Náhrada škody v pracovním právu

Pracovní úrazy jsou nepříjemnou součástí pracovního provozu a mohou představovat dramatický zásah nejen do životů konkrétních zaměstnanců a zaměstnankyň. Právní úprava této problematiky ošetřená zákoníkem práce , která je předmětem následujícího textu, zakotvuje zejména povinnosti zaměstnavatele při předcházení i řešení pracovních úrazů a oproti občanskému zákoníku obsahuje speciální úpravu náhrady škody v případě, že k pracovnímu úrazu dojde.

Zákoník práce 1) v rámci právní úpravy náhrady škody upravuje vedle obecné prevenční povinnosti také případy, v nichž je zaměstnavatel nebo zaměstnanec povinen nahradit škodu, která druhé straně vznikla. Pokud jde o povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu, sem se řadí tzv. obecná povinnost zaměstnavatele nahradit škodu, dopadající na škody vzniklé zaměstnanci při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním, případně na škody způsobené zaměstnanci ostatními zaměstnanci zaměstnavatele.

Pozn. red.: Text volně navazuje na článek Využití odpočtu na výzkum a vývoj v praxi publikovaný v č. 3/2015. V dalším díle miniseriálu o odpočtu na výzkum a vývoj (dále také „VaV“) bychom čtenářům rádi přiblížili otázky vyvolané nejnovějším vývojem judikatury, které postihují takřka všechny poplatníky, kteří v daňovém přiznání vykazují položku „odpočet na VaV“. Hlavní otázkou je uplatnění osobních nákladů, zejména náhrad za dovolenou, a dále pak posuzování výzkumných a vývojových činností včetně úlohy odborníků a znalců.