Výslech svědka

Pokud tedy správce daně poté, co daňový subjekt nevyhověl výzvě (k prokázání uskutečnění přijatých zdanitelných plnění), přistoupil k ústnímu jednání, při němž daňový subjekt uvedl osobu, která zjevně mohla objasnit, zda ke zdanitelným plněním skutečně došlo, bylo namístě tuto osobu předvolat a vyslechnout. Jestliže tak neučinil správce daně, měl toto pochybení napravit žalovaný v odvolacím řízení, neboť podle § 50 odst. 3 věta druhá a třetí zákona o správě daní a poplatků vyšly-li při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí, lze k nim rovněž při rozhodování přihlédnout. Při tom nebyl odvolací orgán vázán návrhy odvolatele, a mohl proto změnit rozhodnutí odvoláním napadené i v neprospěch odvolatele. Pod pojmem vyjít najevo je nutno rozumět jakýkoli způsob přibytí informace o skutečnosti, jež může být pro výsledek řízení rozhodná, do dispoziční sféry správního orgánu. Je-li uvedená informace obsahem správního spisu, je nutno ji nepochybně považovat za vyšlou najevo. Pokud se tedy do sféry správce daně či žalovaného odvolacího orgánu dostala informace vztahující se k projednávanému případu, bylo jejich povinností zabývat se jí z moci úřední bez ohledu na to, zda byla taková skutečnost výslovně daňovým subjektem navrhována jako důkaz.

Ke kontextu projednávané věci je vhodné doplnit, že je na správci daně, v jakém pořadí provádí jednotlivé důkazy a zjišťuje skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Pozdější výslech svědka může daňovému subjektu zajistit možnost pokládat přesnější otázky za účelem vyvrácení konkrétnějších pochybností správce daně, ovšem nese s sebou i nevýhody v podobě možného zapomínání detailů svědkem a následně menšího časového prostoru k reakci na nové pochybnosti správce daně, které svědecká výpověď může vyvolat.

Uvádí-li žalovaný například to, že svědkyně M. G. neuvedla podrobně, jak řídila proces a činnosti, které měla na starosti, s kým, kde a po jakou dobu, podotýká NSS, že svědkyně odpověděla na všechny položené otázky a finanční úřad se jí ani nedoptával na větší podrobnosti. Totéž platí o výpovědích ostatních svědků. NSS nezpochybňuje, že důkazní břemeno tíží daňový subjekt, a je tedy na něm, aby konkrétně prokázal tvrzené skutečnosti a nesl následek v podobě neuznaných nákladů, když se mu to nepodaří, ovšem i daňové orgány by měly dbát o to, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji (§92 odst. 2 daňového řádu ). To v konkrétním případě může znamenat i to, že by se měly umět správně zeptat a doptat.

Podle Nejvyššího správního soudu tak není pochyb, že obsahem daňového spisu byly relevantní informace o osobě účetního B. a ten tak byl pro daňové orgány dostatečně známým (potenciálním) svědkem. Relevanci informací o účetním B. nikterak nepopírá skutečnost, že daňové orgány i krajský soud vyhodnotily svědeckou výpověď Jana Lengála jako nevěrohodnou, neboť tento závěr učily výhradně ve vztahu ke způsobilosti této výpovědi vyvrátit pochybnosti správce daně a prokázat faktické uskutečnění zdanitelných plnění. Možnost provedení jeho svědecké výpovědi k důkazu tedy vyplývala ze spisu, čímž se dostala do dispoziční sféry daňových orgánů. Jde tak o informaci, jež vyšla najevo ve smyslu § 8 odst. 1 a § 114 odst. 3 daňového řádu a výše citované judikatury (srov. rozsudek NSS z 24. 2. 2016, čj. 6 Afs 243/2015-52, bod 14). Je bez významu, že informaci do řízení „vnesla“ osoba odlišná od stěžovatelky, neboť k přibytí informace může dojít jakýmkoli způsobem. Vzhledem k obsahu informací, jež byly o účetním B. daňovým orgánům známy, jde osobu, u níž zjevně přichází v úvahu, že by mohla objasnit, zda ke zdanitelným plněním skutečně došlo od deklarovaného dodavatele a v deklarovaném rozsahu. Nepřiléhavá je i argumentace krajského soudu, že správce daně nemá povinnost sám vyhledávat důkazy, neboť důkaz svědeckou výpovědí účetního B. již byl známý a v dispozici správce daně, a proto jej nebylo třeba vyhledávat.

V daňových řízeních velmi často nestačí prokázat tvrzení daňových subjektů pouze formálně správnými daňovými doklady a dalšími písemnými dokumenty. Jako rozsáhlý zdroj důkazů se pak nabízejí svědecké výpovědi. Soudním sporům z této oblasti se v našem časopise pravidelně věnujeme (viz články v č. 7-8/2018, 3/2020 a 10/2022). Vzhledem k tomu, že nové rozsudky z této oblasti stále přibývají, vracíme se k této problematice opět a věnujeme jí dnešní příspěvek.

Úřední záznam o podaném vysvětlení pořízený podle § 158 odst. 6 trestního řádu lze v daňovém řízení vedeném podle daňového řádu použít jako důkazní prostředek za podmínky, že byl pořízen nezávisle na příslušném daňovém řízení, v souladu se zákonem a že byl daňovému subjektu zpřístupněn, aby se mohl seznámit s jeho obsahem, vyjádřit se k němu a případně navrhnout důkazy vlastní.

Základním východiskem v dané věci je, že daňový řád nelimituje místo výslechu svědka pouze na osobní setkání v sídle správce daně. Při provádění výslechu musí správce daně dbát pouze své poučovací povinnosti vůči svědkovi (§ 96 odst. 4 daňového řádu ), zajištění procesních práv daňového subjektu (§ 96 odst. 5 téhož předpisu) a zajištění postupu v souladu se základními zásadami správy daní (část první, hlava II téhož předpisu). Nejvyšší správní soud uvádí, že samotným stěžovatelem zmíněná možnost provést výslech v obydlí svědka je zajisté jedním z myslitelných způsobů. Stěžovatel má pravdu, že daňový řád neumožňuje správci daně vnutit si vstup do obydlí svědka za účelem získání jeho výpovědi, ani jej k podání svědecké výpovědi v jeho obydlí nutit, jelikož je chráněno čl. 12 Listiny základních práv a svobod . Na druhou stranu stěžovatel opomíná možnost získat souhlas se vstupem do obydlí – čl. 12 Listiny základních práv a svobod totiž stanoví, že [o]bydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Z předloženého spisového materiálu přitom nevyplývá, že by se o získání souhlasu svědka s provedením výslechu u něj doma správci daně jakkoliv pokusili. Nadto zajisté s ohledem na specifika případu připadají v úvahu i další možnosti (např. písemnou či jinou vhodnou formou), jak získat informace, kterými svědek disponuje, a to s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu. Využití těchto alternativ bylo o to více na místě, neměl-li se zdravotní stav svědka v dohledné době zlepšit a blížil se konec lhůt pro stanovení daně. Na tyto úvahy ovšem správci daně zcela rezignovali a spokojili se pouze s nemožností předvedení. Takový postup je nezákonný.

Poslední projednatelná kasační námitka se týká nezákonného výslechu svědků, o němž nebyl vyrozuměn zástupce stěžovatelky. Ta uvádí, že při řádně vedeném výslechu by mohla klást dotazy, které by lépe objasnily skutkový stav a odpovědi svědků mohly prokázat tvrzení stěžovatelky. Tato argumentace se však zcela míjí se závěry městského soudu, který shledal odpovídající žalobní námitku nedůvodnou, protože zjištění plynoucí z provedených výslechů nesloužila jako skutkový základ pro vyměření daně. Daň totiž byla stanovena podle pomůcek. Není přitom sporné, že nevyrozumění zástupce stěžovatelky představuje vadu řízení; městský soud však dospěl k řádně odůvodněnému závěru, že tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Hypotetická úvaha stěžovatelky, že při účasti jejího zástupce na výslechu by mohly vyjít najevo skutečnosti, které by jí byly ku prospěchu, je pouhou spekulací a nemůže nahradit procesní pasivitu stěžovatelky v průběhu daňového řízení. Stěžovatelka měla možnost navrhnout takové konkrétní důkazy, které by pro ni nepříznivé závěry daňové kontroly zvrátily. To však neučinila.

Osoby působící jako statutární orgány údajného dodavatele za běžných okolností mívají alespoň obecný přehled o tom, zda vůbec a případně kdy a za jakých podmínek určitému odběrateli jejich společnost dodávala plnění. Pokud to nevědí, například proto, že zákazníků má daný dodavatel velké množství a v rámci společnosti existuje strukturovaná dělba práce, jsou obvykle schopny popsat způsob fungování své společnosti a „navést“ správce daně na další osoby, jež se v rámci firemní hierarchie zabývaly konkrétními dodávkami, ať již z pohledů obchodních, výrobních, účetních a platebních či logistických (kdo zajišťoval přepravu dodávky, kam byla provedena, jakým vozidlem aj.). Někdy bývají osoby jednatelů či jiných statutárních orgánů, pokud jde o znalosti o běžném fungování společnosti, „mimo“ (jde nezřídka o tzv. bílé koně, anebo jindy o osoby, které se na řízení společnosti ve skutečnosti podílely jen povšechně, zdálky či jinak omezeným způsobem); i to může být výslechem zjištěno a může to napomoci ke zjištění relevantních faktů o případném poskytnutí plnění daňovému subjektu.

Nejvyšší správní soud nejprve opakuje, že daňový subjekt má povinnost prokazovat pouze to, co sám tvrdí. Pokud tedy jedním ze stěžejních důvodů, proč správce daně neuznal svědeckou výpověď jako prokazující přijetí zdanitelného plnění od deklarovaného dodavatele, je, že nebylo prokázáno, kdo byl dodavatelem deklarovaného dodavatele stěžovatele, jedná se o nepřípustné rozšiřování důkazního břemene. Stěžovatel totiž nemá povinnost v daňovém tvrzení uvést, kdo je dodavatelem jeho dodavatele. Není tak přípustné, aby stěžejním důvodem pochybností správce daně bylo neprokázání přijetí zboží deklarovaným dodavatelem od v pořadí dalšího dodavatele, protože to není něco, co by měl daňový subjekt v řízení dokazovat. Jistěže nic nebrání daňovému subjektu, aby informaci o jistých či pravděpodobných dodavatelích svých dodavatelů správci daně sdělil, má-li ji k dispozici. Tato informace může za určitých okolností posílit průkaznost tvrzení daňového subjektu. Obecně však daňový subjekt není povinen prokazovat skutečnosti, jež se odehrály mimo jeho sféru.

Právní úprava obsažená v § 93 odst. 3 daňového řádu ponechává na procesní aktivitě daňového subjektu, zda v rámci daňového řízení požádá o zopakování svědecké výpovědi. Neučiní-li tak, nelze po správci daně požadovat, aby automaticky výslech provedl. V opačném případě by pravidlo obsažené v uvedeném ustanovení nemělo význam. Stěžovatelce tak nelze přisvědčit, že bylo povinností správce daně automaticky provést výslech osob, které byly již jednou vyslechnuty v trestním řízení, pakliže správce daně příslušné protokoly o výslechu zařadil do daňového spisu.

Poslední procesní námitka směřuje proti tomu, že žalovaný neuskutečnil výslech pana M. D., jednatele společnosti TÝNEC CARS a zároveň jednatele a společníka společnosti KUMA v rozhodném období. Již krajský soud správně připomněl, že správce daně se o výslech tohoto svědka opakovaně pokoušel. Na stranách 8 a 9 zprávy o daňové kontrole je podrobně popsáno, že se správce daně pokusil svědka vyslechnout nejprve prostřednictvím dožádání zaslaného dne 11. 2. 2015 na Finanční úřad pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Kolíně, který svědka opakovaně předvolával, pak se pokusila o jeho předvedení i Policie ČR, ovšem neúspěšně. Následně byl svědek předvolán opět v listopadu a prosinci 2015. Poté, co se nedostavil ani v termínech, jež s ním správce daně předem dohodl, byl v únoru 2016 požádán o jeho předvedení Celní úřad pro Středočeský kraj, kterému se jej však nepodařilo na žádné z možných adres najít.

Není totiž povinností daňového subjektu při označování svědka podrobně uvádět, co má být jeho výpovědí prokázáno, neboť by tím došlo k nahrazení tohoto procesního úkonu. Navíc budoucí obsah svědeckého výslechu ani nemůže být daňovému subjektu znám. Postačuje tedy, pokud na základě informací, které daňový subjekt uvede, bude možné řádně posoudit, zda výslech svědka může v projednávané věci přinést relevantní zjištění.

Správce daně využil zejména institut dožádání. Dožádaní správci daně následně uskutečnili místní šetření a v rámci nich ústní jednání se třetími osobami. Jak vyplývá z protokolů o ústním jednání se třetími osobami, které byly pořízeny v době před jejich výslechem v postavení svědků, daňové orgány zjišťovaly konkrétní okolnosti transakcí, které měly spojitost se žalobkyní a kontrolovanými obdobími (například podrobnosti k umístění reklamních bannerů, k nabídkám reklamy nebo ohledně navazování kontaktu mezi jednotlivými společnostmi). Podle krajského soudu tato činnost přesáhla rozsah možné vyhledávací činnosti, čímž soud zpochybnil požadovanou nezbytnost vysvětlení. Pochybení správce daně teoreticky bylo možné zhojit tím, že by žalobkyně měla možnost se těchto ústních jednání zúčastnit, klást osobám otázky a následně na zjištění reagovat. Podle krajského soudu je nicméně třeba odmítnout postup, kdy správce daně v rámci „předzvědné činnosti“ nejprve od třetích osob zjistí, „co ví“, aby je následně k témuž mohl vyslechnout v řádném procesním postavení za možnosti aktivní účasti daňového subjektu. … V posuzované věci přitom správce daně takto postupoval a v některých případech dokonce svědky vyzýval, aby ve výpovědi navázali na předešlá vyjádření. V případě svědeckých výpovědí je zvlášť důležitá jejich přímost a bezprostřednost. Současně je však obtížné přesně vymezit míru vlivu výše popsaného postupu správce daně na zákonnost rozhodnutí daňových orgánů. Zopakoval-li správce daně výpovědi osob (podruhé již v postavení svědků, nikoli třetích osob podávajících vysvětlení) a umožnil daňovému subjektu zúčastnit se tohoto úkonu a vykonávat související práva, spočívá případný zásah zejména v nehospodárnosti postupu a snížení bezprostřednosti svědeckých výpovědí. Nejvyšší správní soud tedy sice shledal, že některá provedená vysvětlení nesplňovala zákonný požadavek nezbytnosti, současně však nevyšlo najevo, že by tento nezákonný postup správce daně mohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. To ale neznamená, že žalovaný může libovolně užívat institutu vysvětlení „na zkoušku“ a poté podle potřeby selektovat ta vysvětlení, která se rozhodne zopakovat formou svědeckého výslechu. Pokud by skutková zjištění správce daně stála na nezákonně užitém institutu vysvětlení „na zkoušku“ v podstatné míře (na rozdíl od nyní řešené věci), nebyl by skutkový stav zjištěn v souladu se zákonem. Správce daně totiž musí v souladu s § 8 daňového řádu zohlednit a odůvodnit vše, co vyšlo při správě daní najevo, bez ohledu na to, zda důkazní prostředky svědčí ve prospěch nebo v neprospěch daňového subjektu.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2022, čj. 9 Afs 216/2020-41

Nejvyšší správní soud dává krajskému soudu za pravdu v tom, že argument účelovostí a pozdním předložením návrhu na výslech svědkyně nemůže obstát. Stěžovatel není oprávněn neprovést svědecký výslech jen proto, že jej žalobkyně navrhla až v průběhu odvolacího řízení.

Problematika spojená s osobou svědka a jeho postavením nejen v daňovém řízení patří mezi tzv. nekonečná témata pro odbornou literaturu. Je to dáno i výlučnou pozicí svědka v daňovém řízení a stále narůstající judikaturou k uvedené problematice. V tomto článku se podíváme, jak se na uvedené ustanovení v zákoně dívá právě zmíněná judikatura a v jakém trendu se vyvíjí nejen samotný výklad k zmíněné problematice, ale i do jaké míry se na jeho vývoji podílí právě již zmíněná judikatura.

V poslední době narůstá počet sporných operací, které finanční orgány nechtějí uznat. Daňový subjekt se pak zaměřuje především na doložení svých tvrzení účetnictvím, smlouvami a dalšími dokumenty, občas však zapomíná na to, že neméně důležitým může být výslech svědka. Pravidlům v této oblasti je věnován dnešní výběr ze soudních rozhodnutí.

Správní orgán zahájil řízení s obchodní společností za porušení právních povinností v reklamní činnosti. Tento případ se netýká zaměstnance zmíněné společnosti, ten byl ale pozván jako svědek z důvodu doplnění některých skutečností důležitých pro další postup úřadu. Jaké postihy hrozí svědkovi, pokud se nedostaví ke svědecké výpovědi, jaké jsou jeho další povinnosti a práva. Jak musí ve vztahu ke svědkovi postupovat správní orgán, co je třeba učinit ve vztahu k účastníkovi řízení?