Zákon o daních z příjmů umožňuje uplatnění úroků z hypotečních úvěrů jako odčitatelnou položku od základu daně z příjmů fyzických osob, v některých případech může mít dopad i do výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Ne vždy jsou však podmínky zákona splněny a sporné případy se stávají předmětem soudních jednání. Dnes si ukážeme zajímavé judikáty z této oblasti.
Daňové uplatnění úroků z hypotečních úvěrů v judikatuře správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
Z judikatury
1. Odečet na hypotéku – konkrétnost výzvy správce daně, doklady předkládané zaměstnanci a ostatními osobami
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2019, čj. 9 Afs 103/2018)
Komentář k judikátu č. 1
Se spory ohledně konkrétnosti výzvy k odstranění pochybností zahajující postup k odstranění pochybností se setkáváme obvykle především u nadměrných odpočtů DPH. Požadavek na konkrétnost takové výzvy je ale vlastní i postupu k odstranění pochybností u jiných daní. Poplatník uplatnil v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob odečet úroků z hypotečního úvěru a doložil ho obvyklými dokumenty, které požaduje § 38l zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Finanční úřad se s tím však nespokojil a vydal výzvu k odstranění pochybností, aniž dostatečně konkrétně specifikoval, v čem jeho pochybnosti spočívají. Daňový subjekt další důkazy nepředložil. Kromě konkrétnosti výzvy spor spočíval i v otázce, zda zmíněný § 38l zákona o daních z příjmů, který vyjmenovává potřebné dokumenty pro prokázání odečtu zaměstnanci, platí i pro osoby, které nemají příjem ze závislé činnosti. Zatímco krajský soud akceptoval postup finančního úřadu, Nejvyšší správní soud byl opačného názoru. Kromě konstatování, že se krajský soud nevyjádřil ke všem žalobním námitkám (a bude tak muset učinit v dalším řízení), Nejvyšší správní soud konstatoval, že výzva správce daně nebyla dostatečně konkrétní. Dále došel k názoru, že přestože se § 38l zákona o daních z příjmů gramaticky vztahuje pouze na zaměstnance, není důvod, aby k jiným skupinám poplatníků byl uplatňován jiný přístup a byly po nich požadovány další důkazy navíc, aniž jsou přitom specifikovány konkrétní odůvodněné pochybnosti.
Shrnutí k judikátu
Žalobkyně podala dne 25. 3. 2015 přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014, v němž jako odčitatelnou položku ze základu daně uvedla úroky z hypotečního úvěru ve výši 72 447 Kč;
oprávněnost uplatnění odpočtu úroků z hypotečního úvěru doložila smlouvou o úvěru
, potvrzením Hypoteční banky
, a. s. (dále jen „banka“), o částce úroků zaplacených v uplynulém kalendářním roce, a listem vlastnictví ohledně nemovitosti
, na níž byl hypoteční úvěr poskytnut.Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen „správce daně“) vyzval žalobkyni postupem k odstranění pochybností, aby prokázala, že úvěr, ze kterého uplatňuje odpočet zaplacených úroků, byl v části určené k rekonstrukci (ve výši 1 250 000,30 Kč) a v doplňkové části úvěru (455 335,70 Kč) použit na bytové potřeby.
Žalobkyně odkázala na již předložené písemnosti s tím, že předložila listiny požadované zákonem. Kvůli tomu podle ní došlo k přechodu důkazního břemene na správce daně. Uvedla, že povinnost k prokázání uplatněného nároku na odpočet daně splnila tím, že předložila tyto dokumenty, úlohou správce daně pak bylo, aby předložené písemnosti zpochybnil a vyvrátil jejich pravdivost [§ 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád – dále jen „daňový řád“]. Jelikož žalobkyně nepředložila správci daně žádné nové doklady, vydal správce daně sdělení k výsledku postupu k odstranění pochybností. Žalobkyně ve vyjádření k tomuto sdělení nenavrhla žádné další důkazní prostředky. Správce daně pak dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla oprávněna odečíst úroky jako nezdanitelnou část základu.
Názor Nejvyššího správního soudu:
Žaloba obsahovala následující námitky:
(1) postup správce daně a žalovaného, kteří činí rozdíly mezi daňovými subjekty podávajícími daňové přiznání prostřednictvím svého zaměstnavatele oproti subjektům, kteří jej podávají samostatně, představuje neodůvodněné zvýhodnění jedné skupiny daňových poplatníků;
(2) z úvěrové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a bankou je patrné, že doplňková část úvěru byla poskytnuta pro bytové potřeby, a proto závěr žalovaného, který tvrdí opak, je nesprávný (k tomu v žalobě stěžovatelka cituje ustanovení smlouvy o úvěru ohledně účelu doplňkové části úvěru);
(3) stěžovatelka oprávněnost čerpání úvěrových prostředků prokázala již bance, jelikož v opačném případě by jí banka nevydala potvrzení o celkové výši úroků jako položce snižující základ daně dle § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů, a
(4) stěžovatelka předložením zákonem požadovaných písemností unesla své důkazní břemeno, a proto bylo na správci daně a žalovaném, aby tyto dokumenty zpochybnili. Správce daně však neuvedl žádné
relevantní
pochybnosti, které by vyvrátily skutečnosti vyplývající z úvěrové smlouvy a potvrzení vydaného bankou, přičemž žalovaný jeho postup aproboval.Napadený rozsudek krajského soudu obsahoval pouze vypořádání námitky týkající se rozložení důkazního břemene v daňovém řízení [sub (4) výše]. Krajský soud k této námitce uvedl, že výzva správce daně i přes jistou obecnost odpovídala na otázku, jakou konkrétní okolnost nemá správce daně za prokázanou, a obsahovala také informaci o tom, jakými důkazními prostředky může stěžovatelka pochybnosti správce daně odstranit. Bylo proto na stěžovatelce (jako daňovém subjektu), aby prokázala, že oprávněně snížila základ daně o odpočitatelnou položku. Této povinnosti podle krajského soudu nedostála.
Ke zbylým žalobním námitkám, které jsou shrnuty pod body (1) až (3) shora, se však krajský sou