou daní, zejména pak v souvislosti s daňovou kontrolou. Jakožto daňový poradce zabývající se dlouhodobě zastupováním klientů při daňových kontrolách musím konstatovat, že délka kontrol a s tím spojené výdaje neustále rostou. V současné době není výjimkou, kdy kontrola fyzické osoby bez zaměstnanců trvá déle než dva roky. Tuto skutečnost nemůže prakticky daňový subjekt příliš ovlivnit.
Ministerstvo financí ČR zveřejnilo v prosinci 2008 studii zpracovanou Vysokou školou ekonomickou s názvem „Analýza nákladů soukromého sektoru vyvolaných daňovým systémem“. V závěru práce je uveden procentuální podíl vyvolaných nákladů na objemu finančních prostředků získaných výběrem konkrétní daně.
Domnívám se, že vyvolané náklady jsou oblastí, která si zcela jistě zaslouží hlubší rozbor. Dle mých zkušeností je jejich výše u každého daňového subjektu jiná, a proto by se mi jevil jako výstižnější ukazatel procentuální podíl těchto nákladů na celkových nákladech daňového subjektu.
Je přitom zřejmé, že tento podíl je nepřímo úměrný velikosti subjektu a zejména pro malé podnikatele může být v mnoha případech limitující, až zničující.
Požadavek na administrativní jednoduchost daňového systému je při navrhování daňových zákonů zcela opomíjen. Mnohdy je tento princip zaměňován se stále větším povinným využíváním elektronických systémů, avšak daná problematika je mnohem složitější a vyžaduje komplexní rozbor daňových postupů nejen ze strany správce daně, ale i ze strany daňového subjektu.
Požadavek flexibility představuje schopnost daní reagovat na změny ekonomické situace. K tomu je nezbytné „nastavit“ parametry daní tak, aby je bylo možno v případě potřeby jednoduše měnit. V této oblasti existuje zcela jistě mnoho rezerv vyplývajících ze stávající složitosti daňových zákonů. V případě změny ekonomické situace (např. krize v roce 2008) pak není reagováno změnou parametrů, ale souborem opatření (balíčky), které situaci dále komplikují.
Daňová soustava by měla být konstruována tak, aby byl její vliv na makroekonomické agregáty optimální, tj. především by měla spolupůsobit na optimální růst HDP, měla by aktivně ovlivňovat míru nezaměstnanosti a míru inflace.
Daně by samozřejmě měly být právně perfektní. Pokud tomu tak není, dochází nejen k porušování ostatních principů, ale především to vede k nesprávným výkladům, které způsobují škodu nejen státu, ale i daňovým subjektům. Princip právní perfektnosti naráží mnohdy na politickou průchodnost a prosazování politických cílů bez ohledu na ekonomická pravidla.
Proč jsou daňové zákony složité?
Abychom mohli v našich úvahách pokračovat, musíme se blíže zabývat faktory, které složitost daňové soustavy způsobují.
Pro potřeby další analýzy si je nejprve rozdělíme do dvou skupin:
1.
faktory vyplývající ze vzájemného působení základních daňových principů,
2.
faktory vyplývající z nesprávné aplikace základních daňových principů.
Jak jsem již uvedl v předchozí kapitole, daňové principy jsou vždy uplatňovány jako celek, a mohou proto působit protichůdně. Přitom některé požadavky mohou působit na složitost daňové soustavy více než ostatní. Mluvíme-li o zjednodušování daňové soustavy, pak máme na mysli především princip administrativní jednoduchosti a princip právní perfektnosti. Samotné zjednodušování daňové soustavy tedy nemůže být samoúčelné.
Pro názornost použijme následující příklad. Jistě se mnou každý bude souhlasit, že nejjednodušší daňová soustava by fungovala takto:
-
požadavek na roční výběr daní by činil hodnotu x,
-
počet poplatníků by činil y,
-
každému poplatníkovi by bylo uloženo ročně zaplatit částku x/y (tzv. daň z hlavy).
Byl by však takový systém funkční? Nebyl, protože by nebyl spravedlivý a jeho působení na makroekonomické agregáty by bylo jistě problematické. Z toho lze odvodit, že daňové zákony nemohou být zcela jednoduché a musíme připustit oprávněnost faktorů vyplývajících ze vzájemného působení základních daňových principů.
Hlubší rozbor si proto zaslouží faktory vyplývající z nesprávné aplikace základních daňových principů. Takových příkladů najdeme v českých daňových zákonech jistě velmi mnoho.
Jedním z důležitých faktorů, který ke složitosti daňové soustavy značně přispívá, je bezpochyby nekoncepčnost a množství změn daňových zákonů. Tato skutečnost je zřejmě nejpodstatnějším prvkem způsobujícím porušení principu administrativní jednoduchosti. Připočteme-li k tomu i velice složitý legislativní systém s mnoha připomínkovými místy a dodatečnými návrhy, dochází k situacím, kdy je do značné míry porušován i princip právní perfektnosti.
Že je náš daňový systém nekoncepční, lze dokumentovat na mnoha příkladech, z nichž pro názornost uvedu alespoň jeden, týkající se uplatňování výdajových paušálů u příjmů fyzických osob ze samostatné výdělečné činnosti. Původním záměrem bylo v souladu s principem spravedlnosti omezit výši výdajů, které mohl poplatník při použití výdajových paušálů uplatnit. Konečný výsledek byl však zcela opačný, neboť pro živnostníka (s výjimkou řemeslných živností) platily v jednotlivých letech tyto podmínky:
-
v roce 2016 mohl uplatnit paušál až do výše 1 200 000 Kč, ale nemohl uplatnit slevu na manželku a zvýhodnění na děti,
-
v roce 2017 bylo novelou a přechodnými ustanoveními stanoveno, že si mohl vybrat: buď použít systém roku 2016 anebo uplatnit paušál až do výše 600 000 Kč, ale mohl uplatnit slevu na manželku a zvýhodnění na děti,
-
v roce 2018 mohl uplatnit paušál až do výše 600 000 Kč, a mohl uplatnit slevu na manželku a zvýhodnění na děti,
-
od roku 2019 bude moci uplatnit paušál až do výše 1 200 000 Kč a může uplatnit slevu na manželku a děti.
Oproti původnímu záměru tak bylo dosaženo výsledku zcela opačného.
Kromě výše uvedených důvodů způsobujících složitost daňové soustavy existují i důvody, které nemůže ovlivnit ani sám zákonodárce, a to například v situacích, kdy je Česká republika vázána mezinárodními smlouvami a musí harmonizovat směrnice Evropské unie. Z tohoto důvodu jsou možnosti zjednodušování daně z přidané hodnoty velmi omezené.
Množství novel je dále dáno situací, kdy se stát snaží reagovat na obcházení daňových zákonů či dokonce na metody nezákonného krácení daně. Nevýhodou tohoto postupu pak je, že ve svém důsledku znamenají zvýšení administrativní zátěže pro poctivé daňové subjekty, zatímco ti nepoctiví po čase dále hledají způsob, jak daně neplatit.
Jak měřit složitost daňové soustavy?
Složitost daňové soustavy je dána především těmito faktory:
-
množstvím daní a poplatků,
-
množstvím novel daňových zákonů,
-
způsobem výpočtu jednotlivých daní,
-
administrativními povinnostmi spojenými s výběrem daní,
-
složitým daňovým procesem.
V současné době neexistuje v České republice právní předpis, který by omezoval počet daní, jež může stát vybírat. Původní zákon o soustavě daní3) byl totiž zrušen. Přitom daňové příjmy státu tvoří především příjmy ze tří daní:
-
daně z přidané hodnoty,
-
daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti (zaměstnání),
-
daň z příjmů právnických osob.
Podle údajů Ministerstva financí ČR činily v roce 2017 daňové příjmy z těchto tří daní (bez spotřebních daní, cla a pojistného) celkem 89,55 %. I když nechci snižovat motivační význam ostatních daní, je na místě začít úvahou, zda všechny daně plní svoji funkci a fiskální očekávání a zda náklady spojené s výběrem určité daně nepřevyšují samotnou vybranou daň.
Daleko větší problémy však působí množství převážně nekoncepčních a mnohdy i protichůdných novel, u nichž dojde během složitého legislativního procesu někdy i nesprávnou formulací ke změně původního záměru.
Je třeba si uvědomit, že jsou podstatné i důvody vedoucí k iniciaci novely. Novela zákona má opodstatnění pouze ve dvou případech:
-
dochází ke koncepční změně systému,
-
mění se parametry v závislosti na ekonomické situaci (princip flexibility).
V ostatních případech mohou novely napáchat více škody než užitku. Samoúčelné daňové balíčky vycházející každý rok jsou toho příkladem.
Způsob výpočtu je bezesporu jedním z hlavních faktorů působících na složitost daňové soustavy. Na způsob výpočtu má vliv především počet kroků výpočtu a dále náročnost zjištění údajů (prvků), které je třeba ve výpočtu použít. Je třeba přitom uvážit, které údaje lze zjistit z jiných evidencí (např. z účetnictví) a které musí daňový subjekt zjišťovat sám. Dále je nutno zvážit, zda v některých případech není daňový subjekt zbytečně zatěžován, zatímco správce daně má všechny údaje (nebo většinu údajů) pro výpočet k dispozici a pouze zatěžuje daňový subjekt zbytečnými administrativními povinnostmi. Klasickým případem je výběr daně z nemovitých věcí, kdy je pro řadu drobných poplatníků jednodušší zajít „s bonboniérou“ (řečeno v nadsázce) na finanční úřad a poprosit příslušnou správkyni, aby daňové přiznání zpracovala sama.
Hlavním cílem správy daní by mělo být fiskální hledisko, tedy aby jich stát vybral co možná nejvíce. Realitou však je, že státní systém stanoví pro daňové subjekty množství administrativních povinností, které činí daňovou soustavu neúměrně složitou. Měřítkem je zde samozřejmě počet těchto povinností.
Jestliže jsou hmotněprávní předpisy složité, je pak jistě náročné správně nastavit jednotlivé úkony daňového procesu. Nelze však připustit, aby daňovým subjektům neustále přibývala řada povinností, za které mohou být sankcionováni. Složitost daňového procesu tedy můžeme měřit například:
-
množstvím povinností stanovených pro daňový subjekt,
-
množstvím kroků potřebných k výběru daně,
-
množstvím kroků potřebných k odstranění chyb.
Každý podnikatel (byť sebemenší) musí splnit při správě daní minimálně tyto povinnosti:
-
zaregistrovat se,
-
podávat ve stanovených termínech daňová přiznání a hlášení,
-
platit ve stanovených termínech daň,
-
podrobit se určeným úkonům správce daně (např. daňové kontrole).
V rámci těchto úkonů pak musí splnit řadu dalších dílčích povinností, za jejichž nesplnění může být (mnohdy i likvidačně) sankcionován.
Stát chce po každém podnikateli, aby řádně platil daně. Přitom však chce, aby si výši daně sám vypočetl podle složitých a nejasných pravidel. Jestliže je pak zjištěna odchylka od výpočtu správce daně, bývá podnikatel citelně postižen, a to i v případech, kdy se tak stalo nesprávným výkladem.
Samostatnou kapitolou, která by si zasloužila bližšího rozboru, je povinnost podnikatele podrobit se daňové kontrole. Na tom samotném by samozřejmě nebylo nic špatného, ovšem pouze za předpokladu, kdyby vše proběhlo co možná nejrychleji. Ze své praxe daňového poradce mohu potvrdit, že zejména v poslední době není výjimkou, že kontrola fyzické osoby trvá déle než dva roky. Příčinou tohoto stavu není skutečnost, že by byla část daňového řádu4) týkající se daňové kontroly příliš složitá, ale naopak skutečnost, že v něm ustanovení o maximální délce daňové kontroly chybí.
Složitost daňového procesu je tedy jednou z podstatných stránek činících složitou celou daňovou soustavu.
Negativní dopady složité daňové soustavy
Složitost daňových zákonů má samozřejmě celou řadu negativních dopadů. Tyto dopady bych rozdělil ze dvou hledisek:
-
hledisko psychologické a morální,
-
hledisko fiskální.
Nesrozumitelnost, nejednoznačnost a komplikovanost daňových zákonů vyvolává u daňových subjektů různé reakce podle psychologického typu daného jedince. Domnívám se, že tato problematika je neprávem opomíjená a zasloužila by si sama o sobě hlubší zkoumání. Ač neodborník v této oblasti, vypozoroval jsem u svých klientů tyto reakce na další nesrozumitelné novely:
-
u úzkostnějších povah vyděšení,
-
apatii a snahu namluvit si, že se jich to netýká,
-
snahu aplikovat za pomoci daňového poradce pouze nejzásadnější změny.
Zásadní přitom je skutečnost, že daňový subjekt, který nechápe smysl změny v daňovém zákoně, je méně „ochotný“ daně platit a lze u něj vypozorovat snahu vyhnout se v určitém rozsahu placení daní.
S tím úzce souvisí i další zásadní problém. Vždy bude existovat určitá skupina daňových subjektů, která se bude snažit vyhnout placení daní. Platí zde zásada, že čím jsou daňové zákony složitější, tím větší a vynalézavější tato skupina bude. Na tuto situaci se stát snaží reagovat dalšími a dalšími regulacemi, čímž se vytváří začarovaný kruh. Vždy budou existovat dvě skupiny daňových subjektů:
-
ti uvědomělí, kteří plně chápou, že daně musí platit, a chtějí mít své povinnosti v této oblasti v pořádku,
-
ti, kteří se daňové povinnosti soustavně vyhýbají.
Je-li pak zavedeno administrativně složité opatření, mající za cíl odstranění daňových úniků, je jím samozřejmě více postižena první skupina, která by daně stejně platila. Ta druhá skupina si časem vždy najde nějaký způsob, jak daně neplatit.
Na základě své dlouholeté praxe daňového poradce se domnívám, že tyto psychologické faktory mají na výběr daní značný vliv a rozboru této otázky by se měla věnovat daleko větší pozornost.
Složité daňové zákony však mají samozřejmě i prokazatelný negativní fiskální efekt. S výběrem daní jsou spojeny jak náklady státu, tak i výdaje daňových subjektů. Není třeba zdůrazňovat, že čím složitější daňové zákony budou, tím bude třeba více úředníků, více nákladů na IT služby a více ostatních nákladů.
Ovšem ani náklady daňových subjektů nebudou zrovna malé. Čím menší daňový subjekt, tím na něj dopadne složitost větší měrou. Tyto administrativní a vyvolané náklady lze rozdělit na tři skupiny:
-
náklady související se zavedením daňového systému,
-
náklady související se změnou daňového systému,
-
průběžné náklady daňového systému.
Náklady související se změnou daňového systému jsou jistě značné a dochází-li k vydání několika novel daného daňového zákona ročně, pak se jejich objem neustále zvyšuje.
Jak zjednodušit daňovou soustavu
Dalo by se říci, že pokud známe teoretické principy, na základě kterých lze daňovou soustavu zjednodušovat, bude odpověď na otázku položenou v nadpise poměrně jednoduchá. Je třeba si však uvědomit, že Česká republika nežije v ekonomickém vakuu. Jednak je členem Evropské unie, a musí tedy povinně harmonizovat některé přístupy k daním (zejména k dani z přidané hodnoty), jednak musí akceptovat ekonomické zásady západního světa a nemůže si vytvářet vlastní systémy. Přesto by bylo možné dohodnout se na zásadách, při jejichž dodržování lze dosáhnout určitého stupně zjednodušení daňové soustavy anebo alespoň dosáhnout toho, že se daňová soustava nebude dále komplikovat.
Jak toho tedy docílit? Výčet kroků nemůže být samozřejmě
taxativní
, ale je dobré zabývat se alespoň vybranými otázkami.Zásadní otázkou, kterou je nutno nejprve řešit, je problematika novel daňových zákonů. Z logiky věci je jistě zřejmé, že chceme-li daňovou soustavu zjednodušit, nemůžeme vydávat další právně závazné předpisy, které situaci ještě více komplikují. Lze tedy konstatovat, že daňové zákony by bylo vhodné novelizovat pouze tehdy, pokud k tomu existuje teoreticky akceptovatelný důvod. Tyto důvody lze z teoretického hlediska rozdělit na vnější a vnitřní.
Česká republika je součástí Evropské unie a musí respektovat nařízení a harmonizovat směrnice, které Evropská unie vydává, a to zejména u nepřímých daní. Dále je samozřejmě Česká republika vázána mezinárodními smlouvami, které ji při tvorbě daňových zákonů též poněkud omezují. Z tohoto důvodu je asi nejobtížnější situace u daně z přidané hodnoty, jejíž systém je složitý sám o sobě.
Jako akceptovatelný lze uznat též důvod, kdy daňový zákon reaguje na změnu ekonomické situace. Je-li však původní zákon dobře vytvořen, lze toto učinit pouhou změnou parametrů.
Zásadní otázkou je, zda v případě, že je některý daňový zákon již tak složitý, že se stává nepřehledným a nejasným z důvodu nesčetného množství novel, vytvořit zákon zcela nový. Touto problematikou se v nedávné době zabývala i česká finanční správa u zákona o daních z příjmů. Dospěla k závěru (myslím, že ke škodě věci), že tak učinit nelze. Jedním z důvodů bylo, že by stejně velké množství daňových úlev a dalších složitostí bylo převzato do nového zákona. V tom je ale „zakopaný pes“, neboť nejpodstatnější je v daném případě metodický postup. Logický postup by byl takový, že nejprve popíšu složitosti a následně se budu konkrétně zabývat otázkou, které z nich mohu při dodržení principu politické průchodnosti odstranit. Na základě uvedené úvahy se domnívám, že bez důkladného odborného posouzení uvedené otázky nelze žádný daňový zákon zjednodušit. Následně pak mohu situaci vyřešit dvojím způsobem: buď si zadat vysoký cíl a napsat zákon zcela nový anebo vše řešit postupnými změnami, kdy bude vždy nějaká složitost odstraněna.
Státní správa vidí dále jako hlavní směr zjednodušování daňové soustavy v její elektronizaci. Aniž bych chtěl zlehčovat uvedený přístup, je nutno si uvědomit, že plošná a povinná elektronizace s sebou přináší i určité komplikace spočívající především v nárůstu výdajů jak na straně státní správy, tak i na straně daňových subjektů, které budou muset investovat do dalšího softwarového a hardwarového vybavení, ale také se budou muset naučit pracovat s novými systémy. Zcela jistě je to však jedna z možných cest, neboť dojde především ke zjednodušení daňového procesu. Chybou by však bylo domnívat se, že se jedná o cestu jedinou.
Pokud to myslíme se zjednodušením daní vážně, musíme začít především rozborem složitostí v každém daňovém zákoně a následně se zabývat jejich odstraňováním.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 01/2020.
1) Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
2) Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
3) Zákon č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, ve znění pozdějších předpisů.
4) Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.