Správa daní - strana 2

K problematice vztahů daňového a insolvenčního řízení se velmi často vyjadřuje jak judikatura správních soudů, tak nezřídka i Ústavního soudu. Poslední dobou se však zdálo, že v rámci stávající judikatury pro tuto oblast jsou již všechna sporná místa vyřešena a soudy nebudou mít už cokoli zásadního v rámci uvedené problematiky k řešení. Tento pocit netrval však dlouho, protože správní soudnictví se muselo v tomto roce zaobírat sporem mezi daňovým subjektem v úpadku na straně jedné a správcem daně na straně druhé ve věci správcem daně neuznaného nároku na vyplacení úroku z vratitelných přeplatků dle § 253a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “).

Společnost s r. o. zaplatila v březnu a červnu 2023 zálohy na daň z příjmů ve výši 90 000 Kč. V září 2023 dostala vratku přeplatku za rok 2022 ve výši 18 500 Kč. Dále v září a v prosinci 2023 zaplatila zálohu na daň z příjmů ve výši 50 000 a 50 000 Kč. Jakou částku uvedena s.r.o. za rok 2023 do daňové přiznání v 5. oddíle na řádek 1 - částku 280 000 Kč? Sečtou se jednoduše zaplacené zálohy na účtu 341? (přeplatek se do toho počítat nebude, protože již k 31.12.2022 tam byl zůstatek v té částce 21 500 a až zaplacením ze strany FÚ v roce 2023 se to srovnalo). Je tento postup správný? 2) Mají nějaký vliv na zpracovaní přiznání zaplacené zálohy na účtu 314? 3) Mají vliv na přiznání nějaké pohyby na účtu 342? Např. z důvodů přeplatku z ročního zúčtování daně za rok 2022 (přeplatek došel až v lednu 2024)?

Když s. r. o. podala daňové přiznání za rok 2023 dne 26. 3. 2024 přes datovou schránku, stačí, když daň z příjmu právnických osob zaplatí do 2. 5. 2024?

Po přečtení skartačního řádu a mnoha článků o skartaci daňových dokladů si nejsem jistá zda jsem vše pochopila správně. Jde mi o účetní jednotku s.r.o., plátce DPH. Tato jednotka chce provést skartaci daňových dokladů z roku 2012, včetně účetní závěrky, bankovních výpisů, atd.. Daňové doklady a bankovní výpisy z tohoto roku předpokládám, že může nechat fyzicky zlikvidovat. Na to si sjedná společnost, která zajistí fyzickou likvidaci a vystaví doklad o provedení skartace. Jak to bude s účetní závěrkou s.r.o.? Může taktéž nechat fyzicky zlikvidovat, nebo se musí obrátit na místně příslušný archiv a tam nejprve zažádat, zda může i toto postoupit k fyzické likvidaci? Nebo lze již rovnou vše postoupit ke skartaci? U účetní jednotky proběhla v roce 2015 kontrola správce daně za rok 2013. Má i toto nějaký vliv, na archivaci a následnou skartaci?

Podstatou kasační stížnosti je posouzení otázky, zda mohl krajský soud podanou žalobu odmítnout za situace, kdy měl informaci o tom, že stěžovatelka napadla samostatnými žalobami také rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí a rozhodnutí, kterým bylo žalobou napadené rozhodnutí v přezkumném řízení změněno. Ve shodě se stěžovatelkou má tak Nejvyšší správní soud za to, že neexistence, resp. zánik napadeného správního rozhodnutí není definitivní (a nelze tak hovořit o neodstranitelném nedostatku podmínek řízení), ale je závislý nejen na posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2022, č. j. 13649/22/5200-11433-706599, kterým bylo původní rozhodnutí v přezkumném řízení změněno, ale také na posouzení zákonnosti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 1. 11. 2021, č. j. MF-28670/2021/3901-4, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí GFŘ ze dne 21. 7. 2021, č. j. 47585/21/7700-10124-204230 (rozhodnutí o nařízení přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí), neboť jak již bylo uvedeno výše, důvody, pro které bylo nařízeno přezkoumání původního rozhodnutí, a právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí je správce daně v přezkumném řízení vázán. Stejně jako ve věci rozsudku NSS č. j. 3 As 253/2015-199 tak bylo povinností krajského soudu řízení o žalobě podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušit a vyčkat na výsledky zmiňovaných souběžně vedených řízení.

Pokud jde o způsob obchodování s předmětnými společnostmi, krajský soud správně uvedl, že daňové orgány neprokázaly, že by se jednání žalobce (neuzavření písemné smlouvy, fyzické dodání zboží subodběratelům, úhrada zboží před či při předání) odchylovalo od standardního modelu obchodovaní v oblasti dodávek masa, a že by absence prezentace odběratelů na webových stránkách byla v rozhodné době v této oblasti rovněž nestandardní. Zdejší soud souhlasí s názorem krajského soudu v tom, že pokud předmětní odběratelé zajistili žalobci přímý odběr zboží od menších odběratelů na Slovensku, závozy masa probíhaly takřka každodenně, kupní cena byla řádně hrazena před či při převzetí, tedy obchodní spolupráce fungovala, nemusel být žalobce motivován k uzavírání písemných smluv. Ostatně sám žalobce k tomu uvedl, že v obchodním styku v dané oblasti je pravidlem, že kupující se nechce smluvně zavázat k odběru určitého zboží, neboť si hodlá ponechat možnost rozhodnout se, zda zboží odebere od dosavadního obchodního partnera, nebo zboží nakoupí od jiného dodavatele za v daném okamžiku výhodnějších podmínek. Rovněž skutečnost, že žalobce maso zavážel přímo odběratelům svých odběratelů, mohla mít pro něj ekonomické opodstatnění, neboť žalobce tak měl zajištěn koordinovaný odběr svého zboží ze strany většího množství menších odběratelů na území jiného členského státu.

S ohledem na argumentaci stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud za nutné doplnit, že rozhodujícím hlediskem pro vyřazení určité písemnosti z vyhledávací části spisu ve smyslu § 65 odst. 2 daňového řádu je, zda tato písemnost v kontextu nynějšího daňového řízení „mohla být uplatněna jako důkaz“, tedy nikoliv zda jako důkaz skutečně uplatněna byla. Zdůrazňuje-li tedy stěžovatel opakovaně, že přeřadil všechny písemnosti, které byly v odvolacím řízení uplatněny jako důkaz, v anonymizované podobě do „nevyhledávací“ části spisu a že s těmito písemnostmi žalobce řádně seznámil, pomíjí zákonnou úpravu. Pro přeřazení písemností z vyhledávací části spisu není rozhodné, zda se o tyto písemnosti opírá stěžovatel ve svém rozhodnutí (využil je do své argumentace, jak uvádí v úředním záznamu na č. l. 10 odvolacího spisu), ale zda s ohledem na jejich obsah mají tyto písemnosti vypovídací hodnotu ve vztahu ke zjišťovanému skutkovému stavu. Jinými slovy, závěr, zda určitá písemnost „může být uplatněna jako důkaz“ ve smyslu § 65 odst. 1 písm. a) daňového řádu , má objektivní povahu. Pouze skutečnost, že stěžovatel dané písemnosti neosvědčil jako důkaz pro své rozhodnutí, neznamená, že tyto jsou „bez relevance ve vztahu k předmětnému odvolacímu řízení“, jak uvedl stěžovatel ve vyjádření k žalobě.

Z uvedeného tak logicky vyplývá, že v případě, kdy stěžovatel daň z přidané hodnoty řádně neodvedl, ačkoli ji od poplatníka před tím vybral, ovlivňuje takto vybraná částka rovněž základ daně z příjmů. Opačně by tomu bylo v případě, kdy by cenu za poskytnutá plnění stěžovatel s jeho odběrateli sjednal bez daně z přidané hodnoty. To však v posuzovaném případě nenastalo a stěžovatel to ani netvrdil. Jinak řečeno, v případě, kdy stěžovatel v rámci peněžních hodnot, které obdržel za uskutečněná zdanitelná plnění, obdržel rovněž částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou však následně neodvedl do státního rozpočtu, představovala předmětná částka součást jeho příjmů. Stěžovatel tak s touto částkou mohl po rozhodnou dobu fakticky neomezeně a volně nakládat, a nijak se tak nelišila od zbývající části jeho příjmů za uskutečněná zdanitelná plnění.

Podle § 92 odst. 4 daňového řádu může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, vyžaduje-li to průběh řízení a nelze-li potřebné informace získat z vlastní úřední evidence. Zákon nestanoví taxativní výčet náležitostí takové výzvy. Z podstaty věci je však zřejmé, že v případě, má-li být výzvou přeneseno důkazní břemeno ohledně věrohodnosti předloženého daňového dokladu zpět na daňový subjekt, musí tato výzva obsahovat, na základě čeho předložený doklad neobstojí a jaká skutečnost jeho neprůkaznost způsobila (tj. proč prokázání určité skutečnosti průběh řízení vyžaduje). Tím se daňový subjekt dozví, co konkrétně považuje správce daně za neprokázané.

Argumentace stěžovatelky směřuje vlastně k tomu, že během postupu k odstranění pochybností nelze nikdy provádět mezinárodní dožádání. To by ale již bylo přepisování zákona, zákon nic takového nevylučuje. Důležité je, aby tato dožádání stále svým rozsahem (zjišťovanými skutečnostmi) odpovídala postupu k odstranění pochybností. Při postupu k odstranění pochybností je tak možné mezinárodně zjišťovat jednotlivé konkrétní pochybnosti. Důležitý je pak nejen rozsah, ale též přiměřený čas. V nynější věci byla doba s tím spojená vskutku dlouhá (více než rok), ale s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti stále ještě o excesivním vybočení z postupu hovořit nelze.

Bylo by proto v rozporu s touto koncepcí, pokud by na jedné straně stěžovatel tvrdil, že společnost TONDINO plnila v řetězci roli buffera, jehož úkolem bylo vystupovat jako „spořádaný obchodník a daňový subjekt“, na druhé straně však tvrdil, že tato společnost neodvedla daň, přičemž cílem tohoto neodvedení bylo získání neoprávněné daňové výhody (což je spojeno s rolí tzv. missing tradera). Stěžovatel tedy může roli společnosti TONDINO vidět zejména následujícími způsoby: Jednak může vycházet ze závěrů krajského soudu, podle nichž dostatečně identifikoval chybějící daň u společností EDECO a EDEMOST, a tedy dostatečně popsal role těchto společností v obchodním řetězci jako role missing traderů. Následně bude vycházet z toho, že společnost TONDINO má taktéž v podvodném řetězci svou roli, kterou dostatečně popíše v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ta by však nejspíše nespočívala v neodvedení DPH za účelem neoprávněného získání daňové výhody. Druhou možností je pak trvat na závěru, že u společnosti TONDINO identifikoval chybějící daň, potom však musí dostatečně dát do souvislosti doměřenou a nezaplacenou daň u společnosti TONDINO se skutkovými okolnostmi, v nichž stěžovatel spatřuje úmysl získat nesplněním daňových povinností neoprávněné daňové zvýhodnění. Taková souvislost totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečně absentuje. Je přitom potřeba zopakovat, že jestliže došlo k navýšení ceny v řetězci mezi společností TONDINO a subdodavateli EDECO nebo EDEMOST, pak tato skutečnost sama o sobě příliš o povaze doměřené daně u společnosti TONDINO nevypovídá. Pokud totiž ta nakupovala reklamní služby již za (dle tvrzení stěžovatele) nepřiměřeně vysokou cenu a tyto služby následně bez přidané hodnoty, ale také tedy bez podstatného navýšení ceny přeprodala žalobkyni, pak lze předpokládat, že výsledná daňová povinnost společnosti TONDINO z přijatých a následně přeprodaných reklamních služeb bude relativně malá. Této společnosti totiž na jedné straně vznikla vysoká daňová povinnost na výstupu, která by však za normálních okolností byla snížena o vysokou DPH zaplacenou ve vztahu ke společnostem EDECO nebo EDEMOST na vstupu. Jinými slovy, neprokázáním splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH a následnou nekontaktností se společnost TONDINO dostala spíše do nepříznivé pozice, neboť namísto relativně nízké daňové povinnosti při řádném uplatnění odpočtu na DPH jí byla doměřena vysoká daňová povinnost, neboť si odpočet na DPH úspěšně neuplatnila. Samotné navýšení ceny u subdodavatelů stěžovatelky tak nepředstavuje dostatečné propojení DPH, jež byla doměřena společnosti TONDINO, se skutkovými okolnostmi, v nichž měl podle stěžovatele daňový podvod spočívat. Zároveň pokud by chtěl stěžovatel tvrdit, že rolí společnosti TONDINO bylo v řetězci působit jako regulérní subjekt, jehož úkolem je vytvořit dojem legality celého obchodního řetězce, pak tvrzení o úmyslu této společnosti „zmizet ze scény“ bez splnění svých daňových povinností za účelem vylákání neoprávněné daňové výhody je s prvním uvedeným ve vzájemném rozporu.

V kasačním řízení je stanoveno povinné zastoupení advokátem především proto, aby kasační stížnosti byly argumentačně na patřičné úrovni. Smyslem je, aby v kasačním řízení byla vedena pokud možno kvalifikovaná polemika s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy však musí být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha reagovat na konkrétní závěry krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty žalobní argumenty, které žalobkyně pokládá za nejpádnější. V kasační stížnosti tedy nebyly uplatněny žádné skutečné kasační důvody. Podání nazvané kasační stížnost na svých celkem čtyřech stranách nijak nereaguje na rozsudek krajského soudu, který napadá. Žalobkyně dokonce v kasační stížnosti tvrdí, že brojí pouze proti právnímu názoru správce daně. Současně nebyl ani důvod k tomu, aby NSS hleděl na kasační stížnost jako na podání trpící vadami, které by byl povinen odstraňovat podle § 109 odst. 1 s. ř. s. Toto ustanovení má zajistit doplnění kasačních důvodů zejména u těch kasačních stížností, které neobsahují žádnou argumentaci a spíše jen ohlašují úmysl uplatnit k výzvě soudu konkrétní kasační důvody. Postup podle § 109 odst. 1 s. ř. s. však není určen k tomu, aby soud, který obdrží strukturované podání mající rámcovou podobu zdůvodněné kasační stížnosti, pedagogicky vedl právního profesionála zastupujícího v kasačním řízení, upozorňoval jej na smysl kasační stížnosti (který je zřejmý ze zákona) a nabádal jej k vylepšení jeho argumentačních dovedností.

Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani to, zda stěžovatel měl obdobně postupovat již od svého vzniku v roce 2004. V obecné rovině sice může být důvodem vzniku subjektivního přesvědčení, že transakce, které daňový subjekt provedl, jsou daňově bezproblémové (či od daně osvobozené), to, že nejsou správcem daně výslovně zpochybněny. Míra takto vzniklého přesvědčení a z toho plynoucího očekávání ohledně jiných obdobných situací do budoucna je však velmi nízká. Daňový subjekt se na základě toho, že v minulosti správce daně něco nerozporoval, může spolehnout jen na to, že pokud bude obdobná transakce v budoucnu zpochybněna, musí pro takový krok správce daně mít racionální důvody, které vysvětlí. Způsobilým vysvětlením však může být (vedle typicky toho, že rozhodné skutečnosti správce daně zjistil až později než v době nezpochybnění těch transakcí, o něž daňový subjekt svá očekávání opírá) i to, že v daňové praxi, která tak či onak hodnotí obrovské množství simultánně probíhajících transakcí, v řadě případů nutně velmi povrchně, je zcela běžné, že řada těch, které by při bližším zkoumání mohly být vyhodnoceny jako podezřelé, pozornosti správců daně unikne.

Podnikatel zemřel 24. 2. 2024, přiznání k DPFO za rok 2023 dosud nebylo podáno, mělo být podáno daňovým poradcem na základě plné moci, t. j. k 1. 7. 2024. K jakému datu musí být v této situaci podáno daňové přiznání za rok 2023, a dále podání za období od 1. 1. 2024 do 24. 2. 2024. Lze použít § 245 daňového řádu a sjednotit lhůty?

Dne 28. 4. 2023 byla schválena účetní závěrka společnosti s.r.o. s jedním společníkem za rok 2022. HV byl kladný a část ze zisku byla převedena na účet nerozděleného zisku a část je určen k vyplacení podílu společníkovi (termín pro výplatu podílu je určen do konce roku 2023). V interním účetním zápise datovaném k 28.4.2023 bylo rozdělení HV zúčtováno vč. předpisu srážkové daně z podílu na zisku: 431/428, 431/364, 364/342. Je účtování srážkové daně 28. 4. 2023 takto v pořádku? V jakém termínu musím srážkovou daň uhradit? Do 31. 7. 2023? Když byl podíl vyplacen v 12/2023, srážková daň je takto tedy uhrazena dříve? 

1) Článek 9 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že člen představenstva akciové společnosti založené podle lucemburského práva vykonává ekonomickou činnost ve smyslu tohoto ustanovení, pokud této společnosti poskytuje za úplatu služby a pokud má tato činnost pravidelný charakter a je vykonávána za odměnu, u níž jsou předvídatelné podmínky stanovení. 2) Článek 9 odst. 1 první pododstavec směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že činnost člena představenstva akciové společnosti založené podle lucemburského práva není vykonávána samostatně ve smyslu tohoto ustanovení, když tento člen nejedná na svůj účet ani svou odpovědnost a nenese hospodářské riziko vyplývající z jeho činnosti, přestože si svobodně určuje podmínky výkonu své práce, sám přijímá honoráře tvořící jeho příjem, jedná svým jménem a není ve vztahu hierarchické podřízenosti.

V případě stanovení sankcí v rámci daňového řízení často daňový subjekt spoléhá na prominutí, které však není rozhodně automatické a pro prominutí je zapotřebí splnit celou řadu podmínek. Také při promíjení penále, které je stanoveno po doměření daně v rámci daňové kontroly nebo při podání nepřípustného dodatečného přiznání, je nezbytné naplnit řadu podmínek pro úspěšné prominutí penále, přičemž správce daně může prominout 75 % penále. V tomto článku se čtenář seznámí s podmínkami pro prominutí penále a také je zde obsažen nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu.

V následujícím článku shrnujeme oblasti, na které se finanční úřady v poslední době nejvíce zaměřují a nadále budou zaměřovat v rámci své kontrolní činnosti, a dále také na co si v této souvislosti dávat pozor.

Jaký je termín úhrady daně DPPO za rok 2023? Daňové přiznání bude podáno 11. 3. 2024 s daňovou povinností 45 000 Kč.

Správce z registračního oboru FÚ nám sdělil, že společnos, plátce DPH, má hlásit všechny bankovní účty, které používá ve své ekonomické činnosti. Je to tak?