Institut nespolehlivého plátce DPH bezesporu komplikuje podnikatelskou činnost jak subjektu, který je za nespolehlivého plátce označen, tak jeho obchodních partnerů, kterým se může stát, že budou za neodvedenou daň nespolehlivého plátce ručit. Proto bývá často zdrojem sporů, zda skutečně byly splněny podmínky pro označení touto charakteristikou ze strany správce daně. Této oblasti je věnovaný dnešní výběr z judikatury.
Nespolehlivý plátce DPH – judikatura správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce BD Consult, s. r. o.
K minulé judikatuře
V našem časopisu jsme se již touto problematikou zabývali v článku „Nespolehlivý plátce DPH v judikatuře správních soudů“ v č. 2/2020. V úvodu tedy provedeme tradiční shrnutí judikatury z tohoto příspěvku. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2019, čj. 8 Afs 71/2018–38, došel soud k názoru, že jestliže je vydán zajišťovací příkaz a daňový subjekt požadovanou částku neuhradí, postačí tento fakt k jeho klasifikaci za nespolehlivého plátce. Polemika se zajišťovacím příkazem jako podkladem pro rozhodnutí o nespolehlivém plátci je častým tématem soudních sporů v této oblasti a v dalším textu se budeme věnovat též novější judikatuře na toto téma, které se dostalo i na pořad jednání Ústavního soudu.
V rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2019, čj. 48 Af 23/2017–25, se probíral
nespolehlivý plátce ve vztahu k naplnění pokynu Generálního finančního ředitelství.
Finančním orgánům i soudu postačila pro odsouhlasení správnosti zahrnutí mezi nespolehlivé plátce skutečnost, že vědomou účastí na daňovém podvodu došlo k závažnému porušení povinnosti plátce daně, a argument, že žádná daň k přímému placení doměřena nebyla, nebyl uznán za dostatečně závažný.Městský soudu v Praze dne 1. 8. 2019 pod čj. 9 Af 8/2018–50 řešil otázku určení za
nespolehlivého plátce v důsledku nesplnění výzvy finančního úřadu k podání dodatečných daňových přiznání.
Tuto skutečnost označil za dostačující i krajský soud a byla konstatována oprávněnost zařazení mezi nespolehlivé plátce. Plátci též nepomohlo, že vycházel z původního znění pokynu Generálního finančního ředitelství, který již byl v rozhodné době novelizován a postihoval danou situaci. Krajský soud v Brně dne 11. 7. 2018 pod čj. 62 Af 61/2016–41 formuloval právní větu:
„
Pokud byla daňovému subjektu pravomocně doměřena daň z přidané hodnoty ve výši přesahující 37 milionů Kč, přičemž částky doměřené daně nebyly ani v náhradní lhůtě splatnosti uhrazeny, a pokud správce daně na základě této skutečnosti dospěl k závěru o naplnění podmínek pro označení daňového subjektu jako nespolehlivého plátce, nelze v takovém postupu spatřovat ani žádnou nepřiměřenost, ani vybočení z aplikační praxe, která je výsledkem postupu dle interního pokynu, který představuje Informace GFŘ obsahující výkladové stanovisko k § 106a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle něhož se za závažné porušení plnění povinností plátce pro účely aplikace institutu nespolehlivého plátce považuje situace, kdy dojde k ohrožení veřejného zájmu na řádném výběru daně z přidané hodnoty z toho důvodu, že u plátce daně je po dobu nejméně tří kalendářních měsíců po sobě jdoucích evidován kumulativní nedoplatek na dani z přidané hodnoty ve výši minimálně 500 tisíc Kč bez příslušenství daně.“
žalobci nepomohla ani námitka, že o nespolehlivém plátci nemělo být rozhodnuto, protože proti zamítnutí žádosti o povolení splátek dlužné daně bylo podáno odvolání, které v okamžiku rozhodnutí o nespolehlivém plátci nebylo ještě vyřízeno.V dalších rozsudcích byla řešena otázka, do kdy musí být z registru nespolehlivých plátců vymazán údaj o nespolehlivém plátci, který vyhrál soud s tím, že jeho zařazení mezi nespolehlivé plátce bylo neoprávněné. V prvním z rozsudků (Nejvyšší správní soud ze dne 5. 10. 2018, čj. 4 Afs 190/2018–26) bylo konstatováno, že pokud bylo zamítnuté odvolání proti rozhodnutí o nespolehlivém plátci zrušeno krajským soudem, byla lhůta 30 dnů na odstranění zápisu o nespolehlivém plátci příliš dlouhá.
Krajský soud v návaznosti na to rozhodl, že nezákonným zásahem bylo ponechání zveřejnění za nespolehlivého plátce v době překračující 7 dnů od právní moci jeho rozsudku. I tato lhůta se zdála žalobci příliš dlouhá, a proto podal další kasační stížnost, o které rozhodl NSS dne 21. 5. 2019 pod čj. 4 Afs 70/2019–24. Zde však již úspěšný nebyl, Nejvyšší správní soud souhlasil s krajským soudem, že lhůta sedmi dnů je přiměřená (tím spíše, že výmaz z registrů nespolehlivých plátců DPH nezajišťuje žalované Odvolací finanční ředitelství, ale prvostupňový finanční úřad). A nyní již k novější judikatuře ze zmíněné oblasti. Pozorný čtenář si zajisté všimne, že řada rozsudků z předcházejícího příspěvku byla jen na úrovni krajských soudů. Později se však tato problematika dostala i k Nejvyššímu správnímu soudu, a dokonce i k Ústavnímu soudu. Nelze však konstatovat, že by se směr judikatury nějak výrazně změnil.
1. Neuhrazení zajišťovacího příkazu jako důvod nespolehlivosti plátce
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2022, čj. 6 Afs 343/2020–43, ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022 pod čj. I. ÚS 1370/22 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost)
Komentář k judikátu č. 1
Již v úvodním shrnutí judikatury z předcházejícího článku jsme se zmínili o tom, že neuhrazení zajišťovacího příkazu bývá častým důvodem pro zahrnutí plátce DPH mezi nespolehlivé. Nejvyšší správní soud oprávněnost tohoto názoru zmínil i v tomto judikátu, který byl následně napaden ústavní stížností, která však byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Obdobně v případě zajišťovacích příkazů rozhodoval Nejvyšší správní soud např. i v rozsudcích 2 Afs 385/2020 ze dne 15. 12. 2021, 2 Afs 98/2020 ze dne 28. 4. 2022, 8 Afs 205/2018 ze dne 10. 9. 2020 či 3 Afs 208/2018 ze dne 31. 8. 2020.
Lze tedy konstatovat, že pokud daňový subjekt neuhradí zajišťovací příkaz, obhájí většinou správce daně jeho zahrnutí mezi nespolehlivé plátce i skutečnost, že v řízení o nespolehlivém