V minulém článku jsme se přesvědčili, že i když je pracovní cesta tradičním a v praxi hojně aplikovaným institutem pracovního práva, neznamená to, že bychom v tomto tématu nenašli problémy nebo aplikační nejasnosti. Něco obdobného je možné konstatovat i o právní úpravě cestovních náhrad, kterým je věnován následující text. S ohledem na rozsah problematiky se v něm budeme zabývat pouze tuzemskými pracovními cestami.
Cestovní náhrady z pohledu pracovního práva
Mgr. et Mgr.
Šárka
Homfray,
právnička, II. místopředsedkyně Odborového svazu státních orgánů a organizací
Jedním ze základních principů, na kterých stojí právní úprava závislé práce, je, že práce je vykonávána na náklady zaměstnavatele. Z tohoto principu mimo jiné vychází i právní úprava cestovních nákladů. Pracovní cesty totiž přinášejí specifické náklady, které nevznikají v okamžiku, kdy se práce vykonává na obvyklém pracovišti. Jelikož jde o náklady spojené s konáním cest zaměstnancem na základě pokynů a ve prospěch zaměstnavatele, je zaměstnavatel povinen ve smyslu ustanovení § 151 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“) takto vzniklé náklady zaměstnanci nahradit.
Jaké výdaje se hradí?
Formou cestovních náhrad se zaměstnanci kompenzují výdaje, které jsou určeny dvěma kritérii. Prvním z nich je situace, ve které tyto výdaje vzniknou. Ustanovení § 152 zákoníku práce vyjmenovává tyto situace taxativně. Hradí se tedy výdaje vzniklé zaměstnanci při:
a)
pracovní cestě,
b)
cestě mimo pravidelné pracoviště,
c)
mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mi