I v oblasti správného zdaňování příjmů ze závislé činnosti vznikají spory mezi správci daně a daňovými subjekty. V našem časopise jsme se této problematice věnovali v č. 12/2020. Po roce se tedy k uvedenému tématu vracíme. V úvodu nejprve tradičně stručně shrneme judikaturu z předchozího článku.
Nad rozsudky týkajícími se daně z příjmů ze závislé činnosti
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
K minulé judikatuře
V rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále také NSS) ze dne 24. října 2018 čj. 1 Afs 162/2018-39 byla řešena otázka, kdo je zaměstnavatelem. Banka uzavřela s Českou poštou dohodu, dle které zaměstnanci pošty prodávali bankovní produkty, banka jim za to poskytovala různá věcná plnění a odváděla daň ze závislé činnosti. Zmíněnou mzdu však nenavyšovala o sociální a zdravotní pojištění (daň tedy nebyla počítána ze „superhrubé mzdy“). Banka tvrdila, že nenaplňuje definici pojmu „zaměstnavatel“, neboť šlo o zaměstnance pošty, a nikoli banky, a bankovní produkty prodávali zaměstnanci v rámci svého zaměstnání pro poštu. Nejvyšší správní soud došel k názoru, že finanční správa bude muset činnosti lépe analyzovat a doložit, že činnosti zaměstnanců pošty při prodeji bankovních produktů naplňovaly tezi, že byla banka jejich zaměstnavatelem. Právní věta ze zmíněného rozsudku je následující:
„
Definice pojmu ‚zaměstnavatel`
podle zvláštních právních předpisů, na které odkazuje § 6 odst. 12 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen ZDP), je založena nejen na podmínce existence zdanitelných příjmů ze závislé činnosti
(jak je tomu v ZDP), ale též na podmínce, že tyto příjmy plynou ze ‚zaměstnání`, tedy z činnosti zaměstnance pro zaměstnavatele, resp. na podmínce, že zaměstnavatel ‚zaměstnává zaměstnance`
[§ 3 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve spojení s § 3 písm. g) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, a § 3 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 2 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění].“Otázkou vztahu
daru nemovitosti poskytnutého zaměstnavatelem zaměstnancům
a zároveň statutárním orgánům a společníkům s. r. o. se zabýval NSS dne 19. 12. 2018 pod čj. 5 Afs 214/2016-18. Konstatoval, že oba obdarovaní vykonávali pro stěžovatelku závislou činnost duplicitně - tedy nejen jako zaměstnanci (vedoucí projektanti pozemních staveb), ale z pozice jednatelů též jako její statutární orgán a zároveň byli společníky. Tato skutečnost však sama o sobě bez dalšího zhodnocení okolností uzavření darovacích smluv mezi stěžovatelkou a jmenovanými ještě neznamená, že hodnotu darovaných nemovitostí je nutno posoudit jako příjem získaný v souvislosti s výkonem závislé činnosti pro stěžovatelku a že zaměstnanecký vztah zde má přednost před vztahem majetkovým. Za daných okolností lze tedy nepochybně poskytnutí daru z důvodu majetkové účasti obdarovaných brát jako přesun majetku v rámci rodinného podniku, resp. rodinných vztahů v širším slova smyslu, což žalovaný pominul; nijak neřešil, zda se zde nejednalo o uspořádání rodinných majetkových vztahů
obdobně jako v jiných případech řešených NSS. V rozsudku NSS ze dne 11. 6. 2020 čj. 1 Afs 375/2019-37 byly posuzovány dávky peněžité pomoci v mateřství pro účely uplatnění odečtu na manželku jako vyživované osoby.
Žalobce tvrdil, že peněžitá pomoc v mateřství vyplacená v lednu 2013 se vztahovala k nároku na ni, který vznikl v roce 2012, a tudíž by do příjmů manželky pro posouzení hranice 68 000 Kč vlastního příjmu limitujícího nárok na odečet na vyživovanou manželku neměla být započítána (a měla být chápána jako příjem roku 2012). Nejvyšší správní soud však byl opačného názoru, jako příjem posoudil okamžik skutečného příjmu a nikoli vznik nároku na něj. Dále Nejvyšší správní soud dne 3. října 2018 pod čj. 1 Afs 413/2017-64 posuzoval činnost obchodního zástupce - živnostníka
, jehož činnost posoudily finanční orgány jako závislou. Žalobce však byl úspěšný, protože:- soud nesouhlasil např. s tím, že pravidelná měsíční paušální odměna nutně musí automaticky podporovat tezi závislé činnosti,
–
nebyla vůbec vyhodnocena další část odměny spočívající v provizi 0.30 Kč za kus prodaného výrobku,
–
stejnou činnost společník pro společnost vykonával i v době, kdy ještě společníkem nebyl,
–
nebylo zkoumáno, zda obdobné činnosti nevykonává např. i pro jiné firmy, popř. zda danou činnost provádí vlastním jménem a na vlastní odpovědnost,
–
je vhodné porovnat danou činnost s činnostmi ostatních obchodních zástupců firmy.
Cestovní náhrady agenturních pracovníků
z místa výkonu práce dle pracovní smlouvy do místa faktického výkonu práce, kam byl pracovník přidělen, byly řešeny NSS dne 2. května 2019 pod čj. 9 Ads 279/2017-42. Výsledkem byla právní věta:„Místo výkonu práce dle pracovní smlouvy a dohody o dočasném přidělení se sice může lišit, z hlediska cestovních náhrad je však rozhodující místo výkonu práce, které si zaměstnavatel se zaměstnancem sjednali v pracovní smlouvě a které nelze měnit dohodou jiných subjektů (stejně jako jej nelze měnit jednostranným pokynem k dočasnému přidělení).
Zaměstnanci náleží náhrada cestovních výdajů, které vynaložil v souvislosti s cestou mimo sjednané místo výkonu práce právě proto, že po určitou dobu fakticky vykonává práci jinde, než bylo ujednáno.
“Tradičními spory o tzv. „švarcsystém“ se zabýval NSS dne 10. října 2019 pod čj. 2 Afs 435/2017-49. Pojmenoval tzv. „šedou zónu“ obojetných činností, kam patří osoby, u kterých není na první pohled zcela jasné, zda jde u nich o závislou činnost, či nikoli. Pro zařazení mezi nezávislé činnosti zdůraznil soud nutnost jejich svobodné vůle a absence donucení. Skutečnost, že konkrétní