Nicotnost

Vyrozumění žalovaného o tom, že neshledal důvody pro vyslovení nicotnosti, nesplňuje formální znaky rozhodnutí. Uvedené vyrozumění může být učiněno i neformálním způsobem. Kromě skutečnosti, že vyrozumění žalovaného není rozhodnutím ani zásahem, nelze postup žalovaného hodnotit ani jako nečinnost, jejímž důsledkem je nevydání rozhodnutí o vyslovení nicotnosti rozhodnutí odvolacího orgánu. Je tomu tak zejména s ohledem na cíl řízení o žalobě podle § 79 s. ř. s. Tím je vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Již shora citovaná judikatura zdejšího soudu však zastává stanovisko, že na vydání pozitivního rozhodnutí o vyslovení nicotnosti není právní nárok, nelze se tak tohoto výsledku domáhat cestou nečinnostní žaloby. Z povahy věci pak rozhodnutí o vyslovení nicotnosti nemůže být osvědčením.

Základem vzniku dělené správy byla snaha pokusit se co nejefektivněji vybírat veškerá peněžitá plnění vyplývající z rozhodovací činnosti veřejné správy, která tvoří příjmy veřejných rozpočtů, jednotným a propracovaným způsobem. Taková úprava dosud nebyla součástí právního řádu, a proto se přímo nabízelo její zakotvení mezi nejčastější plnění tohoto typu do veřejných rozpočtů, tj. do úpravy správy placení daní. Stalo se tak přijetím § 1 odst. 4 do předchozí úpravy daňového procesu, tj. zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, o čemž se i judikatura vyjadřuje tak, že byl vnucen procesní režim správy daní při placení uložených pokut obecně všem ostatním předpisům upravujícím sankční řízení, pokud tyto nestanovily jinak (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, čj. 6 AS 152/2014-78 , www.nssoud.cz). Tento do jisté míry nevlídný pohled na dělenou správu či spíš její nepochopení, se projevuje i v jisté nedůslednosti její nezbytné úpravy v jednotlivých zákonech. Nelze se domnívat, že je to činěno snahou nevybírat příjmy plynoucí z nejrůznějších peněžitých plnění, spíš určitou nechutí k této již ryze praktické části správy oněch stanovených příjmů.