Obchodování se zahraničím je v dnešní době zcela běžné a přeshraniční operace mají pochopitelně své daňové důsledky. Při jejich prověřování pak finanční orgány využívají mezinárodního dožádání, které je komplikováno skutečností, že zahraniční správci daně nepostupují podle české právní úpravy, ale podle předpisů platných v daném konkrétním státu, popř. dle mezinárodních směrnic. Daňovým sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury.
Mezinárodní dožádání – výběr z judikatury správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce BD Consult, s. r. o.
1. Převzetí názorů zahraniční daňové správy
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2022, čj. 10 Afs 383/2021-52 (obdobně rozsudek ze dne 7. 2. 2022, čj. 10 Afs 127/2021-70)
Komentář k judikátu č. 1
Nejvyšší správní soud konstatoval, že informace od zahraniční daňové správy jsou využitelné i v případě, že při jejich získávání není přítomen sám kontrolovaný daňový subjekt. Na druhé straně však není možné, aby byly v daňovém řízení využity jako hlavní důkaz závěry zahraničního správce daně, aniž by bylo zřejmé, jak k nim došel. Takové informace mohou mít hodnotu pro dokreslení celého případu, ale nemohou být stěžejním důkazem pro posouzení prokazatelnosti tvrzení kontrolovaného subjektu. V posuzovaném případě finanční orgány i krajský soud sice nesprávně přisoudily vyšší důkazní hodnotu blíže nedoloženým závěrům zahraničního správce daně, nicméně i ostatní okolnosti svědčily v neprospěch žalobce, který tak se svým názorem nebyl úspěšný. Nejvyšší správní soud se zabýval mj. tím, za jakých podmínek mohou daňové orgány převzít závěry finanční správy jiného členského státu EU podle unijního nařízení č. 904/2010, o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti daně z přidané hodnoty (dále jen „nařízení č. 904/2010“). Předmětem sporu bylo splnění podmínek při pořízení a dodání zboží formou třístranného obchodu podle § 17 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Žalovaný i krajský soud považovali závěry polské daňové správy za významný důkaz v projednávané věci. Podle stěžovatele ale české daňové orgány jen mechanicky přejaly závěry z výměny informací a nevedly ohledně nich vlastní šetření či dokazování (u šetření polských orgánů naopak stěžovatel přítomen nebyl).
Názor Nejvyššího správního soudu:
V nynější věci využil správce daně žádost o mezinárodní spolupráci podle čl. 7 unijního nařízení č. 904/2010. Nařízení plní podobnou roli jako v případě jiných daní směrnice 2011/16/EU (a její předchůdkyně 77/779/EHS), upravuje tedy pro oblast DPH postupy pro spolupráci a výměnu informací daňových orgánů z různých členských států EU. Naopak nařízení samo o sobě nestanoví žádná konkrétní práva osob povinných k dani. K využití informací a podkladů získaných v rámci výměny informací podle kapitoly II nařízení
není bez dalšího nutné, aby český správce daně prováděl jakékoli další vlastní šetření nebo snad nějaké speciální dokazování jen proto, aby „vnesl“ takto získané informace do českého daňového řízení
. Naopak tyto podklady může český správce daně využít jako jakékoli jiné důkazní prostředky v souladu s § 93 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), (srov. též rozsudek NSS ze dne 7. 5. 2020, čj. 9 Afs 295/2018-40, bod 24).V této obecné rovině nemá NSS až na jednu výjimku daňovým orgánům co vytknout. Postupem podle nařízení č. 904/2010 správce daně nezískal z Polska jen blíže neověřitelné a nepodložené informace, jak tvrdí stěžovatel, ale relativně velké množství konkrétních podkladů k odpovědi polské daňové správy. Žádosti o mezinárodní spolupráci (ať již do Maďarska, či Polska), odpovědi na tyto žádosti i konkrétní podklady jako přílohy k odpovědím jsou součástí veřejné části daňového spisu. Stěžovateli přitom nic nebránilo v tom, aby do spisu nahlédl a aby se k odpovědi i podkladům vyjádřil a případně navrhl doplnění dokazování. Nejvyšší správní soud též připomíná, že stěžovatel jako český daňový subjekt nemá nějaké obecné právo být přítomen u šetření daňové správy jiného členského státu EU. Byť o to český správce daně výslovně nežádal, polské daňové orgány provedly přinejmenším jeden výslech stěžovatelova polského odběratele. Stěžovatel u výslechu přítomen nebyl (a český správce daně se ani nepokoušel jeho přítomnost zajistit, což by jinak měl, srov. rozsudky 1 Afs 73/2011, Sabou, bod 63, a 10 Afs 163/2018,
VIA MARIS
, bod 10). To ale nebrání tomu, aby daňové orgány či správní soudy posoudily např. záznam o výslechu, případně není-li jej, dospěly k závěru, že informace vzešlé z takového výslechu mají jenom omezenou důkazní hodnotu (opět rozsudek 10 Afs 163/2018, VIA MARIS
, bod 10). Jinak řečeno, stěžovatelova nepřítomnost u výslechu ještě nevrhá stín na výměnu informací jako celek (navíc informacemi z tohoto výslechu v podstatě žalovaný ani neargumentoval).Na druhou stranu i v případě spolupráce podle unijního nařízení č. 904/2010 musí logicky platit, že
zahraniční daňové orgány nemohou pouze sdělit výsledek vlastního šetření, aniž by zároveň uvedly své postupy, zdroje informací nebo poskytly ke svým závěrům podklady.
Pokud zůstane informace z mezinárodního dožádání jen v rovině sdělení výsledku šetření, bude důkazní hodnota poskytnutých informací v českém daňovém řízení jen omezená a využitelná pouze ve spojení s jinými důkazy.
V této druhé, konkrétnější rovině již NSS částečně souhlasí se stěžovatelem. K některým zjištěním polské daňové správy, která do svých rozhodnutí přejal jak žalovaný, tak krajský soud, nejsou v odpovědi na žádost o informace žádné doplňující informace ani podklady, které by osvědčovaly postup a závěry polských orgánů
. Nejvyšší správní soud proto dále rozlišil ty závěry, které byly dostatečně podložené, a ty, u kterých naopak vysvětlení a podklady postrádal.Žalovaný na nejrůznější informace získané v rámci výměny odkaz