Podvod

Odepření nároku na odpočet DPH na vstupu z důvodu zapojení do daňového podvodu nebrání skutečnost, že vůči příjemci zdanitelného plnění již bylo uplatněno ručení za nezaplacenou daň z tohoto plnění.

Závěrem je nutno zdůraznit, že každý případ daňového podvodu je jedinečný. Stěžovatelce tedy nijak nepomáhá, pokud z různých rozsudků cituje konkrétní skutkové okolnosti, které používá ve svůj prospěch. Pokud v některých případech soudy považovaly některá opatření za dostatečná pro zamezení zapojení do daňového podvodu, neznamená to, že shodná opatření budou bez dalšího dostatečná v případu jiném. V tomto ohledu jsou závěry soudů nepřenositelné. Soudy ve stěžovatelkou citovaných případech rozhodovaly na podkladě jiných skutkových a právních okolností. Se závěry přijatými v nynější věci se jejich tehdejší úvahy nevylučují. Nelze tedy vytrhávat jednotlivé názory soudů v jiných případech z kontextu a dovozovat z nich závěry pro tento případ. Posuzování odepření odpočtu DPH z důvodu zapojení do daňového podvodu závisí na komplexním posouzení skutkových okolností každého případu.

Nejvyšší správní soud tedy neshledává nic nestandardního na tom, pokud žalobce nepoptal reklamu přímo u provozovatele televizního vysílání, ale k provedení reklamy uzavřel smlouvu se zprostředkovatelem. Jedná se o naprosto běžný postup, což by měly při stanovení referenčního vzorku zohlednit i daňové orgány. Proto by pro účely stanovení ceny obvyklé měly vycházet právě z cen, které by byly v běžných obchodních vztazích sjednány mezi odběratelem reklamy a zprostředkovatelem reklamy, nikoliv jejím konečným poskytovatelem. ... Není však povinností daňového subjektu vyhledávat cenově nejvýhodnější nabídku a správce daně tedy nemůže po žalobci spravedlivě požadovat, aby smlouvu uzavřel přímo s dotčeným provozovatelem televizního vysílání, neboť je otázkou jeho svobodné volby, jakým způsobem si reklamní služby zajistí, tj. zda přímo nebo skrze zprostředkovatele.

Nákup pohonných hmot přes prostředníky není bezesporu vyloučen, a to ani za účelem získání výhodnějšího daňového režimu (zde nároku na odpočet daně). Daňové subjekty se mohou tímto způsobem pokoušet dosáhnout snížení daňového zatížení, přičemž tato snaha bude zpravidla vedena legitimní snahou o optimalizaci daňové povinnosti. K daňové optimalizaci nicméně musí docházet v mezích zákona a v souladu s jeho smyslem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2023, č. j. 6 Afs 92/2022 -51). V takovém případě klade systém DPH na všechny daňové subjekty, aby postupovaly s přiměřenou mírou obezřetnosti s cílem vyhnout se účasti na podvodném jednání.

Důležitou objektivní okolností byla rovněž výše ceny. Již v rozsudku ze dne 22. 2. 2022, č. j. 4 Afs 247/2021-32, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „v tržním prostředí existuje nepřímá úměra mezi počtem subjektů v řetězci a ekonomické efektivitě takovéhoto řetězce. S rostoucím počtem subjektů v řetězci klesá ziskovost jednotlivých subjektů, anebo se rostoucí počet subjektů negativně promítá na ceně pro konečného odběratele. Neopodstatněné přeprodeje se zapojením většího počtu mezičlánků pouze přeprodávajících zboží jsou typické právě pro karuselové podvody. Racionálně chovající se subjekty by měly mít snahu množství těchto neproduktivních (přeprodávajících) subjektů eliminovat“.

Nejvyšší správní soud k otázce kontroly kvality zboží uvádí, že v daném případě nelze pominout, že stěžovatelka s kovy obchodovala již od roku 2002. Zboží dodávala prověřeným odběratelům. Lze důvodně předpokládat, že kdyby kvalita zboží byla nedostatečná, ihned by se to projevilo v problémech s jejím odbytem. Žalovaný přitom zjistil, že pouze v jednom případě v minulosti se stěžovatelka setkala s falzifikátem zboží. Vzhledem k této dlouhodobé praxi stěžovatelky, kdy metody kontroly kvality a množství zboží až na jednu výjimku neselhávaly a stěžovatelka je používala i mimo období, kdy byla dle žalovaného zapojena do podvodných řetězců, není dle Nejvyššího správního soudu kontrola kvality zboží prováděná stěžovatelkou dostatečnou indicií o vědomosti stěžovatelky o zapojení do podvodných řetězců. Pokud jde o absenci písemné smlouvy, ta sice bývá jednou z objektivních okolností, která ve svém souhrnu s ostatními může svědčit o vědomosti zapojení do podvodného řetězce. Jde však pouze o okolnost nižšího významu, která musí být podpořena silnými dalšími indiciemi. Samo o sobě jde totiž o praxi běžnou a zákonnou. Občanský zákoník písemnou formu pro kupní smlouvu nevyžaduje. Skutečnost, že v daném případě nemůže jít o silnou indicii vědomosti stěžovatelky o zapojení do podvodného řetězce svědčí i okolnost, že v roce 2013 stěžovatelka kupní smlouvu se svým dodavatelem písemně uzavřenou měla. Přitom již v tomto období se stěžovatelka podle žalovaného zapojila do podvodných řetězců. Pokud jde o prověřování svých dodavatelů, tak zde Nejvyšší správní soud nespatřuje žádnou nestandardní okolnost. Podstatné totiž je, že to nejsou dodavatelé stěžovatelky, kteří byli v rámci řetězců identifikováni jako problematické subjekty. Chybějící daň byla identifikována až v dalších článcích řetězců. Není tedy jasné, čeho by stěžovatelka docílila, kdyby si více prověřovala své dodavatele, ani proč by tak měla dělat. Žalovaný neuvedl, že by se jednalo o problematické dodavatele. Nárůst obchodů v předchozích letech sám o sobě také nemůže být problematický. Pokud stěžovatelka, jak prokazovala, stabilně vykazovala zisk z těchto obchodů, tak nárůst obchodů je z ekonomického hlediska naopak pozitivním faktorem. Absence pojištění, či jiného zajištění transakcí také sama o sobě není problematická, pokud se stěžovatelka s žádnými problémy při obchodování s těmito produkty v minulosti nepotýkala. Z napadeného rozhodnutí ani ze správního spisu nevyplývá opak.

Důvody nasvědčující přiměřené pravděpodobnosti budoucího stanovení daně je proto nutné vztahovat výlučně ke splnění podmínek pro osvobození od daně podle § 64 ve spojení s § 13 odst. 2 zákona o DPH . V tomto směru je mezi stranami sporné naplnění podmínky, že zboží bylo stěžovatelkou do jiného členského státu jejím odběratelům skutečně dodáno. Osvobození dodání zboží uvnitř EU od daně lze totiž uplatnit pouze tehdy, pokud právo nakládat se zbožím jako vlastník bylo převedeno na pořizovatele a dodavatel prokáže, že toto zboží bylo odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu, a že v důsledku tohoto odeslání nebo přepravy věc fyzicky opustila území členského státu dodání (srov. např. rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2022, č. j. 4 Afs 377/202-35 a tam citovaná judikatura). Otázka případného podvodného jednání a indicie o něm vypovídající jsou tudíž relevantní právě pouze v otázce skutečného dodání zboží do jiného členského státu EU (které mohlo být z různých důvodů fiktivní). Naopak bez významu jsou indicie, které by mohly vypovídat o existenci objektivních okolností svědčících o možné (byť nedbalé) účasti stěžovatelky na daňovém podvodu jejích odběratelů v jiných členských státech.

V rámci své praxe se setkávám s různými typy sporů na DPH. Nejčastěji se jedná o spory ohledně správného uplatnění nároku na odpočet daně dle § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “). Tyto spory se mezi správcem daně a daňovým subjektem někdy překlenou až do zkoumání, zda byl odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění uplatněn v souladu se smyslem a účelem směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému DPH (dále jen „Směrnice“). Jinými slovy se řeší to, zda se daňový subjekt přijetím zdanitelného plnění od svého dodavatele účastnil podvodu na DPH, o kterém věděl či vědět měl a mohl. Obecně lze totiž z judikatury odvodit, že nárok na odpočet daně nesmí být omezen a po splnění hmotněprávních a formálních podmínek musí být přiznán. Výjimku z tohoto principu ovšem představuje situace, kdy daňový subjekt uplatňuje nárok na odpočet daně podvodně nebo zneužívajícím způsobem 1) . Boj proti podvodu, vyhýbání se daňové povinnosti a případným zneužitím je totiž cílem, který je unijním právem uznán a podporován 2) .

Zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který využil možnosti, kterou mu přiznává článek 267 SFEU , ukládá povinnost nepoužít právní posouzení vnitrostátního soudu vyššího stupně, pokud má s ohledem na výklad ustanovení unijního práva podaný Soudním dvorem ve formě rozsudku nebo usnesení s odůvodněním ve smyslu článku 99 jeho jednacího řádu za to, že uvedená posouzení nejsou s tímto právem v souladu. Tato zásada však nebrání vnitrostátní právní úpravě, která se omezuje na to, že vnitrostátním soudům nižšího stupně ukládá povinnost odůvodnit jakoukoli odchylku od těchto posouzení. Článek 167, čl. 168 písm. a) a čl. 178 písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být ve světle zásad daňové neutrality a právní jistoty vykládány v tom smyslu, že nebrání praxi, na jejímž základě daňová správa odepírá osobě povinné k dani nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) související s pořízením zboží, které jí bylo dodáno, z důvodu, že fakturám týkajícím se těchto pořízení nelze důvěřovat na základě okolností svědčících o nedostatku řádné péče ze strany uvedené osoby, přičemž tyto okolnosti jsou v zásadě posuzovány s ohledem na oběžník pro osoby povinné k dani zveřejněný touto správou, pokud – tato praxe a tento oběžník nezpochybňují povinnost uvedené správy právně dostačujícím způsobem prokázat objektivní skutečnosti, na základě kterých se lze domnívat, že se uvedená osoba dopustila úniku na DPH nebo že věděla nebo měla vědět, že dotčené plnění je součástí takového úniku, – uvedená praxe a uvedený oběžník neukládají téže osobě povinné k dani nést břemeno složitého a důkladného prověřování dodavatele, – požadavky uplatňované uvedenou správou jsou v souladu s požadavky stanovenými oběžníkem a – zveřejněný oběžník pro osoby povinné k dani byl formulován jednoznačným způsobem a jeho použití bylo pro procesní subjekty předvídatelné. Směrnice 2006/112 musí být vykládána v tom smyslu, že – brání tomu, aby se daňová správa v případě, že hodlá osobě povinné k dani odepřít nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu z důvodu, že se tato osoba podílela na kolotočovém podvodu v oblasti DPH, omezila na prokázání, že toto plnění je součástí kruhového fakturačního řetězce, – uvedené správě přísluší, aby přesně určila skutečnosti zakládající daňový únik a předložila důkaz o podvodném jednání a dále prokázala, že se osoba povinná k dani na tomto úniku aktivně podílela, nebo alespoň věděla či měla vědět, že pořízení zboží nebo služeb, jež uplatňuje na podporu tohoto nároku, je součástí uvedeného úniku, což nutně nevyžaduje identifikaci všech účastníků tohoto úniku a jejich příslušných jednání.

Soudní dvůr je nejvyšší instancí opravňující vykládat evropské směrnice k dani z přidané hodnoty, z nichž vychází národní legislativa. Podívejme se na daňové úniky a zneužití práva v obchodních transakcích a rozhodování soudů v konkrétních případech, kde je sporné, zda byl podvod skutečně proveden a kdo je odpovědný za zaplacení daně uvedené na faktuře.

S ohledem na výše uvedené tedy platí, že nedojde-li k uskutečnění zdanitelného plnění dle § 2 odst. 2 zákona o DPH , není možné § 109a zákona o DPH aplikovat. Pokud přesto daňový subjekt učiní platbu zvláštního zajištění daně, avšak k této platbě nelze vztáhnout žádné uskutečněné zdanitelné plnění, nelze aplikovat § 109a zákona o DPH . Za takové procesní situace proto finančním orgánům nic nebrání vrátit učiněnou platbu přímo osobě, které platbu učinila, požádá-li o její vrácení.

Stěžovatel v kasační stížnosti v této souvislosti dále namítal, že žalovaný nejmenoval taková opatření, která by po stěžovateli bylo možné spravedlivě požadovat a která by reálně mohla zamezit jeho účasti na podvodu. Nejvyšší správní soud se stěžovatelem nesouhlasí. Žalovaný v bodu 128 žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatelově zaviněné účasti na podvodu mohla zabránit podrobnější smluvní dokumentace, z níž by vyplýval konkrétní rozsah plnění. Stěžovatel by tak jednak minimalizoval obchodní rizika plynoucí ze spolupráce s novým dodavatelem, včetně toho, že bude bez svého vědomí zapojen do daňového podvodu, ale také by zlepšil svou důkazní situaci před očekávanými kontrolami správce daně. Řádně smluvně upravený obchodní model mohl svědčit o jeho dobré vůli, a naopak vyvracet jeho zaviněnou účast na podvodu.

Objektivní okolnosti, které popsaly daňové orgány a které měly prokázat vědomost žalobkyně o jejím možném zapojení do podvodu na DPH, se týkaly zejména vztahu mezi ní a společností ELKO (ústní ujednání o zmocnění, absence písemné rámcové dohody, způsob obchodování, neomezení spolupráce s ELKO). Tyto skutečnosti ale nemohly nijak svědčit ve prospěch tvrzení stěžovatele o tom, že žalobkyně věděla, nebo mohla vědět o podvodu, když se obchodování přímo osobně neúčastnila. S ohledem na udělení plné moci ELKO a ve svědeckých výpovědích popsaný způsob obchodování bylo potřebné objektivní okolnosti a subjektivní stránku (2. krok testu) řešit právě ve vztahu ke společnosti ELKO, jakožto společnosti, která prováděla veškeré obchodování jménem žalobkyně. Ze spisu, ze zprávy o daňové kontrole i z napadeného rozhodnutí plyne, že daňové orgány informace o způsobu obchodování a kontrolních mechanismech přijatých společností ELKO, na které žalobkyně poukazovala jak během daňové kontroly, tak v odvolacím řízení, výslovně vyloučily s odůvodněním, že nijak neprokazují obchodování žalobkyně (viz např. str. 21 a 27 zprávy o daňové kontrole, nebo bod 103 napadeného rozhodnutí). Vzhledem k přičitatelnosti jednání společnosti ELKO žalobkyni jsou ale tyto úvahy zcela mylné. Daňovými orgány uvedené objektivní okolnosti týkající se spolupráce mezi žalobkyní a ELKO svědčí pouze o tom, že žalobkyně vložila ve společnost ELKO velkou důvěru, pokud s ní obchodovala pouze na „dobré slovo“. K prokázání její vědomosti o účasti na podvodu nemají ale tyto objektivní okolnosti žádnou relevanci, zejména s ohledem na to, že chybějící daň byla odhalena na začátku obchodního řetězce, a nikoli u společnosti ELKO.

Podle NSS nelze výběr dodavatelů posuzovat samostatně. Je nutné se zaměřit na to, zda i volba žalobkyně „podpořit“ konkrétní fotbalový klub přijetím reklamy za nadhodnocené ceny je, či není podezřelá. Stěžovatel k výběru dodavatelů uvedl, že společnost PAVI doporučila žalobkyni společnost ASTON. Nešlo však o doporučení nezávislé třetí osoby, neboť tyto dvě společnosti mají stejného jednatele. V regionu se nachází fotbalové kluby, které mohly žalobkyni poskytnout vhodnější reklamu (SK Dynamo České Budějovice). Pokud žalobkyně upřednostňovala fotbalový klub FC MAS Táborsko i za nepřiměřenou cenu (chtěla jej podpořit), nemělo to ekonomické opodstatnění (daňové orgány přitom správně rozlišily úplatu za reklamní služby a sponzoring). Žalobkyně jednala o podobě reklamy přímo s dodavatelem PAVI a věděla tak, že tento dodavatel reklamu neposkytuje. Žalobkyně neprovedla dostatečný průzkum trhu ani srovnání cen. NSS upozorňuje, že i tato okolnost má jistý nádech účelovosti, a to právě ve spojení s dalšími okolnostmi zjištěnými daňovými orgány. Není zřejmé, proč žalobkyně jako formu podpory fotbalového klubu využila přehnané zvýšení ceny reklamního plnění, a nikoli např. darovací smlouvu, která by pro ni znamenala také daňové zvýhodnění. Ohledně nestanovení ceny obvyklé se NSS zcela neztotožňuje se stěžovatelem, podle něhož nebylo důvodné vyhotovit znalecký posudek na cenu obvyklou, neboť tato okolnost není relevantní pro posouzení vědomosti o zapojení do podvodu. NSS k tomu uvádí, že stanovení ceny obvyklé by pro projednávanou věc mohlo být relevantní, nebylo však nezbytné. Obvyklou cenu reklamního plnění v projednávané věci nebylo možno stanovit kvůli nedostatečně konkrétně vymezenému předmětu plnění ve smlouvě (srov. mimo jiné i znalecký posudek znaleckého ústavu PROSCON). V takovém případě stěžovatel postupoval správně, pokud srovnával smlouvy žalobkyně se smlouvami o reklamě uzavřenými mezi jinými fotbalovými kluby a jejich odběrateli. Krajský soud v bodech 177 až 185 napadeného rozsudku podrobně popsal, proč podle něj takovéto srovnání smluv neobstojí. NSS zhodnotil, že ačkoli předmět reklamního plnění skutečně u většiny srovnávaných smluv nebyl totožný, i takové srovnání může poskytnout dostatečnou a objektivní představu o cenách za reklamy v dané oblasti. Zároveň ze žádné ze smluv neplyne, že by cena, za kterou žalobkyně v projednávané věci přijala reklamu, byla přiměřená. Podle NSS tedy stěžovatel neprovedl přesné položkové srovnání jednotlivých smluv se smlouvami uzavřenými žalobkyní. Důvodem však bylo, že takové srovnání neumožňovala obecnost smluv, které žalobkyně uzavřela. Neurčitost smlouvy nicméně nezbavuje správce daně důkazního břemene ohledně přemrštěné ceny zdanitelného plnění. Daňové orgány k tomu uvedly, že cena, za jakou společnost PAVI poskytla reklamní služby žalobkyni, byla extrémně zvýšena oproti ceně, za kterou získal reklamu dodavatel společnosti PAVI. Obsah, rozsah a forma služeb zůstala stejná. Správce daně zjistil, za jakou cenu poskytovaly reklamu fotbalové kluby v jižních Čechách i jinde v České republice. Tyto ceny byly na výrazně nižší úrovni, než sjednala žalobkyně. Žalobkyně by se tedy jako dlouholetá podnikatelka i při minimální míře opatrnosti mohla dopátrat podobných nabídek fotbalových klubů.

Závěr o vědomé účasti daňového subjektu na podvodu na DPH může správce daně učinit buď na základě toho, že se daňový subjekt k vědomé účasti sám doznává, nebo pokud je jediné logické vysvětlení jeho počínání to, že o podvodu musel vědět.

Bylo by proto v rozporu s touto koncepcí, pokud by na jedné straně stěžovatel tvrdil, že společnost TONDINO plnila v řetězci roli buffera, jehož úkolem bylo vystupovat jako „spořádaný obchodník a daňový subjekt“, na druhé straně však tvrdil, že tato společnost neodvedla daň, přičemž cílem tohoto neodvedení bylo získání neoprávněné daňové výhody (což je spojeno s rolí tzv. missing tradera). Stěžovatel tedy může roli společnosti TONDINO vidět zejména následujícími způsoby: Jednak může vycházet ze závěrů krajského soudu, podle nichž dostatečně identifikoval chybějící daň u společností EDECO a EDEMOST, a tedy dostatečně popsal role těchto společností v obchodním řetězci jako role missing traderů. Následně bude vycházet z toho, že společnost TONDINO má taktéž v podvodném řetězci svou roli, kterou dostatečně popíše v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ta by však nejspíše nespočívala v neodvedení DPH za účelem neoprávněného získání daňové výhody. Druhou možností je pak trvat na závěru, že u společnosti TONDINO identifikoval chybějící daň, potom však musí dostatečně dát do souvislosti doměřenou a nezaplacenou daň u společnosti TONDINO se skutkovými okolnostmi, v nichž stěžovatel spatřuje úmysl získat nesplněním daňových povinností neoprávněné daňové zvýhodnění. Taková souvislost totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečně absentuje. Je přitom potřeba zopakovat, že jestliže došlo k navýšení ceny v řetězci mezi společností TONDINO a subdodavateli EDECO nebo EDEMOST, pak tato skutečnost sama o sobě příliš o povaze doměřené daně u společnosti TONDINO nevypovídá. Pokud totiž ta nakupovala reklamní služby již za (dle tvrzení stěžovatele) nepřiměřeně vysokou cenu a tyto služby následně bez přidané hodnoty, ale také tedy bez podstatného navýšení ceny přeprodala žalobkyni, pak lze předpokládat, že výsledná daňová povinnost společnosti TONDINO z přijatých a následně přeprodaných reklamních služeb bude relativně malá. Této společnosti totiž na jedné straně vznikla vysoká daňová povinnost na výstupu, která by však za normálních okolností byla snížena o vysokou DPH zaplacenou ve vztahu ke společnostem EDECO nebo EDEMOST na vstupu. Jinými slovy, neprokázáním splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH a následnou nekontaktností se společnost TONDINO dostala spíše do nepříznivé pozice, neboť namísto relativně nízké daňové povinnosti při řádném uplatnění odpočtu na DPH jí byla doměřena vysoká daňová povinnost, neboť si odpočet na DPH úspěšně neuplatnila. Samotné navýšení ceny u subdodavatelů stěžovatelky tak nepředstavuje dostatečné propojení DPH, jež byla doměřena společnosti TONDINO, se skutkovými okolnostmi, v nichž měl podle stěžovatele daňový podvod spočívat. Zároveň pokud by chtěl stěžovatel tvrdit, že rolí společnosti TONDINO bylo v řetězci působit jako regulérní subjekt, jehož úkolem je vytvořit dojem legality celého obchodního řetězce, pak tvrzení o úmyslu této společnosti „zmizet ze scény“ bez splnění svých daňových povinností za účelem vylákání neoprávněné daňové výhody je s prvním uvedeným ve vzájemném rozporu.

Pokud jde o způsob obchodování s předmětnými společnostmi, krajský soud správně uvedl, že daňové orgány neprokázaly, že by se jednání žalobce (neuzavření písemné smlouvy, fyzické dodání zboží subodběratelům, úhrada zboží před či při předání) odchylovalo od standardního modelu obchodovaní v oblasti dodávek masa, a že by absence prezentace odběratelů na webových stránkách byla v rozhodné době v této oblasti rovněž nestandardní. Zdejší soud souhlasí s názorem krajského soudu v tom, že pokud předmětní odběratelé zajistili žalobci přímý odběr zboží od menších odběratelů na Slovensku, závozy masa probíhaly takřka každodenně, kupní cena byla řádně hrazena před či při převzetí, tedy obchodní spolupráce fungovala, nemusel být žalobce motivován k uzavírání písemných smluv. Ostatně sám žalobce k tomu uvedl, že v obchodním styku v dané oblasti je pravidlem, že kupující se nechce smluvně zavázat k odběru určitého zboží, neboť si hodlá ponechat možnost rozhodnout se, zda zboží odebere od dosavadního obchodního partnera, nebo zboží nakoupí od jiného dodavatele za v daném okamžiku výhodnějších podmínek. Rovněž skutečnost, že žalobce maso zavážel přímo odběratelům svých odběratelů, mohla mít pro něj ekonomické opodstatnění, neboť žalobce tak měl zajištěn koordinovaný odběr svého zboží ze strany většího množství menších odběratelů na území jiného členského státu.

...stěžovatelka nepředložila jednotlivá potvrzení o převzetí zboží zaměstnanci skladu ani nedoložila nic, z čeho by vyplývalo, že prováděla kontrolu zboží – předložila v podstatě jen instrukce zaslané skladu a sdělení skladu, že bylo zboží vydáno odběrateli (nikoliv přijato od dodavatele). S tím souvisí rovněž závěr žalovaného, že stěžovatelka zaplatila za dodané zboží, aniž by měla doloženo, že již bylo doručeno. Podle žalovaného se přeprodej zboží v řetězci jevil jako předem připravený vzhledem k tomu, že za zboží zaplatil prvně stěžovatelčin odběratel stěžovatelce a teprve poté ona svému dodavateli, přičemž k platbám docházelo ve velmi krátkých intervalech. Podle zdejšího soudu sice taková posloupnost plateb společně s jejich rychlostí může svědčit o obchodování podle připraveného scénáře, k prokázání vědomého podvodného jednání však nepostačuje. S ohledem na to NSS nepovažuje za nezbytné ani detailní zkoumání obchodních zvyklostí na relevantním trhu.

Za dostatečné nelze považovat zejm. ty skutečnosti, že nebylo možné zjistit původ dodávaného materiálu, že obsah stavebních deníků neodpovídá všem požadavkům vyplývajícím z právních předpisů či že daňový subjekt používal v daňových dokladech zastaralé označení dodávaného materiálu. Tyto skutečnosti v žádném směru neprokazují, že k neodvedení daně došlo účelově – tj. že smyslem jednání bylo získat daňové zvýhodnění. Tyto okolnosti jistě svědčí o liknavosti přístupu žalobce, rozhodně však neprokazují účelové vylákání odpočtu daně.

Nestandardnost tedy nelze dovozovat z prostého faktu, že je někdo na trhu nový, a to ani tehdy, pokud se jedná o řetězový obchod s rizikovou komoditou. Důvod pro podezření, že smyslem existence nového aktéra na trhu je páchání podvodu na DPH, může zavdávat až samotný způsob jeho fungování.