Důvodová zpráva k zákonu č. 458/2011 Sb., změna zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů.

V současné době existuje celkem 6 právních předpisů upravujících povinná peněžitá plnění z příjmů fyzických a právnických osob a příjmů z převodu a přechodu majetku ve prospěch veřejných rozpočtů (zákon o daních z příjmů, zákon o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, zákon o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, zákon o veřejném zdravotním pojištění a zákon o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti).

Tyto právní předpisy upravují celkem 8 druhů povinných peněžitých plnění, a to

- daň z příjmů fyzických osob,

- daň z příjmů právnických osob,

- daň darovací,

- daň dědickou,

- daň z převodu nemovitostí,

- pojistné na veřejné zdravotní pojištění,

- pojistné na sociální pojištění (kam patří pojistné na důchodové pojištění a pojistné na nemocenské pojištění) a

- příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Konstrukce výše uvedených povinných peněžitých plnění je do značné míry provázána a navzájem se doplňující.

První subsystém tvoří povinná peněžitá plnění z příjmů. Zde je základem daň z příjmů (daň z příjmů právnických osob a daň z příjmů fyzických osob). Z dílčích základů daně z příjmů fyzických osob je pak odvozen vyměřovací základ pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pojistného na sociální pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

Současná právní úprava základu daně z příjmů fyzických osob, vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a vyměřovacího základu pro pojistné na veřejné zdravotní pojištění jsou značně roztříštěné. Důsledkem není pouze právní nejistota při stanovení vyměřovacích základů na uvedené pojistné, ale také vysoké nároky, které jsou kladeny na samotné poplatníky a plátce daně z příjmů a uvedených pojistných, a také na příslušné správce daně a orgány spravující pojistné. Např. pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na veřejné zdravotní pojištění se nyní u zaměstnanců stanoví z hrubé mzdy, která se skládá ze základní mzdy, příplatků, odměn, náhrad mzdy (dovolená, doba práce ve svátek) a dalších plnění. Oproti tomu daň z příjmů se stanoví z tzv. superhrubé mzdy, která představuje součet hrubé mzdy a té části pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které hradí zaměstnavatel z důvodu, že zaměstnává zaměstnance.

Další problém související s tím, že se daně, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění musí platit na různá místa a na odlišné účty. To rovněž vede k přebytečné administrativě na všech stranách a zbytečně vysokým nákladům na správu těchto peněžitých plnění.

Druhý subsystém tvoří tzv. převodní (transferové) daně, tedy daň dědická, daň darovací a daň z převodu nemovitostí. Daň dědická a daň darovací doplňují daň z příjmů, zohledňují dodatečnou platební kapacitu poplatníků a přispívají tak k horizontální a vertikální spravedlnosti daňového systému. Důležitou roli tyto daně plnily zejména v minulosti, kdy sloužily k doplnění redistribučního účinku daňové soustavy. V současné době se jedná o daně s minimální důležitostí ve vztahu k naplňování veřejných rozpočtu, neboť příjmy do veřejných rozpočtů plynou především z daní z příjmů a nepřímých daní.

Lze shrnout, že stávající způsob zdanění příjmů, byť vychází z jednoho určujícího faktoru, kterým je příjem, je diverzifikován mezi několik povinných peněžitých plnění, která jsou více či méně harmonizována. Rozdíly v pojetí základů jednotlivých povinných peněžitých plnění a konstrukci těchto plnění s sebou nesou administrativní zátěž a výkladové problémy, které tuto administrativní zátěž multiplikují.

Stávající pojetí zdaňování příjmů fyzických a právnických osob na základě zákona o daních z příjmů bylo vypracováno v letech 1991 a 1992. Tento jeden zákon tak nahradil předtím platné zákony o dani ze mzdy, o dani z příjmů z literární činnosti a umělecké činnosti, o dani z příjmů obyvatelstva a další předpisy, zavedením univerzální daně z příjmů fyzických i právnických osob. V roce 1993 došlo k zavedení nové daňové soustavy, která mimo jiné zásadním způsobem změnila rozdělovací a přerozdělovací procesy v návaznosti na postup transformace ekonomiky České republiky. Posíleny byly základní principy nezbytné pro fungování tržní ekonomiky, a to princip daňové neutrality a daňové univerzality.

V průběhu dosavadního více než sedmnáctiletého působení byl tento zákon předmětem celkem 109 novel, z nichž pouze čtrnáct lze označit za klíčové, zakládající systémové změny a naplňující proces postupného snižování daňového zatížení.

Z počátku poměrně jednoduchý a přehledný zákon o daních z příjmů byl postupně změněn tím, že

- byl rozšířen o řadu nezdanitelných částek (na studenta, bytovou potřebu, účast v odborech),

- byl doplňován o výjimky ze zákona v podobě celé řady příjmů osvobozených od daně,

- některé dosavadní nezdanitelné částky základu daně byly nahrazeny slevami na dani,

- byly zavedeny mnohé limity pro uplatnění určitých daňových výdajů,

- byly do zákona doplňovány daňové nástroje na podporu odvětvových politik (výdaje na žáky odborných učilišť, na výzkum a vývoj, bytovou politiku, ekologii, sociální politiku, podpora zaměstnávání zdravotně postižených osob).

Další změnou, která vyvolala velké ohlasy, bylo zavedení tzv. superhrubé mzdy v roce 2008 (tj. navýšením hrubé mzdy o pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na veřejné zdravotní pojištění placené plátci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků). Tento koncept značně zkomplikoval způsob stanovení základu daně u poplatníků s příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků a je označován za diskriminační, protože daňové zatížení těchto poplatníků je vyšší, než u ostatních poplatníků. Navíc při dosažení maximálního vyměřovacího pojistného základu dochází u těchto poplatníků k daňové degresi.

Z hlediska kompa