Důvodová zpráva k zákonu č. 588/2020 Sb., o náhradním výživném

Rodiny v České republice se dlouhodobě potýkají s nepříznivou finanční situací v důsledku neplnění stanovené vyživovací povinnosti ze strany povinného rodiče a obtížným vymáháním této pohledávky.

Problematika primární úpravy stanovování a vymáhání výživného s institutem náhradního výživného souvisí pouze nepřímo. Smyslem náhradního výživného je finanční pokrytí oprávněné osoby, po zákonem stanovenou dobu (24 výplat náhradního výživného), jíž není výživné povinnou osobou hrazeno nebo je hrazeno pouze částečně. Současně případné získání nároku na náhradní výživné, při nehrazení povinnou osobou, motivuje oprávněnou osobu k důslednému využití nástroje vymahatelnosti práva na výživné, které má k dispozici, a to podáním na povinného.

I přesto, že v současnosti u nás není právně zakotven žádný nástroj obdobný institutu náhradního výživného, nezůstávají rodiny s dětmi, které se dostávají do nepříznivé finanční situace z důvodu nehrazení výživného druhým z rodičů, zcela bez pomoci státu.

Tyto rodiny jsou, stejně jako všechny ostatní rodiny v ČR, kryty také dávkami státní sociální podpory, kdy mohou pobírat rodičovský příspěvek, dále pak přídavek na dítě a příspěvek na bydlení. Pro účely dávek státní sociální podpory se jako příjem započítává pouze výživné, které bylo skutečně vyplaceno. Neplacení výživného se tedy tímto projeví v získání nároku a vyšší výši těchto dávek.

V případech, kdy se dostávají osamělí rodiče do nepříznivé finanční situace, až do hmotné nouze, mohou být již za stávající právní úpravy zabezpečeni dávkami pomoci v hmotné nouzi. Je tomu tak vzhledem ke skutečnosti, že pro nároky na opakované dávky pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení) je započítáváno rovněž pouze skutečně vyplacené výživné, nikoli to stanovené. I pro nárok se tímto tedy neplacení výživného projeví v získání nároku a vyšší výši těchto dávek.

Pokud trpí dítě nějakou formou zdravotního postižení, může si rodič požádat o příspěvek na péči, který lze opět v případech nepříznivé finanční situace rodiče navýšit o 2000 Kč za kalendářní měsíc. Těmto dětem již od jednoho roku náleží i další dávky pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na mobilitu, příspěvek na zvláštní pomůcku, průkaz osoby se zdravotním postižením).

Náhradní výživné bude mít pozitivní dopad na rodiny s dětmi, kde není povinnou osobou hrazeno výživné vůbec nebo pouze částečně. Toto finanční pokrytí na zákonem stanovenou dobu (24 výplat náhradního výživného) bude poskytováno skupině osob, kterým není povinným hrazena vyživovací povinnost. Je důvodné předpokládat, že hlavní cílovou skupinou tohoto opatření budou především kategorie osob, tzv. sólo rodiče, u nichž je třetím nejdůležitějším zdrojem příjmů právě výživné (14,6 %), které ovšem 30 % samoživitelů nepobírá. (Dudová, 2016, Zpráva o rodině, 2017, Kuchařová a kol., 2016). Dle údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že v roce 2018 bylo celkem 30,1 % rodin sólo rodičů ohroženo chudobou. Lze usuzovat, že se bude ve větší míře jednat právě o sólo rodiče, kteří se nedostanou do systému pomoci v hmotné nouzi, ale jsou těsně nad hranicí chudoby. Vlivem nehrazení výživného jsou tak tito rodiče a jejich děti bezprostředně ohroženi nepříznivou finanční a sociální situací.

Primární právní úprava vyživovací povinnosti ovlivňující vznik problematiky je zakotvená především v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ), v zásadě obsahově navazuje na úpravy předchozí, zejména na úpravu podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění jeho tzv. velké novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb.

Výživné lze přiznat, pokud není oprávněný schopen sám se živit. Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti vzniká matce narozením dítěte a otci uplatněním některé z domněnek otcovství (resp. rozhodnutím soudu o osvojení). Délka trvání povinnosti poskytovat výživu je dána stavem odkázanosti dítěte na výživu. Dosažení zletilosti nebo dosažení věkové hranice pro nezaopatřenost dítěte (26 let) nemá z hlediska vyživovací povinnosti význam. Není, proto vyloučeno, aby vyživovací povinnost rodičů k dítěti zanikla v 17 letech věku dítěte, které dostudovalo, našlo si práci a je schopno se samostatně živit (tj. stav odkázanosti skončil). A naopak je také možné, že dítě nenabude schopnosti samostatně se živit nikdy (je-li např. plně invalidní). Dosažení věkové hranice 18 let má však svůj význam z hlediska procesního zejména proto, že řízení o přiznání výživy zletilému dítěti je zahájeno pouze na návrh této osoby.

Vyživovací povinnost zaniká absolutně teprve zánikem rodinně-právního vztahu subjektů, tj. smrtí, rozhodnutím o osvojení, rozhodnutím o úspěšném popření otcovství.

O výživném pro nezletilé děti je rozhodováno v rámci tzv. řízení ve věcech péče soudu o nezletilé dle ustanovení § 466 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Řízení je možné zahájit jak na návrh (kterým však soud není vázán), tak i bez návrhu. Okamžik zahájení řízení má svůj význam mj. i v otázce přiznání výživného zpětně za uplynulá období. K řízení je příslušný okresní nebo obvodní soud, v jehož obvodu má nezletilý bydliště. Změní-li se však v průběhu řízení okolnosti, po