Výprosa

V běžném životě si ani neuvědomujeme, jak často uzavíráme smlouvy. Činíme to bezděčně, neformálně a bez zkoumání různých následků.

Se zdaňováním bezúplatných příjmů v praxi bývají spojeny tři hlavní problémy. Prvním je, že si často ani neuvědomíme, že takový příjem vznikl, zvláště má-li nepeněžní formu. Druhá potíž nastává s pokusem o ocenění nepeněžních bezúplatných příjmů, jelikož stát už léta nevybírá daně v naturáliích (např. 10 % sklizně či zabijačky). A třetí neznámou bývá nejistota ohledně toho, co lze uplatnit jako související daňový výdaj. Těmto starostem daňové právo čelí často tím nejjednodušším způsobem – osvobozuje bezúplatné příjmy od daně. Této příznivé variantě jsme se věnovali v minulém příspěvku . Dnes se podáváme na smutnější alternativu, kdy bezúplatný příjem podléhá dani z příjmů, od níž není osvobozen, a proto vzniká povinnost tento příjem zdanit.

Problematikou přenechání věci k užití jinému se zabývá zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), v dílu 2, hlavy II, části čtvrté, konkrétně v § 2189 až 2400, které dále rozděluje do oddílů zabývajících se výprosou, výpůjčkou, nájmem, pachtem, licencí, zápůjčkou a úvěrem. Tento příspěvek se zaměřuje pouze na popis výprosy, výpůjčky, licence, zápůjčky a úvěru. V příspěvku pro srovnání nechybí ani některá související ustanovení dřívější právní úpravy, která byla vymezena v zákoně č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník (dále jen „starý občanský zákoník“), a zákoně č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník “). Oba tyto zákony byly zrušeny občanským zákoníkem.