Umění

Jsme agentura (s. r. o.), která zajišťuje vystoupení uměleckého souboru. Jednotliví umělci jsou OSVČ, daňoví rezidenti ČR, někteří plátci DPH, a naší agentuře své honoráře fakturují na základě smlouvy o provedení uměleckého výkonu. V červenci jsme zajišťovali vystoupení souboru v zahraničí, které naše agentura fakturovala německému odběrateli. Ten si vyžádal informaci, kolik činí konkrétní honoráře jednotlivých umělců a z této částky v Německu srazil daň z příjmů umělců ve výši 18,8 %. Jak bude vypadat daňový doklad vystavený českým umělcem naší agentuře? Bude základem daně částka původně dohodnutá ve smlouvě (+ DPH), nebo zde bude uvedena částka po sražení německé srážkové daně (+ DPH)? Příklad: Dohodnutý honorář činí 10 000 Kč. Standardně by umělec fakturoval 10 000 Kč + DPH. Z částky 10 000 Kč však byla v Německu stržena daň z příjmů 18,8 %. Pokud by tedy umělec fakturoval 10 000 Kč + 15 % DPH, celkem 11 500 Kč, na účet bychom mu mohli poslat pouze 9 620 Kč a na rozdíl ve výši 1 880 Kč obdrží potvrzení od německého finančního úřadu o zaplacení daně v Německu. Je to v pořádku? Jak toto případně zaúčtovat v našem účetnictví?

Ustanovení § 90 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), obsahuje ustanovení o zvláštním režimu pro obchodníky s použitým zbožím, uměleckými díly, sběratelskými předměty a starožitnostmi. Podstatou tohoto režimu je, že obchodník zdaňuje pouze přirážku nad úroveň pořizovací ceny zboží, tj. pouze svoji ziskovou přirážku. S užitím tohoto režimu se v praxi můžeme setkat nejčastěji v nejrůznějších typech bazarů, u starožitníků a obchodníků se sběratelskými či uměleckými předmětů. Níže jsou podrobněji rozebrány podmínky, za kterých může být zvláštní režim použit, princip fungování tohoto režimu a jeho výhody.

Podnikatelské aktivity plátců DPH mohou nabývat nejrůznějších podob a zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), musí být tedy koncipován natolik univerzálně, aby dokázal řešit specifika těchto jednotlivých podnikatelských aktivit pro účely zdaňování. Z těchto všeobecně platných pravidel však musí existovat určité výjimky, které se sice odchylují od standardních forem a postupů, ale umožňují buď snazší a výhodnější způsob zdaňování (nepovinné režimy), nebo nařizují s ohledem na cíl zákona určitý povinný postup (povinné režimy).