Žaloba ve správním soudnictví

Zásada subsidiarity je nedílnou součástí soudního přezkumu aktů veřejné správy. Stanoví hranici, po jejímž překročení je možné obrátit se na správní soud. Dá se na ni nahlížet dvěma pohledy – formálním (kdy se lze na soud obracet) a materiálním (s čím a v jakém rozsahu). V praxi se tak řeší, jaké žalobní typy je možné využít, popřípadě v jakém okamžiku. Výjimečné nejsou ani spory o koncentraci dokazování, resp. o možnost jeho přenesení ze správního do soudního řízení. V článku se budu věnovat formální stránce subsidiarity, konkrétně jednomu případu, u kterého se domnívám, že zmíněný princip dodržen nebyl. Konkrétně se jedná o spor vedený před Krajským soudem v Praze (sp. zn. 43 Af 4/2019 ze dne 28. 1. 2021) a následně před Nejvyšším správním soudem (sp. zn. 2 Afs 25/2021 ze dne 26. 10. 2022). Správní soudy posvětily postup, kdy bylo žalobou napadeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, aniž by došlo k vyčerpání řádných opravných prostředků ochrany.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, čj. 7 Afs 354/2019-25

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2021, čj. 2 Afs 188/2019-51

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.4.2015, sp. zn. 8 Afs 11/2015, www.nssoud.cz

Minimální obsah žaloby Ondřej Lichnovský Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 5 Afs 56/2011. www.nssoud.cz K předpisům: * § 71 odst. 2 SŘS, *...