Pojem sídla daňového subjektu je zdánlivě nesporným pojmem, přesto pojetí tohoto institutu z pohledu procesního a hmotněprávního je zcela odlišné. Z pohledu procesněprávního je sídlo daňového subjektu upraveno v § 13 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „DŘ “), který stojí explicitně na formálním pojetí, zatímco z hmotněprávního pohledu je sídlo upraveno pro oblast DPH a daně z příjmu právnických osob zcela opačně, a to na prvku materiálním. Na úseku DPH však český zákonodárce vytvořil s použitím institutu sídla dle společného systému DPH 1) specifický procesní instrument v podobě tzv. skutečného sídla, které je jakousi fúzí přístupu procesněprávního a hmotněprávního, přesněji řečeno se jedná o procesní aplikaci hmotněprávního pojetí sídla, které je využíváno jako nástroj na úseku administrace DPH a pro odhalování event. problematických daňových subjektů. Všechny tyto přístupy jsou předmětem tohoto článku, se zvláštním zaměřením na institut skutečného sídla plátce DPH, jak je využíváno tuzemskou správou DPH, jelikož osobně se s tímto institutem neztotožňuji, považuji jej za nesprávně uchopený a užívaný mimo svůj původní úmysl, a to z důvodů, které předestřu níže.