Náhrada za opotřebení majetku

Zaměstnanci (řidiči) mají soukromé telefony a zaměstnavatel by jim chtěl přispívat měsíčně 200 Kč za případné služební hovory. Jak správně postupovat a podléhá tento příspěvek dani z příjmů, sociálnímu a zdravotnímu pojištění?

Zavedením legislativní zkratky v § 317 ZP „práce na dálku“ dochází k pojetí výkonu práce konaného z jiného místa, než je pracoviště zaměstnavatele, nejen jako výkonu práce z domova (tzv. home office), ale i jako možnosti výkonu práce v dohodě se zaměstnancem také z dalších míst, jako je např. z rekreačního objektu a dalších objektů včetně práce zaměstnance ze zahraničí.

Zaměstnavatel začal vyplácet náhrady za home office, a náhrady za údržbu pracovního oděvu. Budou tyto náhrady ve mzdě podléhat exekuci a insolvenci? Děkuji

Práce z domova se stala postupně rozšířeným řešením v situaci související s pandemií COVID-19. Stále více se však práce z domova (home office) stává v současné době významným zaměstnaneckým benefitem a stoupá počet profesí, ve kterých je možné vykonávat částečně (jeden nebo několik dnů v týdnu) nebo plně práci z domova. Při práci z domova zaměstnanec pracuje podle pokynů zaměstnavatele, ale určuje si sám rozvrh pracovní doby a ovlivňuje si tak svůj pracovní režim. U zaměstnance dochází k úspoře času a cestovních nákladů, protože odpadá každodenní cesta na pracoviště, dochází rovněž ke sladění pracovních povinností s rodinným a osobním životem. Tento způsob výkonu práce je zejména vhodný u těch činností, které může zaměstnanec vykonávat sám bez přispění dalších zaměstnanců, anebo když může k vlastnímu řešení komunikovat s ostatními zaměstnanci přes telefon nebo internet. Jak je známo, vše má své výhody i nevýhody. A k těm nevýhodám práce z domova patří náročnost na vlastní kontrolu své práce a nutná vlastní sebekázeň, ztráta kontaktu s kolegy v zaměstnání (jak s nadřízenými, tak se spoluzaměstnanci), ale rovněž nezbytné vybavení vymezeného pracoviště doma dle druhu výkonu práce z domova. V následující části se budeme zabývat praktickými příklady daňového řešení nákladů vynaložených zaměstnancem při práci z domova, a to jak na straně zaměstnance, tak u zaměstnavatele. Nejdříve si však blíže vymezíme home office z pohledu zákoníku práce .

Pro zaměstnavatele je v současné době z důvodu nedostatku pracovní síly na trhu práce velice obtížné obsadit určité pozice vhodnými zaměstnanci. Jedním z nástrojů, jak oslovit vhodného kandidáta a získat kvalitního zaměstnance na danou pozici je nabídka alespoň částečné práce z domova neboli home office. Nabídkou práce z domova lze získat velice kvalitní zaměstnance, kteří mají o práci zájem, ale jejich životní situace jim neumožňuje každodenní docházení do zaměstnání. Může se jednat například o zaměstnance pečující o osoby blízké, studenty nebo osoby zdravotně (zejména tělesně) hendikepované. Zaměstnanci si při daném způsobu práce mohou přizpůsobit pracovní dobu podle vlastních potřeb a časových možností bez nutnosti každodenního docházení na pracoviště zaměstnavatele. Naopak tento způsob práce však vyžaduje od zaměstnance vyšší úroveň disciplinovanosti a pevnou vůli, aby byl schopen včas a kvalitně plnit své úkoly, jelikož zaměstnavatel má omezené možnosti kontroly nad činností svého zaměstnance.

Asi nikdo neplatí rád daně z příjmů – ať už jde o řemeslníka, paní pokladní nebo nadnárodní korporaci – každý to vnímá osobně jako příslovečné tahání peněz z vlastní kapsy. Zdanění příjmů má rovněž sporný morální základ, když v podstatě říká – Čím více budeš pracovat a vydělávat, tím vyšší daň zaplatíš! – ať už jen absolutně, nebo i relativně (při progresivní sazbě daně). Ještě tristnější situace nastává, když dani podléhá příjem, který není vnímán poplatníky jako výdělek, zisk, nebo nějaké jiné reálné ekonomické navýšení jeho majetku. Proto přeci jen „raději“ zdaňujeme třeba příjem z obchodování s akciemi, který máme na přilepšenou, nežli příjem z prodeje bytu, který zpravidla obratem využijeme k úhradě za nový objekt bydlení. Na to do jisté míry dbá také zákon č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP “), a vylučuje ze zdanění některé „příjmy“, které efektivně nezvyšují hodnotu majetku poplatníka, ale například pouze nahrazují jeho úbytek.