Elektronická správa daní

Když se ohlédneme za posledními deseti lety správy daní, najdeme několik zásadních proměn a milníků, jako např. přijetí zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), coby klíčové zákonné normy, zprovoznění systému datových schránek jako primárního místa pro doručování nebo přizpůsobování se novému občanskému zákoníku. Současně ale také nelze přehlédnout výrazný posun od papírové podoby k podobě elektronické neboli digitální. To se týká jak komunikace ve smyslu podání či doručování správci daně, tak i vedení spisu, archivace písemností atd. Dobře pozorovatelným trendem je přitom postupné prosazování elektronické formy jako jediné přípustné, tedy to, co bylo možností, stává se nezbytností.

Četnost elektronických podání má jasně rostoucí tendenci, meziroční nárůst v roce 2014 ve srovnání s rokem 2013 přesáhl jen na Daňovém portálu 50%²⁾ a tento trend dále pokračuje. Také díky novele daňového řádu účinné od 1. ledna tohoto roku, která v § 72 odst. 4 stanovila elektronickou formu tzv. formulářových podání³⁾ povinnou pro celou řadu daňových subjektů⁴⁾, není překvapením, že za první pololetí roku 2015 dosáhl počet elektronických podání na Daňovém portálu již takřka 2,5 milionu, což představuje 80% ve srovnání s počtem za celý předchozí kalendářní rok.

Ve světle uvedeného je nepochybné, že komunikace s daňovou správou s sebou přináší informační technologie jako nástroj a prostředek, který je nezbytné zvládnout a rutinně používat.

Tabulka č. 1: Počet některých vybraných elektronických podání vůči správci daně za rok 2014

 I------------------I---------------I------------I-------------I-----------------I-----------I I                  I   Podání s    I S ověřenou I Nepodepsané I Prostřednictvím I  Celkem   I I                  I elektronickým I identitou  I    podání   I  dat. schránky  I           I I                  I   podpisem    I  podatele  I             I                 I           I I------------------I---------------I------------I-------------I-----------------I-----------I I Daň z přidané    I       632 609 I     32 170 I     837 217 I       1 375 558 I 2 877 554 I I hodnoty          I               I            I             I                 I           I I------------------I---------------I------------I-------------I-----------------I-----------I I Výpis z evidence I       258 950 I     11 059 I     411 205 I         574 227 I 1 255 441 I I dle § 92a ZDPH   I               I            I             I                 I           I I------------------I---------------I------------I-------------I-----------------I-----------I I Souhrnné hlášení I       133 135 I      5 391 I     113 171 I         310 041 I   561 738 I I VIES             I               I            I             I                 I           I I------------------I---------------I------------I-------------I-----------------I-----------I I Přiznání k dani  I        30 506 I        399 I      41 130 I          32 094 I   136 223 I I z příjmů FO      I               I            I             I                 I           I I------------------I---------------I------------I-------------I-----------------I-----------I I Přiznání k dani  I        29 997 I        694 I      12 448 I          59 265 I   102 404 I I z příjmů PO      I               I            I             I                 I           I I------------------I---------------I------------I-------------I-----------------I-----------I I Vyúčtování daně  I        40 025 I        156 I      32 838 I          76 944 I   149 963 I I z příjmů ze ZČ   I               I            I             I                 I           I I------------------I---------------I------------I-------------I-----------------I-----------I I Daň vybíraná     I        30 024 I        108 I      20 820 I          57 293 I   108 245 I I srážkou          I               I            I             I                 I           I I------------------I---------------I------------I-------------I-----------------I-----------I I Elektronická     I     1 435 147 I     65 350 I   1 608 021 I       3 884 726 I 6 993 244 I I podání celkem    I               I            I             I                 I           I I------------------I---------------I------------I-------------I-----------------I-----------I 

Zdroj: Zpráva o činnosti Finanční správy a Celní správy ČR za rok 2014, dostupné na http://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/regulace/dane/danova-statistika/2014/zprava-o-cinnosti-financni-spravy-cr-a-c-22059

Z výše uvedené tabulky vyplývá několik zajímavých informací:

A při pohledu do blízké budoucnosti je možné ke zmíněným bodům navíc poznamenat, že:

Shrňme nejprve alespoň stručně současnou právní úpravu elektronické komunikace v daňovém řízení. Probíhá formou doručování správcem daně anebo opačným směrem jako podání směřující vůči správci daně.

Pokud je doručováno správcem daně, je směrodatným ustanovení § 39 daňového řádu, které stanoví, jak má být postupováno:

Způsoby doručování

(1) Správce daně doručuje písemnost

(2) Není-li možné doručit písemnost podle odstavce 1, doručí ji správce daně prostřednictvím zásilky doručované

Definovány jsou tedy dvě základní cesty, a to doručení při osobním kontaktu anebo elektronicky. Pouze, pokud by nebyla ani jedna z nich k dispozici, může být použito zásilky. Jen na okraj podotkněme, že v případě, kdy by to správce daně učinil v nepříhodné situaci, např. odešle výzvu v listinné podobě prostřednictvím České pošty subjektu, který má zpřístupněnu datovou schránku, nemusí to nutně vést k neúčinnosti doručení, případně nezákonnosti daňového řízení.

Dlouhodobě je v judikátech Nejvyššího správního soudu⁶⁾ preferována materiální funkce doručení, tedy to, aby byli účastníci řízení primárně včas informováni, přičemž nedodržení formy písemnosti je posuzováno jako druhotné. V případě zmíněné výzvy doručené prostřednictvím provozovatele poštovních služeb je tedy rozhodující, zda se účastník řízení s výzvou seznámil a pokud je z jeho konání zřejmé, že k tomu došlo, není listinná podoba na závadu.

O elektronickém doručování hovoří § 42 daňového řádu a je při tom velmi lakonický:

Elektronické doručování

Doručování prostřednictvím datové schránky

Osobě, která má zpřístupněnu datovou schránku, se doručuje elektronicky podle jiného právního předpisu.

Odkaz uvedený v tomto ustanovení směřuje na klíčovou normu pro datové schránky, tedy zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „ZoEÚ“), podle něhož se v těchto případech postupuje.⁷⁾

V ZDPH je v souvislosti se zvláštním režimem jednoho správního místa (tzv. MOSS - Mini One Stop Shop) dána správci daně možnost využít pro doručování také adresu elektronické pošty (email) v případě, že daňový subjekt nemá datovou schránku. Příslušná úprava je obsažena v § 110k odst. 1 písm. b) ZDPH. Ve znění účinném od 1.1.2016 pak možnost doručování prostřednictvím emailu plátci, který nemá datovou schránku, najdeme také v § 101g odst. 4 písm. b) ZDPH pro případ výzvy související s kontrolním hlášením.

Podání upravuje § 71 daňového řádu, kde je elektronická forma zahrnuta pod pojem datová zpráva:

(1) Podání lze učinit písemně, ústně do protokolu nebo datovou zprávou

(2) Písemná podání a podání ústně do protokolu musí být podepsána osobou, která podání činí.

(3) Účinky podání má rovněž úkon učiněný vůči správci daně za použití datové zprávy bez uznávaného elektronického podpisu nebo za použití jiných přenosových technik, které je správce daně způsobilý přijmout, pokud je toto podání do 5 dnů ode dne, kdy došlo správci daně, potvrzeno nebo opakováno způsobem uvedeným v odstavci 1; tuto lhůtu nelze prodloužit ani navrátit v předešlý stav.

Jako prostředek k odeslání elektronického podání lze volit mezi daňovým portálem (EPO) anebo systémem datových schránek (ISDS), obě možnosti jsou v současné době používány zhruba se stejnou intenzitou (viz tabulka v kapitole 1).

Pro některá podání (vžil se pro ně název „formulářová“) definovaná v § 72 odst. 1 daňového řádu je vyžadován speciální režim ve smyslu striktního dodržení shody ať již s tiskopisem Ministerstva financí, pokud jsou v listinné podobě anebo se zveřejněným formátem a strukturou, jestliže mají elektronickou podobu datové zprávy podle § 72 odst. 3:

(1) Přihlášku k registraci, oznámení o změně registračních údajů, řádné daňové tvrzení nebo dodatečné daňové tvrzení lze podat jen na tiskopise vydaném Ministerstvem financí nebo na tiskovém výstupu z počítačové tiskárny, který má údaje, obsah i uspořádání údajů shodné s tímto tiskopisem.

(2) V tiskopisech a v nich vyznačených přílohách, které jsou součástí podání, lze požadovat pouze údaje nezbytné pro správu daní.

(3) Podání podle odstavce 1 lze učinit i datovou zprávou ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně odeslanou způsobem uvedeným v § 71 odst. 1 nebo 3. Možnost postupovat elektronickou cestou je od 1. ledna 2015 pro některé daňové subjekty definována jako povinnost, a to zněním nového odstavce v § 72:

(4) Má-li daňový subjekt nebo jeho zástupce zpřístupněnu datovou schránku nebo zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem, je povinen podání podle odstavce 1 učinit pouze datovou zprávou ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně odeslanou způsobem uvedeným v § 71 odst. 1.

Řada nejasností, jak správně aplikovat toto nové ustanovení daňového řádu, byla odstraněna při jednání Koordinačního výboru na půdě GFŘ⁸⁾ a dále posléze zveřejněnou Metodickou pomůckou GFŘ k povinnému elektronickému podávání č. j.: 14829/15/7100-40123-010450.⁹⁾ Uvedená povinnost postupovat v případě předmětných podání elektronicky nemusí být nezbytně splněna, připouští to taktéž od počátku tohoto roku novelizované ustanovení § 74 pojednávající o vadách podání:

(4) Pokud vada podání spočívá pouze v tom, že podání bylo učiněno jinak než elektronicky, ačkoliv mělo být učiněno elektronicky, hledí se na něj jako na podání bez vady; to platí pouze pro podání, u nichž tuto skutečnost správce daně předem zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup¹⁰⁾.

Ovšem nelze současně nezmínit v § 247a daňového řádu nově definované sankce pro případ nesplnění povinnosti nepeněžité povahy:

(2) Daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit pokutu ve výši 2000 Kč, pokud učinil podání podle § 72 odst. 1 jinak než elektronicky, ačkoli byl povinen jej učinit elektronicky.

...

(4) Správce daně kromě pokuty podle odstavce 2 uloží pokutu do 50000 Kč, pokud daňový subjekt nesplněním povinnosti učinit podání elektronicky závažně ztěžuje správu daní.

Využít povinně digitální podobu podání ukládá nejen daňový řád, ale i některé další daňové předpisy, především ZDPH, podle něhož lze pouze elektronicky podat:

Povinnost postupovat elektronicky ukládá také § 38j odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů (dále jen „ZDP“) pro podání vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti při zaměstnání poplatníků uvedených v § 2 odst. 3 ZDP (daňoví nerezidenti) anebo pro oznámení platebního zprostředkovatele podle § 38fa odst. 5 téhož zákona.

Z dosud uvedeného je zřejmé, že se v případě právních otázek souvisejících s elektronizací daňové správy, zejména pak s používáním internetových technologií pro automatizaci procesu výběru daní, jedná v obecném smyslu o jeden z konkrétních projevů řešení konfliktu mezi veřejným zájmem na výběru daní a ochranou práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů.

V této situaci se ve významné většině právně teoretických a právně doktrinálních přístupů uplatňuje požadavek na přiměřenost, obvykle prezentovaný tzv. principem proporcionality.

Evropská či česká právní v tomto není výjimkou. Alespoň stručně zde uveďme, že hlavní zdroje globálního procesu šíření principu proporcionality zejména po druhé světové válce bývají obvykle spatřovány (Cohen-Eliya, 2013, s. 13) v německém ústavním právu¹⁴⁾, v jurisprudenci Soudního dvora Evropské unie¹⁵⁾ a Evropského soudu pro lidská práva¹⁶⁾ a také kanadském ústavním právu¹⁷⁾. Za první rozhodnutí českého Ústavního soudu, ve kterém byla výslovně řešena základních práv prostřednictvím testu proporcionality, obvykle bývá považován nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12.10.1994. Jak uvádí například Ondřejek (Ondřejek, 2012, s. 156), poměřováním základního práva vůči veřejnému zájmu (tedy situací tak typickou pro právo daňové) se český Ústavní soud poprvé zabýval v roce 1996, a to v nálezu ze dne 9.10.1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96. Pro naše další úvahy je také důležitý nález pléna ze dne 5.10.2006 sp. zn. ÚS 61/04 (č. 16/2007 Sb., č. 181/2006 Sb.n.u. US), z kterého lze dovodit, že u práv, jichž se lze dovolávat přímo z Listiny¹⁸⁾ (tedy například ochrana vlastnictví dle čl. 11 či ochrana autonomní sféry jednotlivce dle čl. 2 odst. 3 Listin, které nejsou uvedeny v ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny), musí být zákonná úprava v přísném vztahu proporcionality k cíli, který je regulací sledován. Jenom pro úplnost doplňme, že následně se Ústavní soud zabýval zásadou proporcionality oblasti daňového práva například v nálezech Pl. ÚS 3/02 ze dne 13.8.2002, II. ÚS 703/06 ze dne 21.4.2009 či Pl. ÚS st. 33/11-1 ze dne 8.11.2011. V komunitárním právu Evropské unie se princip proporcionality stal obecným právním principem; vytvořen Soudním dvorem Evropské unie cestou a aplikace komunitárního práva. Princip proporcionality se poprvé objevil v rozhodování Evropského soudního dvora již v roce 1955 v případě Fédéchar¹⁹⁾.

V zásadě jde o to, že většina základních práv má povahu vzájemně kolidujících principů (relativní práva). Uplatněním jednoho práva často dochází k omezení práva jiného, resp. ochranu určitého veřejného statku je možno zajistit pouze omezením kolidujícího základního práva. Je potom úkolem správních a v posledku soudních orgánů tato práva poměřovat a vhodně vyvážit, tedy posoudit, zda příslušný zásah do základního práva ze strany veřejné moci byl legitimní či nikoli. Je však potřeba upozornit na to, že už v rámci legislativní činnosti, tedy při tvorbě a následně schvalování zákonných norem, by mělo být pamatováno na to, že zákony musí respektovat ústavněprávní mantinely a že Ústavní soud má pravomoc takové zákony, které tyto mantinely překročí, zrušit. Jedním ze zásadních ústavněprávních mantinelů přitom je právě zmiňovaný požadavek proporcionality.

Princip testu proporcionality lze tedy i s ohledem na soudní rozhodovací činnost (včetně judikatury ESLP) a doktrínu²⁰⁾ zobecnit takto:

K výše uvedenému třístupňovému testu proporcionality je vhodné doplnit, že podle některých teorií či autorů²⁸⁾ tomuto třístupňovému testu předchází ještě jeden stupeň, a sice zda cíl sledovaný právní úpravou je legitimní. Takto se pak test proporcionality stává vlastně čtyřstupňovým.

Ve světle výše uvedeného se nyní tedy konkrétně zaměřme na právní úpravu elektronizace daňové správy; půjde především o to, zda tato úprava splňuje výše uvedený ústavní test proporcionality. Použijeme přitom test proporcionality v širším, tedy čtyřstupňovém formátu (viz výše).

Ustanovení § 72 odst. 4 daňového řádu, které s účinností od 1.1.2015 zavedlo pro formulářová podání elektronickou formu²⁹⁾, bylo založeno novelou č. 458/2011 Sb.³⁰⁾ Pokud tedy hledáme cíl této úpravy, nahlédněme do důvodové zprávy k této novele. Zde se v bodě „Změna daňového řádu/K čl. III/K bodu 11“ uvádí, že (podtržení doplněno) „požadavek rozšíření elektronické komunikace je nezbytným předpokladem pro fungování jednoho inkasního místa, kde se bude v určitý okamžik soustředit značné množství dat, které je nutné zpracovat. Elektronická forma komunikace při splnění předepsané formy, tvaru a struktury pak umožní automatizované zpracování dat.“ V části „Harmonizační změny procesních ustanovení“ se pak uvádí, že (podtržení doplněno) „povinná elektronická forma některých podání umožní zjednodušení a zefektivnění správy dotčených peněžitých plnění, což by mělo vést mimo jiné i ke snížení finanční náročnosti, která je spojena se zapracováním dat do elektronické podoby správci daně.“

Lze tedy říci, že úmyslem či cílem této právní úpravy bylo umožnit automatizované zpracování dat, respektive zefektivnit správu a snížit správci daně finanční náročnost spojenou se zpracováním dat do elektronické podoby. Tento cíl lze tedy považovat za jistě legitimní.

Novelou č. 267/2014 Sb. byla s účinností od 1.1.2015 do daňového řádu zavedena pokuta (nové ustanovení § 247a daňového řádu), speciálně stíhající právě ty daňové subjekty, které formulářová podání učiní jinak než elektronicky.

Z důvodové zprávy k této novele lze pak vyčíst, že cílem tohoto ustanovení je „potrestat porušitele povinnosti a působit na něj výchovně s ohledem na budoucí plnění povinnosti.“ I tento úmysl či cíl, tj. vynucování zákonem stanovené povinnosti, lze jistě ve světle námi posuzovaného prvního stupně testu proporcionality považovat za legitimní.

Pokud, jak jsme výše uvedli, zákonodárcem deklarovaným cílem posuzované právní úpravy je umožnit automatizované zpracování dat a snížit pro správce daně finanční náročnost spojenou se zapracováním dat do elektronické podoby, pak použitý prostředek, tj. elektronická formu formulářových podání, včetně sankce za její nedodržení, lze jistě považovat za (vzhledem k předmětnému cíli) vhodný, tj. racionálně způsobilý dosáhnout sledovaného cíle.

Jak bylo uvedeno, v tomto stupni testu proporcionality se zejména zkoumá, zda zvolený prostředek je „šitý na míru“ danému cíli, tj. zda zvolený prostředek skutečně vyvolává nejmenší následek v podobě zásahu do základního práva, tedy zda toto opatření je skutečně absolutně nejvhodnější (nezbytné) pro dosažení sledovaného cíle. V tomto stupni je potřeba provést srovnání s alternativními prostředky, které mohou dosáhnout stejného cíle ve stejné míře, ale s nižšími omezeními práv. Je jasné, jak jsme i uvedli výše, že pro dosažení cíle umožnění automatizovaného zpracování dat a snížení finanční náročnosti pro správce daně při zapracování dat do elektronické podoby je vhodným prostředkem zavést povinnou elektronickou formu formulářových podání včetně sankce v případě nedodržení. Již na první pohled je přitom potřeba však poznamenat, že přinejmenším velmi podobný efekt by mělo opatření, kdyby elektronická forma nebyla , ale přinášela by pro daňový subjekt nějaké zaznamenatelné benefity (například v podobě slevy na dani). Konkrétně si tak lze představit opatření (ustanovení zákona), podle kterého by za situace, kdy daňový subjekt (formulářové) podání učiní elektronicky, vznikla danému subjektu sleva na dani např. ve výši 100 Kč. V tomto případě by ústavou chráněná práva³¹⁾ daňového subjektu byla zasažena jistě méně, přičemž by bylo dosaženo přinejmenším podobného účinku.

Z praktického hlediska, respektive i na základě dosavadních zkušeností s fungováním tohoto prostředku, je potřeba poznamenat, že se zvolený prostředek nemusí jevit jako nezbytným, tj. vyvolávajícím nejmenší vedlejší efekty zasahující do subjektivních práv občanů, pokud se tento prostředek projevuje tak, že se vyskytují značné nejasnosti ohledně toho, zda to které konkrétní formulářové podání splňuje či nesplňuje předepsaný formát a strukturu datové zprávy, respektive když tento formát a struktura není správcem daně předepsán jednoznačně a doznává i změn v čase. I z tohoto důvodu je možno jako vhodnější prostředek uvažovat například výše zmíněný systém dobrovolné elektronické formy podání doplněného o motivační .

Pokud vláda jako navrhovatel novely zákonů nyní zvažuje i model, že elektronické podání, které nesplní podle správce daně předepsaný formát a strukturu datové zprávy, se stane neúčinným (tedy zejména nevyvolávajícím zamýšlené právní účinky, například dodržení lhůty pro podání přiznání), lze pak o nezbytnosti takového prostředku pochybovat ještě více. Vedlejším efektem takového opatření totiž zcela jistě bude zásadní narušení právní jistoty, respektive předvídatelnosti práva či narušení důvěry v právo. Daňový subjekt by při zavedení zmíněného opatření zcela ztratil dnešní jistotu, že pokud učiní podání, bude považováno za účinné, přičemž případné vady tohoto podání jsou bez vlivu na zachování lhůty řešeny na základě výzvy k odstranění vad, a tedy by byl výrazně zasažen ve svých ústavou garantovaných právech. V takovém případě se lze důvodně domnívat, že toto opatření neobstojí v testu nezbytnosti, neboť zcela jistě existuje alternativní právní prostředek³²⁾, který bezezbytku naplní sledovaný cíl, tedy umožnění automatizovaného zpracování dat a snížení finanční náročnosti pro správce daně při zapracování dat do elektronické podoby, aniž by přitom došlo k tak výraznému zasažení do ústavou garantovaných práv osob (daňových subjektů).

Pokud bychom navzdory tomu, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, posuzovanou právní úpravu považovali za schopnou projít testem nezbytnosti, můžeme přistoupit k poslednímu stupni testu proporcionality, a sice k posouzení proporcionality v užším smyslu. Budeme zde tedy poměřovat tyto v kolizi stojící veřejné zájmy a (subjektivní) práva:

Připomeňme, že předmětná právní úprava k dosažení cíle souvisejícího s veřejným zájmem ad a) výše používá prostředek spočívající na povinné elektronické formě vybraných (zejména formulářových) podání, včetně sankce při nedodržení. Jaké zásahy a nežádoucí efekty to vyvolává na straně práv daňových subjektů?

Zejména je tím výrazně zasažena svoboda, svobodná sféra osoby. Je přitom potřeba poznamenat, že liberální demokracie, kterou je i Česká republika, filozoficky a politicky stojí právě na zásadě přednosti svobody. Povinnost činit určitá podání vůči státu výhradně v určité konkrétní formě, a to pod rizikem citelné sankce (až 50 000 Kč), je nutno klasifikovat jako velmi výrazný zásah do svobody jednotlivce. Ve smyslu výše zmíněné klasifikace Alexyho se jedná o zásah intenzity vysoké. Intenzita tohoto zásahu se ještě zvýší, pokud uvážíme praktické zkušenosti (viz také výše), že ona konkrétní forma („ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně“³³⁾ ) podání vykazuje značnou míru nejistoty a nestability. Je samozřejmě velkou otázkou, zejména pak právě v rámci zde probírané proporcionality v užším smyslu, zda takto intenzivní zásah do práv daňových subjektů je převážen tíhou důvodů ospravedlňujících tento zásah, to znamená intenzitou benefitů ve veřejném zájmu.

Domníváme se, že nikoli; jakkoliv samozřejmě přitom bereme na vědomí, že z právní teorie i judikatury je zřejmé, že při posuzování proporcionality v užším smyslu je objektivnost spíše nemožná, respektive že toto posuzování je významně závislé na filozofickém, hodnotovém či politickém předporozumění³⁴⁾ toho kterého konkrétního posuzovatele.

Ještě vyšší intenzita tohoto zásahu by nastala, pokud by byl realizován již zmíněný legislativní návrh vlády, že takové elektronické podání, které nesplní podle správce daně předepsaný formát a strukturu datové zprávy, se stane neúčinným.

V takovém případě by došlo k zasažení navíc také právní jistoty a předvídatelnosti práva a právních účinků (viz výše). Intenzita zasažení práv daňových subjektů by dosáhla ještě vyšší míry. Náš výše uvedený závěr o nesplnění testu proporcionality v užším slova smyslu by tedy platil o to více.

Jak se komunikace se správcem daně přesouvá stále více do světa informačních technologií, nabývají na významu související problémy, které posuzovány (nejen) výše uvedenými měřítky ústavnosti a přiměřenosti vyvolávají stále více praktických otázek. Jako příklad uveďme:

Takto bychom mohli pokračovat dalšími a dalšími příklady, se kterými se daňové subjekty a jejich zástupci v každodenním životě potýkají. Odpovědi na tyto a podobné otázky se často teprve rodí a není to proces bezbolestný, je doprovázen v podstatě kontinuálním konfliktem zájmů a práv veřejných s těmi subjektivními. A přispívá k tomu dozajista i neskutečná rychlost vývoje a proměny světa informačních a komunikačních technologií.

O tom, že se nacházíme ve stadiu globální digitalizace společnosti, která se nemohla vyhnout ani správě daní, není, domníváme se, nejmenších pochyb.

Výhody a přínosy, které tento stav s sebou přináší, nejsou zanedbatelné a koneckonců i my je denně využíváme k naplnění svých potřeb, ať již profesních nebo i soukromých. Současně jsme ale přesvědčeni o tom, že nelze rezignovat na ochranu zájmů daňových subjektů, či na parametry práva jako je předvídatelnost nebo právní jistota ad. Správa daní je bezesporu oblastí zasahující do nejzákladnějších práv každého daňového subjektu a musí být proto poměřována kromě jiného také ústavními principy. To platí i pro zavádění elektronických nástrojů či povinností, bez ohledu na to, že jsou takové úvahy často protikladem rychlosti (někdy se zdá, že spíše překotnosti) elektronizace daňové správy.

BIBLIOGRAFIE