V současné době jedná rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o některých otázkách v rozhodnutí, které je u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 9 Afs 4/2018 . Základním problémem, který je zde tímto soudem řešen, je otázka, zda příslušná ustanovení insolvenčního zákona a daňového řádu mohou být vykládána a aplikována tak, že stát (prostřednictvím správce daně) má privilegované postavení oproti ostatním věřitelům, protože je oprávněn uspokojit kdykoli během insolvenčního řízení svoji pohledávku za dlužníkem v úpadku na penále z nezaplacení odvodu za porušení rozpočtové kázně tak, že převede na úhradu tohoto penále dlužníkovy daňové přeplatky. Kromě této problematiky musí Nejvyšší správní soud zodpovědět též na otázku, zda pohledávkou správce daně za majetkovou podstatou není každá daň v širokém slova smyslu dle § 2 odst. 3 a 4 daňového řádu 1), ale pouze daň v užším slova smyslu, případně jiná podobná platba dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona 2), jak jsou blíže tyto pojmy vyloženy v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Současně s tím je nezbytné taktéž vypořádat otázku spojenou s existencí vratitelného přeplatku, resp. zda při posuzování splnění podmínek pro jeho vznik je nutno přihlížet i k některým ustanovením insolvenčního zákona , tj. respektovat tyto korekce i v rámci daňového řízení. Bude proto zajímavé sledovat, jak bude tento vývoj dále probíhat a hlavně k jakým závěrům Nejvyšší správní soud v této souvislosti dojde.
Bude stát znovu privilegovaným věřitelem v insolvenčním řízení?
Mgr.
Petr
Taranda
Úvodem
Nemám v úmyslu znovu podrobně zabředávat do této problematiky, ostatně na stránkách tohoto časopisu jsem se této problematice již svým způsobem před časem věnoval a k závěrům, které jsem zde uvedl, nemám v obecných konturách co dalšího uvést.3) V tomto čísle časopisu bych se tedy spíše zaměřil na to, co zde ještě nebylo v souvislosti s uvedenou problematikou napsáno.
Co dosud
judikatura
neřešila?Základem všeho je rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 261/2015, ze kterého vyplývá základní poselství, že
za majetek daňového subjektu pro potřeby insolvenčního řízení se považuje pouze přeplatek, který je vratitelný. Je jím tedy pouze částka, která zbude poté, co správce daně převedl přeplatek na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, příp. na úhradu nedoplatku u jiného správce daně
. Tento judikát
je zásadní a má pro řešení problematiky vztahů mezi správcem daně a daňovým subjektem v úpadku klíčový význam.S přihlédnutím k závěrům tohoto soudního rozhodnutí je navíc zřejmé, že i stát, resp. jeho organizační složka v podobě konkrétního správce daně, v průběhu insolvenčního řízení započítává své pohledávky. Je to dáno tím, že insolvenční zákon oproti zákonu o konkursu a vyrovnání4) již za určitých podmínek započtení pohledávek připouští. Nicméně – pokud se podrobněji zaměříme na závěry z rozsudku sp. zn. 7 Afs 261/2015, zjišťujeme, že Nejvyšší správní soud „pofoukal“ započtení v tomto režimu i za situace, kdy
bude přeplatek převáděn na úhradu nedoplatku u jiného správce daně, např. celního úřadu
. Nicméně – pokud mají i pro stát platit podmínky pro započtení, jak jsou upraveny v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona, je nezbytné, aby se dlužníkův věřitel stal ohledně své započitatelné pohledávky přihlášeným věřitelem
. To znamená, že i tento jiný správce daně musí být v době, kdy je tato dispozice s přeplatkem (ve své podstatě obdoba jakéhosi započtení) prováděna, účastníkem insolvenčního řízení, tedy prokazatelně řádně a včas musí podat přihlášku pohledávky k insolvenčnímu soudu
. S těmito závěry se ostatně ve vztahu ke správci daně ztotožňuje i dostupná judikatura
Nejvyššího správního soudu5). Pakliže by tomu tak nebylo, je takové započtení nepřípustné
. Navíc to byl Nejvyšší správní soud, který již dříve přisvědčil, že pro výklad režimu daní v insolvenčním řízení je zapotřebí vycházet ze zásad insolvenčního řízení, jež jsou zakotveny v § 5 insolvenčního zákona, zejména zásady rovných podmínek pro věřitele6). To ovšem také ale v konečném důsledku znamená, že správce daně by neměl mít možnost tento postup zvolit za situace, kdy by bylo prokázáno, že jiný správce daně, kterému má být tento přeplatek převeden, se nestal účastníkem insolvenčního řízení, tj. řádně a včas se nepřihlásil se svými nároky k insolvenčnímu soudu.
Není započtení jako započtení
I když se Nejvyšší správní soud vyjádřil k otázce, nakolik platí i pro správce daně podmínka účasti v insolvenčním řízení ve vztahu k započtení vzájemných pohledávek dlužníka a jeho věřitele dle § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona, ostatní podmínky pro započtení, jak jsou zde takto zákonodárcem v příslušném ustanovení insolvenčního zákona vyjádřeny, ponechal prozatím bez povšimnutí. Obecně totiž vůbec chybí v rámci judikatury jednoznačný závěr Nejvyššího správního soudu o tom,
nakolik a zda vůbec jsou pro správce daně
.relevantní
tyto podmínky ve vztahu k nakládání s vratitelným přeplatkem, zejména pro období, kdy nabyl účinnosti daňový řád. V tomto ohledu tak zůstala judikatura
Nejvyššího správního soudu v podstatě na půl cesty, a proto zde zůstává mnoho otazníkůPřitom právě odpovědi na otázky týkající se toho, zda i správce daně je vázán dalšími podmínkami pro započtení, jak ostatně vyplývají z § 140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, tj. zejména:
-
zda správce daně v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku a
-
zda i správce daně je vázán podmínkou, že nejprve musí do majetkové podstaty doplatit část svého dluhu vůči dlužníkovi a teprve poté je oprávněn započíst svoji pohledávku vůči dlužníkovi na zbytek svého dluhu, popř.
-
zda je těmito podmínkami vázán přiměřeně vzhledem k okolnostem daného případu anebo není vázán vůbec ze zcela konkrétních důvodů, však v tuto chvíli nejsou autorovi z pochopitelných důvodů známy.
V souladu se závěry judikatury Ústavního soudu, zejména pak např. s nálezy sp. zn. I. ÚS 229/98 nebo III. ÚS 648/04, platí, že právní pojem
započtení je pojmem práva soukromého i veřejného. Vztahuje se tedy jak k pohledávkám soukromoprávním, tak i k veřejnoprávním (např. z titulu daní), a proto má řešení předchozích otázek v daném kontextu zásadní význam.
Platí pro všechny stejné důsledky nedodržení podmínek započtení?
Stejně tak je zcela otevřenou otázka vzájemných vztahů daňového řádu a insolvenčního zákona, tj. není dořešena otázka, který z těchto zákonů je ve vzájemných vztazích . Za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání časem díky judikatuře Ústavního soudu převážil názor, že je ve vztahu k tehdejšímu zákonu o správě daní a poplatků7) právě zákon o konkursu a vyrovnání, leč v současné době je to otázkou. Zatímco Nejvyšší správní soud favorizuje daňový řád (jak ostatně vyplývá i z již dříve zmíněného rozsudku sp. zn. 7 Afs 261/2015), a z hlediska nápadu případů to občas vzbuzuje dojem, že desátý senát Nejvyššího správního soudu je do daňového řádu přímo „zamilován“ (jak lze dovodit např. z rozsudku sp. zn. 10 Afs 20/2018 nebo z rozsudku sp. zn. 10 Afs 4/2018), Nejvyšší soud je opačného názoru (jak ostatně plyne např. z rozsudku sp. zn. 29 ICdo 3/2016). O těchto názorových postojích jsem se ostatně zmínil v již dřívějších příspěvcích, ale podstatné v daném kontextu je to, že stejně jako zákon o konkursu a vyrovnání obsahuje též insolvenční zákon několik jednoznačných
lex specialis
lex specialis
zákazů ohledně provedení započtení
.Mám tím na mysli zejména § 122 odst. 3 insolvenčního zákona, který upravuje mj. i vůči ustanovením všech relevantních daňových zákonů, zejména tehdejšího zákona o správě daní a poplatků.
zákaz započtení po dobu trvání moratoria
, a dále § 324 odst. 3 insolvenčního zákona, který obsahuje zákaz započtení v průběhu reorganizace od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku
. Do obou těchto zákazů může ingerovat toliko insolvenční soud svým předběžným opatřením, jinak má tento zákaz obdobu zákazu, který je znám z ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, jež bylo svého času judikaturou soudů považováno za ustanovení lex specialis
Pokud Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku sp. zn. 7 Afs 261/2015 vyložil, že § 242 odst. 2 daňového řádu je vůči insolvenčnímu zákonu na základě znění důvodové zprávy k daňovému řádu, že daňový řád upravuje některá zvláštní pravidla, která ve vztahu k insolvenčnímu zákonu fungugují jako , a proto se použijí přednostně, mělo by být v kontextu s již zmíněnými ustanoveními insolvenčního zákona rovněž vyloženo, proč byl dříve kategorický zákaz započtení v zákonu o konkursu a vyrovnání respektován a proč by tomu nyní mělo být jinak ve vztahu
lex specialis
lex specialis
k moratoriu a reorganizaci, kde je tento zákaz takto výslovně zakotven. Nemůže být totiž pochyb o tom, že primárním účelem těchto zákazů byla ochrana cash flow nezbytného k provozování dlužníkova závodu
.Hodí se ještě připomenout, že odborná literatura je toho názoru, že bude-li tento výslovný zákaz uložený v insolvenčním zákonu porušen,
lze se domnívat, že v těchto případech půjde o absolutní neplatnost takového právního jednání ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů8). Je taktéž nesporné, že díky této právní úpravě byla insolvenčním soudům dána možnost regulovat vzájemné zápočty pohledávek formou předběžných opatření
.Nutno ještě dodat, že tyto zákazy započtení byly do insolvenčního zákona vloženy novelou č. 217/2009 Sb. (tzv. protikrizovou novelou), což je právní norma, která z hlediska svého vzniku kopíruje shodný ročník jako již zmíněný daňový řád. Lze proto předpokládat, že zákonodárce v uvedeném období, kdy byl přijímán jak daňový řád, tak i tato novela insolvenčního zákona, velmi dobře věděl, proč tato novela kategorický zákaz započtení v těchto svých ustanoveních obsahuje. Otázkou však zůstává, jak budou tyto záměry a výchozí předpoklady nakonec promítnuty do rozhodovací činnosti zejména správních soudů.
Kromě již uvedeného je žádoucí taktéž vyjasnit, zda je daňový řád skutečně tím zákonem, který dává věřiteli (správci daně) výjimku, aby v souladu s § 5 písm. d) insolvenčního zákona uspokojil své pohledávky mimo insolvenční řízení v kterékoli jeho fázi9), aby jeho jednání nebylo v konečném důsledku možno označit za rozporné se zásadami insolvenčního řízení. A dále, zda konkrétní ustanovení daňového řádu, která řeší problematiku placení daní v průběhu insolvenčního řízení, spadají pod tuto výjimku, díky které je možno uspokojit i pohledávky jiného správce daně v souvislosti s testem vratitelnosti přeplatku, aniž by se tento jiný správce daně (např. celní úřad) musel nutně stát účastníkem insolvenčního řízení, jak už uvedeno shora.
Část odborné veřejnosti zastává názor, že § 242 daňového řádu
„stanoví z hlediska základních principů insolvenčního řízení výjimečné oprávnění správce daně uspokojit prostřednictvím přeplatku ty daňové pohledávky, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou ve smyslu § 242 odst. 1 daňového řádu, zvláštní formou započtení mimo insolvenční řízení. Možnost takové formy uspokojení pohledávek správce daně je však logicky omezena okamžikem přezkumného jednání“
.10) Tyto závěry již ostatně dříve potvrdila judikatura
, typicky např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 64/2011. Správce daně však oproti jiným věřitelům může v průběhu insolvenčního řízení takto uspokojovat taktéž pohledávky za majetkovou podstatou, ačkoliv právní úprava započtení v insolvenčním zákoně s touto možností výslovně nepočítá.Pokud bychom to vzali za základ naší úvahy, nabízí se současně s tím i otázka, zda taková právní úprava není v rozporu se zásadou vyjádřenou v § 5 písm. b) insolvenčního zákona, tj. se zásadou, že věřitelé mají dle tohoto ustanovení v insolvenčním řízení zásadně stejné nebo obdobné postavení. Část odborné veřejnosti se domnívá, že ve vztahu k možnosti započtení vzájemných pohledávek je tato rovnost věřitelů zajištěna tím, že
„oprávnění započítat vzájemné pohledávky je paušálně dáno všem věřitelům, nikoli pouze určité skupině privilegovaných věřitelů a samotná rovnost věřitelů proto v daném kontextu představuje
.11)jakousi rovnost příležitostí, nikoli rovnost výsledku
“Zda je ovšem takový názor správný, je otázkou, jelikož
judikatura
se doposud těmito aspekty nikterak podrobněji nezaobírala, nicméně Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku sp. zn. 10 Afs 20/2018 zaujal názor, že „... stěžovatelova námitka je založena na chybném předpokladu, že žalovaný uspokojil svou pohledávku za majetkovou podstatou dlužníka ve stejném zákonném režimu (v režimu insolvenčního zákona) jako jiní věřitelé. Tak tomu však nebylo, protože faktické zvýhodnění správce daně při uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou má oporu v již zmíněném § 242 daňového řádu ...“
.Má-li tedy správce daně takovéto oprávnění
ex lege
, resp. je-li takový postup upraven v příslušných ustanoveních daňového řádu, pak by v duchu výše prezentovaného názoru šlo ve své podstatě o rovnost příležitostí, neb zákonodárce takovým oprávněním správce daně skutečně vybavil, přičemž již nemusí řešit otázku, proč podobným oprávněním nedisponují třebas i zbývající věřitelé, ačkoli není pochyb o tom, že půjde o výklad účelový, u něhož je otázkou, zda může obstát z hlediska ústavních kautel.Tentýž senát Nejvyššího správního soudu poté ve svém rozsudku sp. zn. 10 Afs 4/2018 k této problematice blíže rozvedl, že je
„... důležité si uvědomit, že § 170 písm. d) insolvenčního zákona říká, že se v něm uvedené pohledávky
. Na jakou skutkově odlišnou situaci však míří dle názoru desátého senátu Nejvyššího správního soudu zmíněné ustanovení insolvenčního zákona, se však již v uvedeném rozsudku nedozvíme.neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku
(tzn. prostřednictvím konkursu, reorganizace, oddlužení nebo zvláštních způsobů řešení úpadku). V případě stěžovatele však žalovaný neuspokojil svou pohledávku některým ze způsobů řešení úpadku, ale použil přeplatek na úhradu daňového nedoplatku na základě ustanovení daňového řádu. K uspokojení pohledávky žalovaného za majetkovou podstatou dlužníka tak nedochází v rámci insolvenčního řízení, ale v režimu daňového řádu (byť po prohlášení úpadku). Rozpor mezi uvedenými ustanoveními daňového řádu a insolvenčního zákona je tedy spíše zdánlivý, protože ustanovení insolvenčního zákona míří na skutkově odlišnou situaci“Bohužel – nestalo se tak ani v dalším rozsudku zmíněného senátu Nejvyššího správního soudu, ač argumentace je pro řešení daného případu v podstatě shodná. Pokud se nakonec Nejvyšší správní soud jako celek s tímto názorem svého desátého senátu ztotožní, měl by být shrnut také dosavadní vývoj v této oblasti i s přihlédnutím k výchozímu záměru, který je vtělen do důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu, tj. omezovat výčet privilegovaných pohledávek, tedy zejména pohledávek státu,
eliminovat
další možnosti jejich vzniku a při uspokojování pohledávek věřitelů vycházet z principu pari passu
, jak je třebas zvykem v SRN.12)Přestože se Nejvyšší správní soud začetl podrobně do důvodové zprávy k daňovému řádu, je diskutabilní, zda tak učinil se stejnou důkladností i v případě důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu, kde je právě pojednáno o vztahu insolvenčního zákona k privilegovaným pohledávkám státu, včetně cílů zákonodárce v této oblasti v návaznosti na reformu úpadkového práva, jak je na ni ostatně podrobně odkazováno např. i v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 98/2015. Co však zcela postrádám v dosavadním hodnocení těchto vztahů, je vypořádání všech těchto otázek ve vztahu k hodnotám, které jsou prezentovány v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/06, ve kterém se Ústavní soud dotkl meze ochrany vlastnických práv všech dotčených subjektů, včetně samotného státu ve věci daňových pohledávek přihlašovaných k insolvenčnímu (dříve konkursnímu) soudu. Nejen v tomto nálezu, ale již i dříve (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04) Ústavní soud jednoznačně konstatoval, že
„s ohledem na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanovenou záruku stejné ochrany vlastnických práv různých vlastníků tak závěr, že by vlastnickému právu jednoho z věřitelů téže třídy, byť se jednalo o stát, byla poskytována ochrana zvýšená, připustit nelze“
. Právě i v kontextu se zásadou rovnosti účastníků insolvenčního řízení, resp. i s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je nutno výše uvedené skutečnosti hodnotit.Kromě již zmíněného by měla být rovněž vyjasněna otázka, zda § 242 daňového řádu, chápe-li jej Nejvyšší správní soud z hlediska výkladu jako
lex specialis
vůči již zmíněným ustanovením insolvenčního zákona, je lex specialis
nejen vůči § 140 insolvenčního zákona, ale taktéž i vůči § 122 odst. 3 a § 324 odst. 3 insolvenčního zákona – a to i přes existenci výslovného zákazu započtení pro obě uvedené situace. Nalezení odpovědí na tyto otázky je o to potřebnější za situace, kdy např. Vrchní soud v Praze zastává názor, že „otázku zákazu započtení je třeba vykládat i v kontextu s tím, že omezení možnosti započíst pohledávku má za cíl zabránit absenci prostředků potřebných k zajištění chodu závodu především v případě sanačního způsobu řešení úpadku. Byl-li dlužníkův úpadek řešen konkursem, nebyl dle názoru odvolacího soudu pro omezení možnosti započtení dán důvod. ... Při posuzování, zda je či není započtení vzájemných pohledávek v insolvenčním řízení v rozporu se zásadou
.pari passu
[tj. s § 5 písm. b) insolvenčního zákona], je třeba v první řadě rozlišovat mezi likvidační a sanační formou řešení úpadku“Vrchní soud v Praze je toho názoru, že zmíněné započtení pohledávek neodporuje společnému zájmu věřitelů v případě likvidační formy řešení úpadku, tedy za situace, kdy je
úpadek dlužníka řešen konkursem, i když tomu tak nemusí být vždy13). Bude-li situace nasvědčovat tomu, že někteří věřitelé mohou provést započtení, které by podstatným způsobem zasáhlo do cash flow dlužníkova závodu a ovlivnilo tak i vyhlídky na uspokojení ostatních věřitelů, jsou tito věřitelé oprávněni za účelem prosazení zásady
.14)pari passu
požádat o vydání předběžného opatření insolvenční soud, kterým by byla možnost tohoto započtení omezenaVzhledem k tomu, že tyto názory mají svou logiku, bylo by vhodné, aby se jimi v rámci řešení některých nastolených otázek .15) Ačkoli desátý senát Nejvyššího správního soudu toto své tvrzení pojímá kategoricky, nejsem si vědom toho, že by nová právní úprava v § 242 daňového řádu prošla mezitím testem ústavnosti před samotným Ústavním soudem, a proto jakákoli další případná tvrzení v tomto duchu a s tímto závěrem považuji pro tuto chvíli za minimálně předčasná.
judikatura
v budoucnu též zaobírala. Nejvyšší správní soud by měl napomoci též v hledání odpovědi na otázku, proč v souladu s § 140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona mohou za zde uvedených podmínek věřitelé dlužníka započítávat jen na pohledávky, které byly řádně a včas přihlášeny u insolvenčního soudu, zatímco správce daně má nejen s požehnáním desátého senátu Nejvyššího správního soudu výjimečnou možnost započítávat i na pohledávky za majetkovou podstatou – v režimu daňového řádu, jelikož jak dovozuje desátý senát tohoto soudu, „faktické zvýhodnění správce daně při uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou má oporu v již zmíněném § 242 daňového řádu. Podle nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 544/02 je právě výslovné zákonné ustanovení, které umožní správci daně převést daňový přeplatek (vzniklý po účinnosti rozhodnutí o úpadku) na daňový nedoplatek, podmínkou k tomu, aby byl takový postup správce daně ústavně konformní...“
Závěrem
I když hledání odpovědí na některé tyto otázky může být časově velmi náročnou záležitostí, bude zajímavé sledovat, kam se z hlediska myšlení a výkladu k jednotlivým ustanovením zákona mezitím opět případně posunul tento stát a jeho soudní moc anebo naopak zůstalo vše (třebas i chválabohu) při starém.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2019.
1) Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
2) Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“).
3) Viz TARANDA, P. Několik poznámek k judikatuře z oblasti daňového a insolvenčního řízení aneb Bude někdy z polojasna jasno? Daně a právo v praxi. 2018 (3): 48–54; a dále TARANDA, P. Insolvenční zákon nebo daňový řád – který z nich je speciální? Daně a právo v praxi. 2019 (4): 33–38.
4) Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“).
5) Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 41/2011, v plném znění na webu www.nssoud.cz.
6) Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Afs 208/2015, v plném znění na webu www.nssoud.cz.
7) Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“).
8) Viz např. RICHTER, T. Insolvenční právo. 2. doplněné a upravené vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 320–321.
9) Viz např. MARŠÍKOVÁ, J. a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2014, s. 37.
10) Viz ŠIMKA, K. Insolvence a daně. Bulletin advokacie. 2017 (6): 29.
11) Viz KABRHEL, M. Započtení v insolvenčním řízení – porušení zásady
pari passu
? Bulletin advokacie. 2018 (3): 42–43.12) Viz zejména důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu a též odůvodnění k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 98/2015.
13) K tomu srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze čj. 1 VSPH 1002/2014-B-581, v plném znění na www.justice.cz.
14) Viz KABRHEL, M. Započtení v insolvenčním řízení – porušení zásady
pari passu
? Bulletin advokacie. 2018 (3): 44–45.15) Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Afs 4/2018 a shodně rozsudek sp. zn. 10 Afs 20/2018, v plném znění na webu www.nssoud.cz.